Orlová, statek a vesnice náležející panu Richardu sv. pánu z Mattencloitů na potoce Stružka. Statek patřil dříve k arcivévodským komorním statkům, byl však od nich v r. 1268 oddělen a předán řádovým bratřím benediktýnům, kteří sem byli přeloženi z Těšína. K tomuto statku prý tehdy 20 vesnic. Když vévoda Václav Adam vyhnal katolické duchovní z tohoto vévodství, stala se i Orlová opět komorní vesnicí a byla přivtělena k panství fryštátskému. Když pak toto panství koncem 15. století bylo rozděleno a prodáno, získal Václav Cigán ze Slupska tuto vesnici koupí pro sebe. Od této rodiny ji koupil v r. 1617 Joachim v. Bludowsky, vysoce vážený kavalír, za 9000 tolarů. Ještě počátkem tohoto století patřila Orlová pravému potomkovi tohoto domu panu Arnoštovi sv. pánu Bludowskému, od něhož ji později koupil Konrád sv. pán z Mattencloitů, c. k. rada vrchního zemského soudu a po jeho smrti přešel statek vč. majetků v Doubravě, Lazích a Dolní Suché dědictvím na jeho P. T. synovce. Konrád sv. pán z Mattencloitů zemřel 19. července 1875 v Orlové a je tamtéž i pochován vedle svého bratra Mikuláše na hřbitově ve vlastní hrobce.

Pan Richard sv. pán z Mattencloitů na Orlové

       Uvádíme zda pro objasnění krátký genealogický náčrt: Rodina svobodných pánů z Mattencloitů pochází z vévodství lutyšského a její rodová linie se počíná okolo roku 1480 Gabrielem z Mattencloitů, radou a sekretářem vévody Viléma z Jülichu. Po něm následovali bezprostředně r. 1506 Joachim I. a 1545 Hildegerius z Mattencloitů, r. 1595 následoval Joachim II. a 1641 Bartoloměj Gottfried z Mattencloitů, který byl c. k. komořím a ředitelem kanceláře ve Slezska, kde se seznámil s dolováním a od císaře Leopolda I. dne 5. května 1689 dosáhl povýšení do stavu rytířského v Čechách, jakož i spojení rodového znaku rodu Löwenichů, zděděného po matce.

       Povýšení do dědičného českého stavu rytířského bylo uděleno Františku Ludvíkovi z Mattencloitů, sezením na Horních a Dolních Žibřidovicích (Slezsko) ve Vídni dne 30. ledna 1732.

       Po něm následovali 3 synové: I. Karel, II. Richard, III. František Xaver, tento zemřel 19. února 1838 jako pán na Marklovicích (viz Marklovice); pokud jde o první dva bratry, uvádíme:

       I. Karel, nar. 11. července 1755, zemřel 28. dubna 1814, pán na Dolních Žibřidovicích etc., ženat dne 12. února 1794 s Teklou, roz. svobodnou paní z Beess - Chrostinů, nar. 13. listopadu 1773, zemř. 12. března 1828, syn Jan, jeho 3. syn, nar. 20. srpna 1829, pán na Šumbarku, je c. k. komořím, podruhé ženat s Evelinou, dcerou hraběnky z Gašinů a Erdmanna z Stockmannů, z tohoto manželství se zrodilo 7 dítek.

       II. Richard, nar. 30. srpna 1759, zemř. 10. ledna 1837, pán na Doubravě s Prostřední Suché, c. k. rytmistr m. sl., ženat dne 3. března 1791 s Marií Helenou, roz. sv. paní Spens z Bodenů, zemř. 19. února 1833. Jejich syn Gabriel, nar. 25. března 1801, zemř. 6. prosince 1866, spolumajitel léna Německé Pavlovice, c. k. krajský sekretář m. sl., ženat 8. ledna 1828 s Viktorií z Okaczů, nar. 10. června 1810, zemř. 12. září 1869. Jejich děti: Richard a Viktorie. Richard, nar. 18. prosince 1829, nynější pán na Orlové a Lazích, Doubravě a Bohumíně, Prostřední a Dolní Suché, spolumajitel léna Německé Pavlovice, ženat dne 21. května 1859 s Gabrielou, roz. sv. paní Ubelli ze Siegburgu (nar. 30. ledna 1838). Syn Richard, nar. 29. března 1862, udržovatel rodu tohoto domu svobodných pánů.

       Znak svobodných pánů Mattencloitů je čtvercový štít, v 1. a 4. poli temně červeném je zlatá koule, na níž spočívá se zkříženýma nohama stříbrná veverka, obracená vpravo a hledící doleva, 2. a 3. Pole světle červené protínají tři zlaté příčné trámce. Na této koruně svobodných pánů, která pokrývá štít, spočívají dvě otevřené helmice s korunou, z nich pravá přílba s tmavě červenou a stříbrnou přikrývkou nese kouli s koněm mezi otevřeným pluhem čtvrceným stříbrně a tmavočerveně, druhá přílba se světle červenou a zlatou přikrývkou má bílého loveckého psa s obojkem zlatem zdobeným.

       V Orlové se nachází panský zámek stojící na výšině, který je nyní v pěkném stavu a je obklopen nádherným parkem půvabného rázu. Neméně zajímavý pohled skýtá katolický kostel, stojící zcela blízko zámku (viz dvě vyobrazení k tomu se vztahující) a nově postavený protestantský kostel vzdálený nedaleko odtud směrem k Doubravě; oba tyto kostely si dále ještě podrobně připomeneme.

       Dva majorátní dvory ve vsi vč. lihovaru patří panstvu, jeden z nich se nazývá "Kopaniny", tento byl v r. 1863 obětí plamenů, byl však brzy nato znovu postaven. Panská pole, která jsou vesměs výtečně obdělávána, tvoří téměř souvislý komplex a správa statku podléhá hospodářskému správci panu Josefu Hlopekovi.

Uhelné doly

       Uhelné doly, které se tu nacházejí, byly otevřeny v r. 1817 baronem Richardem z Matencloitů a byly vždy v čilém provozu. Později se však staly majetkem arcibiskupa knížete fürstenberského v Olomouci a podléhaly frýdlantskému ředitelství dolů a hutí. V oné době bylo zaměstnáno na pěti šachtách 250 mužů.

       V současné době patří orlovské uhelné doly zčásti panu baronu Rotschildovi, zčásti pánům bratřím Guttmannům a pánu Ignáci Wondračkovi, jejichž sídlo je ve Vídni. Báňské ředitelství "Doubravsko-orlovské nájemní společnosti" je v Doubravě, důlní správa "Nájmu arcibiskupských uhelných dolů Orlová-Lazy" je v Orlové. Vedoucím závodu je pan vrchní inženýr Hugo Ullmann, jemuž za svůj vznik vděčí i místní hornická hudba. Závod "Mühsam" (jáma "Namáhavá") je pod osvědčeným vedením inženýra Jana Mladka. Závodními lékaři jsou Dr. Josef Mikeš a Dr. Frant. Pelikan. Báňská dráha, která probíhá Orlovou, používá se v důsledku živého provozu, který tu vládne, velmi silně a vytváří doslova síť kolejí. Ostatní báňské poměry jsou shodné s oněmi jako v Doubravě (viz Doubrava).

       Dvoutřídní katolickou školu, v poslední době účelně přebudovanou, která je veřejným ústavem pro obě pohlaví a jejíž učitelé jsou ve II. platové třídě, navštěvovalo v posledním školním roce 1878/9 179 žáků. Vyučování, které se uděluje v obou zemských jazycích, obstarávají 1 nadučitel a ředitel kůru p. K. Kocych, ve svém oboru vynikající charakter a jeden podučitel. Inženýr pan Karel Prausa je předsedou místní školní rady.

       Evangelická škola v místě existuje již od r. 1840 a je od r. 1876 dvoutřídní. Vyučování se děje v polštině a obstarává je učitel pan Frant. Gnida a podučitel pan Pavel Goiniczek. Předsedou školní rady je statkář pan Karel Santarius. Soukromá škola Orlová - Doubrava (viz Doubrava).

       Orlová má svůj vlastní poštovní úřad (poštmistrem je pan Sigmund Lindner, vyznačující se přesným plněním povinností) a svou vlastní četnickou stanici s velitelem panem Janem Brniaczkem, nositelem válečné medaile, jemuž jsou přiděleni dva četníci.

       Mlýn je majetkem pana Jiřího Kempného, obchody smíšeným zbožím provozují pánové Aron Blumenthal, Adolf Immerglück, Filip Kappermann Emil Kemens, Václav Kolarz, Rudolf Langfort, Wilhelm Lehmann, Johann Lehnert, Ferdinand Wachsberg, dále paní Vilemína Kurzová, Josefina Slatnerová a Fanni Wurzelová.

       Krejčovský mistr pan Frant. Hudzietz vede též obchod oděvy.

       Také hostinců a výčepů má Orlová značný počet. Jmenujme především zájezdní hostinec "U draka" pana Zikmunda Lindnera; požívá odedávna nejlepší pověsti a je navštěvován mnoha sty cizích hostů při zvláštních příležitostech, při odpustech, církevních a hornických slavnostech. Kromě tohoto hostince jsou tu ještě další pánů Pavla Kani, Davida Königsteina, Jakuba a Arnošta Königsteina, Viléma Lehmanna, Ferd. Wechsberga a paní Karoliny Grausrové.

       Orlová čítá 207 domovních čísel (pravděpodobně vč. Lazů a Poruby?), avšak bez posléze jmenovaných obcí má sama 1354 obyvatel. Funkci starosty vykonává pan Pavel Kania.

       Plošný rozsah činí: stav. pozemky 8 jiter 1521 čtv. sáhů, role 654 jiter 618 čtv. sáhů, louky 38 jiter 1255 čtv. sáhů, zahrady 20 jiter 989 čtv. sáhů, pastviny 26 jiter 101 čtv. sáhů, vysoký les 39 jiter 1126 čtv. sáhů, nízký les 69 jiter 1258 čtv. sáhů, pastviny s dřevinami 18 jiter 694 čtv. sáhů, neplodná půda 35 jiter 729 čtv. sáhů, celkem 912 3/16 jitra.

Katolický kostel v Orlové

       Tento prastarý dům Boží připomíná řádový kostel velmi bohatého kláštera benediktýnského, který tu kdysi existoval. Orlovský klášterní kostel je příliš důležitý, než abychom se o něm blíže nezmínili; domníváme se tudíž, že jednáme v tendenci tohoto dílka, činíme-li tak v dalším textu.

       Kostel zasvěcený nejblahoslavenější panně Marii, vystavěný z kamene, je původní kaple, vystavěná těšínským vévodou Mečislavem z vděku, protože podle historky, obsažené ve farní knize, zcela věrohodné, přivedla šťastně na svět vévodu Kazimíra, o němž se mnohokráte v dějinách hovoří, manželka uvedeného vévody Mečislava, když se tu jednou nacházela na lovu v hustých lesích, kde nyní stojí Orlová, a ulekla se nad neobyčejně velikým orlem na místě, kde nyní stojí kostel. Na památku na tuto událost a šťastný porod vystavěli rodiče na tomtéž místě kapli a založili po částečném vymýcení lesa osadu, která obdržela podle polského slova "orzel" - orel název Orlová. Ve zvláštním otisku knihy o bývalém benediktýnském klášteře v Orlové od Biermanna, k níž se ještě vícekrát vrátíme, pro omezený prostor v tomto vyprávění můžeme však tak učiniti jen ve výtahu, uvádí se v jedné poznámce, že A. Heinrich vypravuje pověst s několika odchýlkami, které není tak nutno připsat použitému pramenu, jako spíše jeho překladu a výkladu. Vévoda, jak píše Heinrich, ubytuje se se svou družinou na skále, na níž dnes stojí orlovský kostel. Všichni byli svědky, jak orel neobyčejné velikosti vznášeje se v kruhu držel ve svém zobáku hostii, kterou položil před vévodkyni a pak zmizel. Všechno užaslo a pokládalo se to za vyšší pokyn tím více, protože vévodkyně v tomto okamžiku byly obdařena princem. Pokud se týká hostie v zobáku orlově, spočívá tento údaj na mylném pojetí slova "hostia", které znamená též oběť po boji (Schlachtopfer), oběť kořisti.

       Když Kazimír, tak pokračuje zpráva o klášteru, se ujal vlády, povolal mnichy z kláštera sv. Benedikta v Týnci a založil klášter v Těšíně, s dostatečně velkým kostelem. Vévoda Ladislav, syn vévody Kazimíra, zemřelého v r. 1234, předal však klášter v Těšíně, v němž benediktýni pobývali po 50 let, dominikánům a přemístil benediktýny z Těšína do Orlové, kde po vymýcení lesů a křovin stavěli domy. Jmenovanému řádu předal pak dále kromě vesničky Orlová ještě dvacet jiných osad, totiž: Lazy, Žukov, Doubravu, Chotěbuz, Těrlicko, Vrbici, Polskou Ostravu, Záblatí, Porubu, Polskou Lutyni, Dětmarovice, Hrušov, Gorzyce, Uchilsko, Grodiec, Grodnou, Golkovice, Rychvald, Německou Lutyni a Solcu.

       Opat Lamb. Klönn dovede vyprávět o mnoha zázracích. Kaple v Orlové, byla prý, jak vypravuje, viděna, jak je ozářena světlem a leskem, v kapli samé byly zaslechnuty harmonické tóny, hymny a chvalozpěvy slyšeli později zpívat i nekatolíci, což dosvědčili Matyáš Sagittarius, pastor tohoto kostela a ještě druhý, téměř stoletý muž, ačkoliv oba nebyli katolíky. A vskutku důkazy boží milosti, která tu byla udělována věřícím proudícím ze všech stran, lze připsat opravdovým zázrakům. Byliny a květiny, které lidé berou z oltářů a dávají posvětit, slouží jako univerzální lék, když se jimi okuřujeme a kouř chrání přede všemi nemocemi. Opat Klönn svědčí, že jednou sám, když stál před hlavním oltářem, zaslechl rány, jakoby někdo bil kladivem o zeď, a pod vlastníma nohama. - Zdá se tedy, že někdejší harmonické zvuky se později změnily v nemuzikální klepání!!-

       Benediktýni se usídlili v orlovském klášteře v r. 1269 a opatství drželo své statky klidně ve svém majetku až do roku 1560. V tomto roce za vlády vévody Václava Adama byli však benediktýni vévody Václavem a Kazimírem z kláštera vyhnáni a zbaveni pěkných statků, jakož i kláštera a církevního majetku. Starý spis, který je mimo podezření a uchoval se v rukopise ve farním archivu orlovské fary, líčí toto vyhnání mnichů jako strašlivou scénu, při níž se zbožnými mnichy bylo jednáno jako se zločinci a několik se jich stalo dokonce obětmi zuřivosti jejich pronásledovatelů.

       K dotaci (k majetku) tohoto kláštera patřily tedy kromě Orlové výše uvedené osady. Ačkoliv po smrti vévody Václava bylo znovu zavedeno katolické náboženství jeho synem Adamem Václavem a dosazeno do svých starých práv, nebylo těmto řádovým duchovním přes všechnu vynaloženou námahu a před odvolání podané císařskému dvoru přece umožněno, aby se domohli vlastnictví statků, které přešly do majetku různých luterských i katolických stavů. Po zrušení kláštera a vyhnání mnichů byla sice kaple ušetřena, dostala se však v r. 1560 do vlastnictví protestantských kazatelů, po jejichž odchodu byly opět převzata benediktýnskými mnichy a nejvyšším císařským reskriptem byla přidělena českému benediktýnskému opatství v Broumově. Fara v Orlové je smutným pozůstatkem benediktýnského opatství, kdysi slavného a bohatého, luterskou reformací však do základů zničeného. To, co ještě udržuje památku na tento klášter, je patronátní právo nad farou, kostelem a katolickou školou, které vykonává nynější opat benediktýnského řádu v Broumově, který při každém vyřizování farních záležitostí vysílá člena řádu k faráři a tohoto pro nedostatek prostředků k řádnému živobytí podporuje z řádových důchodů, jelikož pouhé příspěvky plynoucí ze štoly a bezvýznamného desátku k tomu nestačí.

       Podle "Dějin vévodství těšínského" profesora G. Biermanna se o benediktýnském klášteře v Těšíně, založeném prý Kazimírem, o němž dovede vyprávět snad každé dílo z oboru dějin, které se týká Horního Slezska, nedochovala po naše časy žádná zaručená zpráva. Naproti tomu je v listinách zjištěno, že Orlová patřila již v r. 1277 benediktýnům v Týnci, kteří si dali potvrdit vlastnictví vsi se všemi právy a příslušenstvím papežem Řehořem IX. v uvedeném roce. Ve druhé listině, vystavené dne 26. května 1229 týmž papežem ve prospěch kláštera, béře týž papež na žádost opata Luitfrieda a klášterních bratří opatství týneckého pod ochranu svou a sv. Petra a potvrzuje všechny majetky, které klášter již má nebo v budoucnu by měl obdržet. Listina vypočítává mezi jiným osady, od nichž týnečtí benediktýni pobírali desátek a to Orlovou, Doubravu, Chotěbuz, Těrlicko, Velké Gořice, Uchilsko, Ostravu, Vrbici, Záblatí, Žukov, Lachoty a Golkovice včetně vesnic, které s výjimkou čtyř ležely v kastelatuře těšínské. Papežská listina potvrzuje nadto klášteru desátky od poddaných bez pozemků v Kozlí, konečně pak, nehledě k mnohonásobným jiným svobodám, výjimkám a právům, ještě i dvě hospody a právo trhovní v Bytomi.

       Za vlády vévody Kazimíra patřila tedy Orlová benediktýnům v Týnci, kteří pobírali i desátky z většího počtu osad na Těšínsku, Uvedené listiny připouštějí závěr, že Orlová byla proto centrem všech majetků, které Týnec vlastnil na Horním Slezsku a že se tu řádové nadace od roku 1229 tak rozmnožily, bylo polské benediktýnské opatství nuceno vyhovět přání vévody Vladislava Opolského a zřídit opatství v Orlové, toto se pak stalo listinou, kterou náš vévoda vystavil 12. června 1268.

       Tato důležitá písemnost, zakládací listina benediktýnského kláštera v Orlové, je potvrzení, vystavené Vladislavem, který benediktýnům v Týnci udělená práva a privilegia nejenom obnovuje, ale i rozšiřuje. Dává jim právo těžby soli (solný regál), právo solivaru v okolí Orlové a v Orlové samé. Benediktýni byli prvními, kdož se zabývali využitím solných pramenů u Solce a Orlové, ale zdá se, že se ve 14. století vzdali využívání solanky. Dále uvádí klášterní vesnice Doubravu, Chotěbuz, Vrbici, Záblatí, Žukov, Těrlicko a Ostravu, jejichž obyvatele vévoda zprošťuje podřízenosti soudního práva kastelánů, přiznává pak řádovým bratřím soudní důchody, (Pomotz) právo honu a rybolovu a osvobozuje opata a poddané od všech válečných břemen. Opat orlovský má se těšiti, tak je dále uvedeno, týchž práv církevních a svobod ve vévodství opolském, jakých se těší opat týnecký ve vévodství krakovském. Kdo přichází o svátku Narození Panny Marie, ať už je to z náboženských pohnutek, či kvůli obchodu nebo z jiné příčiny, ten má býti na 30 dnů osvobozen od služeb výkonů. Kromě toho potvrzuje vévoda též jiné propůjčené svobody, které klášteru propůjčili jeho předkové, avšak pod podmínkou, že opat týnecký se vystavovateli listiny zaváže dosadit v Orlové schopného opata, který by byl klášteru ke cti a vhodný pro řád. Opat týnecký má míti pravomoc provádět visitace, výstřelky uvádět do pořádku, klášterní statky zcizovat a přidělovat. Tato posléze jmenovaná ustanovení a privilegia byla dodržována až do rozpuštění kláštera. Opat týnecký volil s členy řádu opata orlovského a představoval ho biskupovi vratislavskému, který jej v jeho nové hodnosti potvrzoval a dával jej uváděti v úřad jedním z nejbližších farářů, jímž v roce 1409 byl farář těšínský. Avšak též opat a konvent orlovský jsou přibíráni k volbám preláta týneckého. Závislost kláštera orlovského na Týnci dosvědčují především kupní smlouvy a zástavní listiny, v nichž se vždy připomíná nutnost souhlasu týneckého opata. Budiž ještě uvedeno, že jedním z prvních opatů našeho kláštera byl Johannes, který v r. 1291 v dohodě s opatem týneckým a jeho spolubratřími přifařil Vrbici ke kostelu Panny Marie v Bohumíně a to obyvatelům této vesnice k užitku a zbožnosti a pro pohodlí. O příčinách zničení orlovského kláštera a vyhnání mnichů píše profesor Biermann: Podnětem k tomu prý byla kázání, v nichž orlovský opat Ondřej Burzinsky pokáral vévodu, Václava pro jeho výstřelky na církevním poli; opat byl vypovězen z vévodství a mniši vyhnáni z kláštera, když je jistý Lesel, vévodský maršálek, který přišel do kláštera s několika soudky tokajského vína a s mnichy statečně popíjel (tam fortiter bibisse) opil, takže nakonec byli donuceni opustit klášter. Během pitky utekl prý jeden mnich na klášterní věž, který byl z krčmy zastřelen jedním orlovským poddaným, myslivcem Gluskem, jehož Václav Pelka z Malých Kunčic ještě znal.

       Zemský hejtman vystavuje toto osvědčení ovšem teprve po 121 roce od rozpuštění kláštera, pohnutky, které pohnuly vraha k ošklivému činu, nelze se už dozvědět, to však, že i když prý byl potrestán, nepykal v té míře, jakou by byl jeho hanebný čin zasluhoval, dosvědčuje skutečnost, že jej Pelka ještě osobně znal. Dva bratři, zavraždění za Moravskou Ostravou, nezahynuli na půdě Těšínska, vzpomínka na ně zapadla a je otázkou, zda byli obětmi náboženského fanatismu.

       Kazatel Petr Jakub pozbyl při této příležitosti rovněž svůj život, klášter byl zničen a z materiálu byl vystavěn kostel v Rychvaldě a farní kostel tamtéž. Původní farní kostel v Rychvaldě stál na místě nynějšího hřbitova. Podnět ke stavbě nynějšího rychvaldského kostela z materiálu zničeného orlovského kláštera dala vrchnost pán v. Brzeský. Kostel v Orlové byl předán luteránům a klášterní vesnice si přivlastnil Bedřich Kazimír, syn vévody Václava. Biermannova zpráva o klášteře o tom zní: Budeme se museti asi střežit toho, aby vyhnání mnichů a zničení kláštera bylo připisováno náboženské horlivosti vévodů Václava a Bedřicha Kazimíra, pohnutky se zdají mnohem spíše být čistě materiální povahy.

       Bedřich Kazimír, který pocházel z prvního manželství Václava Adama, obdržel od svého otce panství Bílsko, Fryštát, Skočov a Struměň, dovedl však hospodařit právě tak málo jako jeho otec. Ve stálé peněžní tísni a při tom, jak byl obléhán věřiteli, mohlo se mu dosažení majetků orlovského opatství z peněžních důvodů jevit jako žádoucí. Učení Lutherovo mělo i v klášterních vesnicích četné stoupence a vyhlídka, že další existence kláštera uprostřed protestantského obyvatelstva je zbytečná, mohla právní otázce o zrušení kláštera odejmout nadmíru pozornost, kterou by byla bývala zasluhovala. Klášter byl zrušen.

       Vévodská rodina nebyla dlouho majitelkou klášterních vesnic, neboť mladší vévoda zemřel při jízdě do Prahy k císařskému dvoru již v r. 1571. Svá panství zanechal zcela v dluzích a jeho otec, který jej přežil, nalézal se v tak tísnivé situaci, že se nezmohl, aby je vykoupil. Byla prodána a vznikla menší panství stavovská, Bílsko, Fryštát, Ráj. Pohledávka jistého Václava Sachsa (Sakss) ve výši 4000 slezských tolarů nemohla být však ani z výnosu za , prodané statky vyrovnána. Stěžoval si proto u císaře Maxmiliána a poukazoval na to, že ještě zbylo několik statků, jimiž by jeho pohledávka mohla být vyrovnána. Císař nařídil, aby věřitelé byli uspokojeni. Nato zaplatily šlechtické rodiny Cigánů, Wiltschků a Bárských Sachsovi 4000 tolarů a ujaly se držby osad, patřících dříve klášteru, i když opat týnecký prostřednictvím Matyáše Karpinského, vyslaného za tím účelem do vévodství těšínského, kupcům namítal, že vyhazují peníze, před koupí je varoval a když to nepomáhalo, dal proti tomu protestovat.

       Orlová a Lazy přecházejí v r. 1614 z majetku rodiny Cigánů do majetku Bludovských, Doubrava a Poruba přešly již před rokem 1585 z rukou Kašpara Wiltschka z Dobré Zemice a Hlučína na Bernharda Bárského z Bárště, sezením na Rychvaldě, Chotěbuz přešla do majetku rodiny Rudzkých, rovněž dobře známé v dějinách naší země, od níž přešla koupí do majetku rodiny Góreckých, poté se objevuje baron Joachim Marklowski jako vlastník vesnice, po němž podědila ji okolo roku 1720 jeho dcera, manželka pána z Liebenu. V té době nacházely se Vrbice a Polská Ostrava ve vlastnictví generála barona z Wiltschků, Dětmarovice a Lutyň v majetku hraběte Taaffe, Velké Gořice vlastnil hrabě Henckel, Záblatí pan v. Cočalkovski, Solcu a Těrlicko baron Jindřich Ferdinand z Larischů. Skutečnost, že kupci, těchto vesnic, které většinou předtím patřily opatství, se ve vlastnictví jejich necítili příliš jistými, dokazuje většina kontraktů, obsahujících ustanovení, podle nichž zaplacená kupní částka byla intabulována na jiný statek kupcův s poznámkou, že kupní částka má býti kupci vrácena, jakmile by se koupená vesnice musela vrátit řádu. Takovými doložkami byla nejistota ve vlastnictví dostatečně dokumentována, na druhé straně v důsledku opakující se koupě a prodeje jedné a téže vesnice bylo zájmem téměř veškeré těšínské šlechty, aby zrušené opatství opět znovu nepovstalo. Tak se stalo, že dokonce i přísně katoličtí pánové a nikterak přátelé evangelíků, nemohli byť i jen skrytě pracovat pro návrat benediktýnů.

       A že mateřský klášter v Týnci nešetřil žádné námahy, aby dosáhl znovunabytí svých ztracených statků je patrné již z uvedené orlovské zprávy. Opat týnecký se obrátil, jak již bylo poznamenáno, ihned po vyhnání mnichů na polského krále, jehož námitky však u vévody Václava Adama nedošly slechu, pročež si král stěžoval u císaře, načež Ferdinand I. ve svém listě ze dne 24. prosince 1561 nařídil vévodovi, aby vyhnané mnichy opět uvedl zpět do jejich kláštera. Ve své odpovědi ze dne 24. února 1562 prohlásil vévoda Václav, že je k tomu ochoten, jakmile mateřský klášter prokáže právo na volbu orlovských opatů. Stížnosti týneckých mnichů a polských králů byly u pozdějších císařů stále obnovovaným, až konečně Ferdinand II. dal příkaz komisi složené z hraběte v. Dohna, Václava hraběte z Oppersdorfu, Václava Kamienského a ze známého kronikáře a znalce finančních věcí Jakuba Schickfusse, jež zasedala v r. 1631 ve Fryštátě, aby podrobila právní nároky kláštera přesnému pro zkoumání. Avšak i tato komise zůstala bez výsledků, asi proto, že nadešly válečné události, jimiž nebyla nedotčena ani naše zemička. Pouze kostel v Orlové byl odňat evangelíkům dne 5. května 1631 a byl předán opět benediktýnům. Klášter v Týnci poslal opět jednoho ze svých členů konventu jako opata a faráře do Orlové, ale přes veškeré snažení se nepodařilo sekularizované (zesvětštěné) klášterní vesnice získat zpět, i když se císař Leopold I. sám o věc zajímal. Důchody orlovských farářů byly již malé, takže Samuel Wolfl, biskupský komisař ve Vévodství těšínském a přilehlých obvodech, dne 24. ledna 1709 dosvědčuje, že z důchodu fary není schopen se řádně uživit ani jediný kněz.

       Ještě dodejme, že v čele kláštera v Orlové byl v r. 1291 nějaký páter Jan, o sto let později druhý téhož jména, po něm pak Petr Zarnowitzky. Za opata Jana III. okolo roku 1466 vystavělo benediktýnské opatství svůj kostel znovu a tento dosud stojí. Oltářní list představující zrození Marie, jejž kostel vlastní ještě v současné době, pochází údajně z 12. století.

       Posloupnost orlovských opatů a farářů od roku 1631 je tato: Athanasius Stanislowski, Jakub Piotrowitz, Stanislav Golisenski, Celestin Lopaczki, Martin Wilczynski, Ildefons Trzyniecki, Maurus Rubinkowski, Bogumil Micielski, Malitus Horowitz, Gaudentius Lipnitzki a Lambert Klönn. Z uvedených někteří svou faru vůbec ani neviděli, ačkoliv měli titul opata orlovského, v době kdy byla v rukou protestantů, jiní byli při uplatňování práv svého kláštera nanejvýš nedbalí, jen poslední dva se ukázali v této záležitosti neúnavnými. Především Klönn nešetřil žádné námahy a oběti, aby se dočkal splnění přání svého srdce - znovuvybudování orlovského kláštera. Ve svých snahách byl však týneckým klášterem ponechán na holičkách, protože jeho zájem o věc v průběhu doby povadl a klášter došel k náhledu o neplodnosti takových snah.

       V osmnáctém století se odloučil kostel v Orlové od Týnce a je od té doby pobočkou benediktýnského kláštera v Broumově v Čechách. Jediným pozůstatkem kdysi bohatého kláštera je tedy nyní skrovně dotována orlovská fara, která je nyní pod patronátem benediktýnského kláštera v Broumově a je z tohoto kostela obsazována benediktýnem, jímž je důstojný pan farář Kolář Emilián František X., jemuž je k pomoci důst. p. kaplan Günter Sedil, František 8., z kláštera samého nezůstaly ani ruiny, které by mohly připomínat někdejší jeho existenci a nádheru. Pan farář Kolář je mužem stoického sebeovládání, proniknutým humanitou, počestností a tolerancí; farníci si jej vysoce váží.

       Posvícení se koná v den Narození Panny Marie a při této příležitosti se podnikají z okolních osad ještě stále četné pouti do orlovského kostela.

Evangelický kostel a evangelická náboženská obec v Orlové

       K položení základního kamene kostela došlo dne 24. června 1861; vysvěcení kostela následovalo pak dne 15. října 1863 za současné slavnostní instalace Jeho Důstojnosti faráře pana Alfréda Klapsi.

       Tento Dům Boží, vystavěný na doubravsko-orlovské výšině a po levé straně silnice z Doubravy do Orlové, má ozdobný a velmi vkusný zevnějšek ve formě rotundy. Vnitřní vybavení odpovídá svou solidností zevnějšku.

       K tomuto kostelu patří osady: Orlová, Lazy, Karviná, Solca, Darkov, Ráj, Fryštát, Petrovice, Dolní Marklovice, Dětmarovice, Německá a Polská Lutyně, Bohumín, Rychvald, Poruba a Petřvald, dohromady 1900 věřících, kteří byli do roku 1861 přifařeni zčásti k Bludovicím, zčásti k Těšínu.

       Stavba Kostela a fary včetně rozšíření hřbitova, které následovalo v r. 1869, si vyžádalo na nákladech asi 25 000 zlatých rak. měny. Z této částky přispěli nejvíce horníci, kteří jsou členy náboženské obce, příspěvkem a hotovosti kolem 12 000 zlatých, slezské sesterské obce darovaly 2 000 zl., spolek Gustava Adolfa 1 600 zl. Jeho Výsost král Jiří z Hannoveru 300 tolarů, ze státního paušálu obdržela obec 800 zl. Zvláštními dárci během výstavby kostela byli: obě vysoce urozená hrabata Jan a Evžen Larischové-Mönnichové, baron Konrád z Mattencloitů, baron Rothschild, stavitel pan Jan Schopp, kromě jmenovaných pánů zasluhují, aby byli vyzvednuti, jako obzvláštní podpůrci stavby hraběcí larischovský horní ředitel pan Köhler, hraběcí Larischův hormistr p. Hermann Menzel a správce pan Chlopek v Orlové a zejména první jmenovaný měl to štěstí, že mohl co nejúčinněji přispět náboženské obci a založit si tak mezi orlovskými evangelickými souvěrci vděčnou památku. Beze zmínky nesmí konečně zůstat ani to, že nejenom většina evangelických usedlíků přiložila ruku k dílu se vzácnou obětavostí tam, kde bylo třeba pomoci, nýbrž i souvěrci z Dolní a Prostřední Suché, Šumbarku a Šenova mezi sebou závodili, aby podpořili slabé síly orlovské náboženské obce a pomohli co nejrychleji ke stavbě kostela.

Pastor pan Alfréd Klapsia

       Jak výše poznamenáno, byl u příležitosti vysvěcení kostela zároveň instalován Jeho Důstojnost pan Alfréd Klapsia jako pastor kostela v r. 1862. Pan farář Klapsia se narodil v ?? (Hillersdorf) v rak. Slezsku, absolvoval gymnasiální studia v Těšíně, teologická studia ve Vídni, byl v r. 1856 ordinován a v r. 1862 povolán k výkonu svého kněžského povolání do Orlové. Toto povolání do kněžského úřadu se setkalo s úplným souhlasem jak u obyvatelstva, tak i duchovenstva.

       Svou neúnavnou činností na duchovním poli, dále svou laskavostí, jakož i svými všeobecně známými obsažnými a duchovně bohatými projevy a kázáními získal si, pan farář Klapsia nejenom lásku a vážnost obce věřících, ale všestranně i pověst vynikajícího řečníka. Od doby existence nového školského zákona je Jeho Důstojnost pan pastor Klapsia též členem okresní školní rady ve Fryštátě. Je všeobecným přáním všech těch, když měli příležitosti poznat požehnané působení Jeho Důstojnosti pana pastora, aby tento výtečný muž zůstal ještě dlouho zachován svému farnímu okrsku.