II. díl

       Vesnice nevytvářejí souvislé řady domů, nýbrž stavení jsou rozložena většinou podél vesnických silnic nebo rozptýlena v místě, jenom většina panských hospodářských budov a větší selské usedlosti vytvářejí uzavřené dvorce. Každá vesnice má svá role, louky, zahrady, pastviny, vodstvo, mnohé i lesy etc., k čemuž přihlížíme při popisu každé jednotlivé obce. Kolonie jsou novější osady ve vesnicích na místech, dříve neobydlených, vytvářejí zde malé skupinky domů, tak zvané konskripční obce a mají jiné názvy než vesnice samy; v dalším ohledu jsou však rovnoprávnou součástí vesnice, k níž patří.

       V nejnovější době byly vesnice na základě obecních řádů velmi pozvednuty. Dříve podléhaly pánu, jemuž příslušelo k vesnici vrchnostenské právo (patrimoniální soudnictví) a byly ve svých právech a privilegiích zajisté v nevýhodě vůči městu (vztahujeme to zvláště k právu mílovému), mezitím však nová doba usiluje směřujíc ke všeobecnému, duchovnímu a tělesnému prospěchu, aby zahladila starou vinu utlačování vesnice.

       Dříve byla politická správa vykonávána ve městě magistrátem, ve vesnických obcích vrchnostenskými hospodářskými úřady, jimž podléhala i místní policie. Rok 1848 odstranil úplně daně a robotní povinnosti váznoucí na půdě včetně patrimoniálního soudnictví. Od roku 1849 stojí v čele místní obce, sestávající z jejich členů a cizích osob, obecní výbor a obecní radní a starosta, z jeho středu zvolení. Starosta má právo navenek obec zastupovat v civilně právních a správních záležitostech.

       Uvádíme-li tedy při líčení obcí velkostatkáře ve vesnicích jako vlastníky vsí, nelze to brát doslovně, nýbrž s ohledem na dřívější poměr vesnice k vrchnosti.

       V procentech vyjádřeno připadá na velkostatkáře,45% a na vlastníky malých usedlostí 55% půdy.