Polsko-československé styky v celém dvacetiletí nebyly nejlepší. Z pohledu Varšavy to byla celková nechuť spojená s nevírou v možnost udržení republiky a hledání porozumění s ní. Jistotu stavu nestanovily osudy Záolší a spor z let 1918 až 1920. Stálým ukazatelem byla prosovětská politika Československa, kde šlo o posuzování ruských nároků na polské území. Dokladem toho jsou materiály polského MSZ z března roku 1938.

       ... Doposud ve vedení Československa je Beneš, pokud bude vykonávat jakoukoliv rozhodující roli ve státě a pokud bude vládnout česká levice, spolupráce Polska s Československem se zdá vyloučena. Dnes je zásadním momentem rovněž to, že Československo podléhá vlivu Sovětského Ruska. Z toho vyplývá, že v poměru k Polsku se ČSR neřídí vlastními zájmy, ale zájmy určenými mezinárodními dohodami. Všeobecně vzato jsou všechny české návrhy na polskou adresu konjunktuální a především neupřímné. Nikdy nebudou loajálně vykonány. 8) Češi byli neochotni Polsku pomoci, když byla ohroženým státem ze všech stran. Konečně nechtěli se vyjádřit ke stanovisku ve sporu polsko-německém, když z pohledu Beneše Československo i Německo neměly důvod k roztržce. Z druhé strany politika Becka shodovala se s možností napadení Čech Německem a Slovenska Maďarskem. A co více, tato politika Becka viděla vlastní šance v ohrožení Československa Německem v prodloužení míru na vlastní hranici.

       Československo svou bezpečnos tvázalo na pomoc Francie, která byla silnější, než na vztahy polsko-francouzské. Československo nezaujalo nikdy cestu samostatné politiky podle vzoru politiky polské. A důležitější, také vojenský svaz se Sovětským svazem měl klauzuli o pomoci v případě vyplnění francouzských závazků. V čase, kdy byla hrozba konfliktu česko-německého na otázku vyslovenou presidentem Mościckým k presidentu Benešovi, jestli Československo se bude bránit, s dodatkem, že by tak bylo, Polsko zaangažuje se po jejím boku. Beneš odpověděl po několika dnech, že Československo nemá naději na obranu a že se ujme zbraně jen v případě vojenského spojenní Francie, a zdůrazňuje, že Československo samo vojenskou akci neuskuteční. Ve Varšavě byla tato odpověď oceněna jako potvrzení spolupráce se Sovětským svazem... Rozhodnutí o válce na obranu Československa byla v Paříži označena jako autentické vyplnění spolupráce polsko-francouzské proti Německu. Polská vláda byla na tuto možnost připravena i když na ni nevěřila, po připomínce Francie udržení míru za každou cenu. 9) Ale v případě přeměny krize v evropskou válku změnilo se myšlení ministra Becka během 24 hodin rovněž s celou polskou politikou, když Polsko nemohlo být na straně Německa ani prostředníkem. 10)

       Z iniciativy MSZ poláci ze Záolší požadovali ještě v březnu autonomii, stejně tak, jak to učinili sudetští Němci. 15. září polští diplomaté v Londýně, Paříži i Berlíně obdrželi od ministra Becka doporučení, aby se domáhali začlenění plebiscitu na Těšínském Slezsku do všeobecného programu vyřešení sudetské otázky. Na polskou nótu z 21. září Československá vláda odpověděla všeobecným dopisem, který ministr Krofta odevzdal poslanci Papée 11) 25. září. Dopis doplnil president Beneš dopisem odeslaným presidentu Mościckému odeslanému do Varšavy dne 26. září. Polské požadavky ve věci Záolší byly odeslány německé vládě 23. září a obsahovaly tři varianty:

       A - Požadavek zabírající Těšínské Slezsko za Olší současně s Moravskou Ostravou i Vítkovicemi.

       B - Jak výše, ale bez části okresu Fryštát.

       C - Požadavek minimální, jak výše, ale bez Ostravy a Vítkovic.

       Stejného dne nastala výměna nót mezi vládami Sovětského svazu a Polska. 27. září polská vláda vysvětlila v nótě vládě Československa spor o území s požadavkem okamžité úmluvy o stvrzení nesporně polských území a o plebiscitu na ostatním Záolší. Ministr Krofta potvrdil shodu na odevzdání sporných území v termínu do 2 měsíců. Dle ministra Becka to odsouvalo do času, kdy Praha získá volnou ruku. Taktéž 30. září před půlnocí poslanec Papée formou ultimata vyslal požadavek na odevzdání sporných území do 10. října a plebiscitu ve 4. etapách, když termín ultimata končil v poledne 1. října. Ve 3/4 na dvanáct 1. října ministr Krofta vyslovil souhlas s polskými požadavky, ohlásil však prosbu o používání po tomto termínu trati Bohumín - Žilina. 12)