Zájemci o studium dějin Olomoucka a širšího okolí v období padesátých let 20. století můžeme v olomoucké pobočce Zemského archivu Opava nabídnou řadu fondů správních orgánů a dalších zařízení bývalého Olomouckého kraje (v územním rozsahu let 1949-1960). Z nich lze za jeden z nejvýznamnějších považovat fond Krajský národní výbor Olomouc (dále jen KNV Olomouc) s písemnostmi z let 1949-1960, s priory až k roku 1857.
Národní výbory vznikaly jako prozatímní orgány veřejné správy, a to ve všech jejích oborech, na základě ústavního dekretu presidenta republiky ze 4. prosince 1944 na osvobozeném území Československa. Zakotveny do správního systému státu pak byly Ústavou 9. května (ústavní zákon č. 150/48 Sb., § 123). Ústava 9. května předjímala i ustavení krajských národních výborů (dále jen KNV) a zrušení dosavadního zemského zřízení, k čemuž také došlo zákonem č. 280/48 Sb. o krajském zřízení z 21. prosince 1948 s platností od 1. ledna 1949. Zákon stanovil zásady organizace, kompetence a poslání KNV. Působnost jejich jednotlivých referátů, odborů a dalších organizačních složek konkretizovala jednotlivá vládní nařízení z let 1948 a 1949, i z let následujících. KNV byly podřízeny vládě a v jednotlivých oborech své působnosti věcně příslušným ministerstvům. V zájmu jednotného výkonu veřejné správy pak byly všechny národní výbory všeobecně řízeny ministerstvem vnitra. Naopak nadřízeny byly okresním národním výborům v územním rozsahu své působnosti.
Z jednotlivých orgánů KNV příslušely rozhodovací pravomoci plenárnímu zasedání, výkonnými složkami byly rada, předseda a náměstkové, komise a referenti, resp. referáty a odbory.
Za dobu existence KNV Olomouc, od 1. 1. 1949 do 30. 6. 1960, zaznamenáváme tři volební, resp. funkční období. V prvním funkčním období od 1. 1. 1949 do 31. 5. 1954 byli členové KNV jmenováni, odvoláváni a pověřováni jednotlivými funkcemi ministrem vnitra na návrh Ústředního akčního výboru Národní fronty. V červnu 1954 proběhly první volby do národních výborů, následující dvě funkční období se již shodují s obdobími volebními. KNV Olomouc ukončil svou činnost k 30. 6. 1960 současně s ukončením existence Olomouckého kraje v rámci územně správní reorganizace státu k 1. 7. 1960. K tomuto datu vzniká Severomoravský kraj a sídlem KNV se stává Ostrava.
Detailní rozbor vývoje působnosti KNV Olomouc a všech jeho orgánů najde badatel v úvodním svazku inventáře k archivnímu fondu „Krajský národní výbor Olomouc“, který v r. 1978 zpracoval PhDr. Antonín Roubic. Tento precisní úvod k inventáři byl PhDr. Roubicem upraven pro potřebu Sborníku oblastního archivu v Opavě za léta 1975-1980, kde byl otištěn pod názvem „Krajské národní výbory v období lidové demokracie se zřetelem ke KNV Olomouc v letech 1949-1960“.
Tématická bohatost materiálu fondu je dána funkcí KNV Olomouc ve veřejné správě kraje v padesátých letech minulého století. Badatel může sledovat organizační vývoj vlastního KNV, najde informace o dalších krajských a nižších správních orgánech. Může bádat nad tématy z hospodářských dějin kraje těžkým průmyslem počínaje a zemědělstvím a službami obyvatelstvu konče. Své informace dostane i zájemce o studium kultury, školství, zdravotnictví a sportu, o bezpečnostní situaci v kraji. V současnosti zaznamenáváme zájem o písemnosti církevního odboru, které vypovídají o rušení řádů a postihování kněží. Vzhledem k dochování nejrůznějších krajských sumářů mohou písemnosti fondu sloužit i jako výchozí materiál pro studium nižších organizačních jednotek – okresních, městských a místních národních výborů, národních, družstevních nebo komunálních podniků, státních statků, zemědělských družstev, škol, zdravotnických a kulturních zařízení atd.
Archivní fond KNV Olomouc obsahuje celkem 534,35 bm písemností, z nich je 523,91 bm archivně zpracováno a badatelům přístupno formou inventáře a katalogů. Dochované a zpracované písemnosti jsou popsány ve vlastním dvousvazkovém inventárním seznamu, což je celkem 5389 inventárních čísel. Pro snadnější orientaci je inventář opatřen rejstříky věcným, místním a výběrově jmenným.
Obsahově cenným materiálem jsou zápisy ze schůzí pléna a rad KNV Olomouc. Inventární zpracování uvádí pouze datum konání schůze, pro zachycení průběhu a obsahu schůze není v inventárním regestu místo, proto byly k těmto zápisům za schůzí zpracovány katalogy. Schůze pléna konaly zpravidla čtvrtletně, postačil tedy pro všechna tři funkční období KNV Olomouc jeden katalog. Rada KNV se scházela většinou každých čtrnáct dnů, nejméně však jednou měsíčně, zde jsme pro každé funkční období zpracovali samostatný katalog. Naše katalogy nejsou výběrové, regestovali jsme důsledně každou projednávanou, resp. v programu schůze uváděnou položku. Každý katalog je opatřen stejnými typy rejstříků jako vlastní inventář fondu. O množství informací v zápisech z jednání pléna a rad nejlépe vypoví následující čísla. Katalog zápisů za schůzí pléna za všechna tři funkční období obsahuje 2156 katalogizačních záznamů. Obsah schůzí rady za první funkční období KNV Olomouc, tj. léta 1949-1954, je zachycen v 6547 regestech, druhé funkční období, léta 1954-1957, v 3306 regestech a třetí funkční období, 1957-30. 6. 1960, popisuje 1824 katalogizačních zápisů. V úvodech ke katalogům je vždy stručně popsána organizace průběhu schůze s podchycením případných změn, podoba a obsah zápisu včetně příloh a způsob zpracování katalogizačních záznamů.
Tato stručná informace nemůže postihnout celou šíři možných studijních témat, která popisovaný fond nabízí, ale jako základ pro případnou konzultaci v naší badatelně snad postačí.
MK

V letošním roce slaví olomoucká universita šedesát let svého obnovení a toto jubileum nabízí i příležitost vzpomenout jejích významných osobností, které už kratší či delší čas náležejí do její historie. V olomoucké pobočce Zemského archivu Opava jsou uloženy pozůstalosti, nebo, jak je nyní moderně označujeme, osobní fondy dvou takových osobností, které shodou okolností byly i blízkými přáteli. Mám na mysli dva profesory ze dvou různých fakult, Jiřího Daňhelku a Eduarda Wondráka. První z nich filolog a editor literárních památek, druhý chirurg a historik medicíny.
Písemnosti prof. MUDr. Eduarda Wondráka, CSc., budou ještě nějakou dobu čekat na zpracování, zatímco inventář pozůstalosti profesora Daňhelky je už několik let k dispozici badatelské veřejnosti.
Kdo však byl její zůstavitel? Jiří Daňhelka se narodil 7. února 1919 v Praze, v letech 1930-1938 navštěvoval Benešovo státní reálné gymnázium na Královských Vinohradech. V zimním semestru 1938/39 se zapsal na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy na obory čeština-němčina, přičemž vedle nich se věnoval také studiu srovnávacího jazykozpytu. Po uzavření vysokých škol vystřídal postupně několik zaměstnání, od l. 9. 1944 byl totálně nasazen jako pomocný dělník v továrně Báňské a hutní společnosti ve Vamberku. Během celé této doby udržoval intenzívní kontakt se svými odbornými zájmy. Po osvobození dále studoval, v říjnu 1946 byl promován doktorem filosofie. Kontakt s Olomoucí začal studijním rokem 1949/50, kdy zde Daňhelka začal s přednáškami na filosofické a pedagogické fakultě. Do roku 1952 tu působil pouze jako externí učitel, v tomto roce byl jmenován zástupcem docenta pro obor staré češtiny a staré české literatury. 1. 7. 1954 se stal docentem a 1. 1. 1965 řádným profesorem. V r. 1966 jej filosofická fakulta zvolila svým děkanem a v jejím čele stál do 15. 11. 1969. V r. 1965 vstoupil do KSČ, z níž byl 4. 3. 1970 vyloučen. To mělo za následek ukončení jeho pedagogické činnosti na fakultě (1972) a posléze i zbavení postu vědeckého pracovníka (1975). Od r. 1970 nesmělo být nikde uváděno jeho jméno, takže řada jeho prací vyšla anonymně nebo pod krycími jmény. V r. 1975 s ním univerzita rozvázala pracovní poměr a dosavadní univerzitní profesor se stal pomocným dělníkem u výtahu na stavbě železniční polikliniky. Tento postih byl jeden z nejtvrdších, jaký byl u dosavadních vysokoškolských učitelů v Olomouci uplatněn. Po listopadu 1989 byl v plném rozsahu rehabilitován, avšak možnosti vrátit se na fakultu již vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu nevyužil. Ten se pak ještě zhoršil po záchvatu mozkové mrtvice a přes péči lékařů a pacientovu statečnost se již příliš nezlepšil. Profesor Daňhelka zemřel 28. 3. 1993.
Krátce po jeho smrti předal jeho starší syn Jiří postupně otcovu písemnou pozůstalost olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě a autorka tohoto textu ve spolupráci se Štěpánem Kohoutem začala tento bohatý soubor písemností inventarizovat v roce 1994. V závěru jejich úsilí byl na světě uspořádaný fond, který obsahoval 732 inventární jednotky uložené ve stodvaceti kartonech a několika druzích atypických krabic včetně kartotékových, v nichž zůstal jejich původní obsah. Inventáři, opatřenému úvodem a osobním rejstříkem, dal Štěpán Kohout jako vůbec první pomůcce tohoto druhu v olomouckém archivu počítačovou podobu, a to v textovém editoru Word for Windows, verze 6.0.
Fond obsahuje osobní a rodinné dokumenty zůstavitele, dále písemnosti týkající se jeho zaměstnání, funkcí a činností s nimi spojených. Za nimi následují rukopisy velkých i menších vědeckých prací, recenze a informace o literatuře, poté přednášky, referáty, diskusní příspěvky a příležitostné projevy.
Nejvýznamnější součástí Daňhelkova osobního fondu jsou však materiály k edicím, z nichž na prvním místě stojí dílo mistra Jana Husa. Druhou velkou edicí se stal Dalimil, u něhož je shromážděna veškerá dokumentace k vědeckému vydání jeho kroniky, konečná verze textu, korektury a náhled prvního svazku. Tři kartotéky uchovávají 55 000 slovních hesel z textu kroniky, která editor sám pořídil.
Poté přichází materiál, opět i s korespondencí, k vydání díla J. A. Komenského, Staročeské bible, Výběru ze staročeské prózy, Staročeskému slovníku, dílu J. Š. Baara. Daňhelka po celý život spolupracoval s vědeckými institucemi, jako byl Český komitét slavistů v Praze, Ediční a textologická komise při ČSAV v Praze nebo International Medieval Bibliography a byl rovněž členem několika redakčních rad, jako např. časopisů Slovo a slovesnost nebo Listy filologické. I tuto stránku jeho práce dokumentuje několik kartonů pozůstalosti. Patnáct kartonů dalších je naplněno korespondencí s institucemi i jednotlivci, mezi nimiž nalezneme jak jména významných představitelů české i zahraniční literární vědy a jazykovědy, tak dopisy přátel. Sem patří např. Roman Jakobson, Alexandr Isačenko, Robert Auty, Bohumil Ryba, Jaroslav Kolár, Robert Smetana a řada dalších.
Závěr fondu dává nahlédnout do několika Daňhelkových životopisů, bibliografií, do zlomku rozepsaných pamětí, separátů vlastních i jemu věnovaných, a konečně do ilustračního materiálu k jeho osobě – fotografií, výstřižků, plakátů, tisků a hudebnin (byl i dobrým klavíristou).
Charakteristickým rysem Daňhelkova osobního fondu je skutečnost, že práce prolínala veskrze i jeho osobní život, takže jeho korespondence se většinou nedá dělit na soukromou a oficiální v pravém slova smyslu.
Zrcadlo vnitřním poměrům československé společnosti kolem roku 1968 a zejména krutým represáliím po něm nastavují ty Daňhelkovy osobní písemnosti, které reflektují jeho beznadějný boj s normalizačním aparátem a jeho osobní statečnost i velkorysost, s nimiž přijal svůj osud zejména po roce 1975.
Celá pozůstalost představuje cenný zdroj informací jak o osobě významného vědce, tak o době, v níž žil. Vzhledem k tomu, že se podílel na několika významných edičních počinech, podává zejména doprovodná korespondence k nim svědectví o tom, jak a za jakých okolností tato díla vznikala. Přináší obraz doby a v jejím rámci i obraz o stavu české jazykovědy a literární vědy.
JB

Fond Velkostatek Lipník nad Bečvou obsahuje písemnosti z let 1364 – 1947, zpracované v roce 1961. Jedná se celkem o 351 listin, 323 správních, pomocných a evidenčních knih, 1400 kartonů aktového materiálu, 1391 knih, 430 kartonů účtů a 53 mapy a plány. Ve fondu se nacházejí cenné prameny pro dějiny jednotlivých obcí například v podobě gruntovnic, katastrálních map, sirotčích register, kriminálních a vojenských záležitostí, pozůstalostí obyvatel, odvodů platů, daní a naturálií, škod způsobených přírodními a jinými katastrofami a robotních povinností. Stejně tak se zde nacházejí materiály k dějinám škol, far, kostelů, mlýnů, pivovarů a dalších výrobních podniků. Z militárií fond obsahuje zajímavé informace k průchodům vojsk, odvodu branců, dodávky proviantu do olomoucké pevnosti, opevnění hradu Helfštýna a ložírování vojenských jednotek na panství. Významným materiálem jsou archiválie týkající se lipenské židovské komunity. Vše předchozí platí také pro samotné město Lipník, ke kterému se samozřejmě nachází množství materiálů komunální, cechovní, stavební a obchodní povahy. Cenné jsou také materiály týkající se zemědělského a lesnického vývoje a výnosu rozsáhlého panství a hospodářského, ekonomického a průmyslového rozvoje panství v jednotlivých staletích. Součástí jsou také tabulky cen různých surovin prodávaných na trzích v rozmezí 18 – 19. století. Z genealogického hlediska je fond neocenitelnou pomůckou pro doplnění znalostí o životě, majetku a životním prostředí předků a zprávy o nich z běžného života nepostižitelné z matričních zápisů. V neposlední řadě ve fondu najdeme informace o majitelích panství a celé vrchnostenské správě v nejširším měřítku včetně fotografií.
JŠ


Fond Velkostatek Lipník nad Bečvou
Signatura: 39 a
Inventární číslo: 34
1461, 10. listopadu, Helfenštejn
Vok ze Sovince dává poddaným z Lipníka a Týna vymýcený les u Lipníka-Zlechova k volnému obdělávání jako svobodné pozemky za roční plat 33 kop moravských grošů bez 17 grošů
Originál, pergamen, česky, 37 x 22 x 5 cm, 3 pečeti v dřevěných krytech přivěšené na pergamenových kroužcích


Ve jméno Boží Amen. My Vok z Sovince pán a spravedlivý dědic zboží helfenštýnského i se svými erby vyznávám tímto listem obecně přede všemi tak nynějšími jako budoucími potomky pány helfenštejnskými i před těmi přede všemi kdož tento list uzří anebo čtouce slyšeti budou tak jakož jsme měli lesy za mosty lipenskými a za Bečvou od Lipníka kteřížto lesové sluly Hana Sádky proti Haškovci pod Lhotskou horou za mlýnem lipenským i jinde okolo Zlechova i kázali sme úředníkům našim ty lesy zmítiti a zprodati k našim požitkům znamenavše na tom požitky své lepší s radou dobrých lidí i služebníků svých věrných a milých kázali sme úředníkům našim ty lesy všecky zmícené lidem svým z Lipníka a z Týna jichž jména v tomto listu pro dlouhost položena nejsou rozdati kouty i také mesly znamenitými vyměřiti k lukám k roli a jakž se komu z nich nejlépe zdáti bude jakožto každý z těch lidí již své meze věděti má a bude kteřížto lidé nebo jejich potomci budoucí kteříž toho nyní jsou nebo budou v držení nám našim erbům i našim budoucím potomkům pánům helfnštejnským z těch ze všech rozdaných koutů rolí luk i z zahrad i s tím což lidé naši z Týna za Bečvou drží dlužni jsou budou třidceti kop groší a tři kopy bez sedmnácti groší platu mince obecné dobré kteráž by ty časy v zemi moravské mezi lidmi šla vidávati a platiti a ten plat úředníci naši komuž bude rozkázáno a poručeno mají od nich vybírati a to jmenovitě jednou v roce totiž na svatý Martin dávati mají a nic více a tak vždycky na budoucí léta a na ten čas dávati a platiti mají a dadouce ten plat nám našim erbům nebo našim budoucím potomkům pánům helfenštejnským všech jiných daní a poplatků z toho jsou a mají býti prázdni a svobodni a také ti lidé kdož to nyní drží anebo potomci jejich budoucí držeti budou každý z nich vedle opatrnosti své těch jistých koutů rolí luk i zahrad budou moci požívati a užívati a k svému požitku přivésti jakž se komu z nich nejlépe zdáti bude také ti lidé kteříž to nyní drží nebo potomci jejich budoucí držeti budou každý své držení což jest komu vyměřeno bude moci komuž bude kdo chtíti buď v Lipníce nebo v Týně prodati dáti zastaviti zaměniti poručiti odkázati a s tím učiniti jako se svým vlastním bez umenšení platu našeho zvrchupsaného a protivá tomu nemáme my ani potomci naši budoucí páni helfenštejnští býti ani jim v to sahati a také kdož by kolvěk své držení komu jinému prodal neb dal zastavil zaměnil poručil neb odkázal každý to má odevzdáti před úředníky našimi komuž by ta věc spravovati poručena byla aby úředníci naši věděli platy naše na kom shledávati a protož já zvrchupsaný pan Vok se svými erby slibujem sám od sebe i od svých budoucích potomků pánů helfenštejnských že jim zvrchupsané věci lidem těm kteří toho nyní jsou nebo budou v držení mají ctně řádně od nás i od našich budoucích potomků pánů helfenštejnských zdrženy a v celosti zachovány býti. Tomu všemu na zdržení a pro lepší pevnost a jistotu věcí zvrchupsaných já pan Vok zvrchupsaný svou jsem vlastní pečeť kázal přivěsiti k tomuto listu a pro lepší svědomí prosil jsem slovutných panošů Procka z Vyškovic a Matěje z Ochab služebníků svých že jsou své pečeti na svědomí vedle mne přivěsili k tomuto listu jenž jest dán a psán na Helfenštejně v úterý na svatého Martina po narození syna Božího tisícího čtyřstého šedesátého prvého léta pořád čtouce.

Fond Velkostatek Klášterní Hradisko obsahuje písemnosti z let 1531 – 1878. Fond má celkem 192 kartonů spisů, 342 knih a 512 map, což obnáší celkem 1452 inventárních jednotek. Jedná se o soubor osmi původně samostatných panství a statků: Klášterní Hradisko (benediktini a premonstráti), Čelechovice (klarisky), Dolany (kartuziáni), Kožušany (dominikánky), Luběnice (Jezuité), Týneček (klášter Velehrad, Jezuité, Klášterní Hradisko) Vrbátky (augustiniáni Olomouc) a Žerotín (augustiniáni Šternberk). Po zrušení kláštera za Josefa II. získal statek Náboženský fond, který jej ve dvacátých letech 19. století odprodal šlechtici belgického původu Filipu Ludvíku ze Saint-Genois d´Anneaucourt (*5.4.1790 – +30.7.1857). V roce 1878 kvůli silnému zadlužení byl statek odprodán a stal se součástí lichtenštejnského velkostatku Šternberk.
Fond obsahuje velice cenný soubor map z oblasti jednotlivých velkostatků povahy lesnické, patrimoniální, hospodářské a vodohospodářské. Gruntovnice velkostatku jsou důležitou pomůckou pro genealogy, ale také pro studium rozvoje jednotlivých vesnic a jejich patrimoniální správy. Nezřídka obsahují také dnes již neznámé názvy místních tratí. Písemnosti vzniklé v souvislosti se zrušením jednotlivých klášterů a dělení jejich statků jsou důležitým materiálem pro studium tzv. raabisace a vznik nových kolonií na území parcelovaných dominikálních dvorů jednotlivých klášterů je možno rekonstruovat na podkladě spisů, gruntovnic i mapového materiálu. Cenné materiály obsahují spisy týkající se staveb, oprav a přestaveb církevních a školních budov na panství. Z hlediska historického i genealogického stojí za zmínku například soubor výučních listů dle jednotlivých řemesel či spory poddaných mezi sebou a s okolními vesnicemi, včetně jejich pozůstalostí z rozsáhlého územního celku na Moravě. Totéž platí pro rozvoj průmyslu a zemědělství daných statků.
JŠ

Fond Velkostatek Potštát obsahuje písemnosti z let 1474 – 1955 o 25 listinách, 227 knihách, 220 kartonech spisů a 16 kartonech o 177 položkách pozůstalostí majitelů velkostatku. Fond je torzem písemností vzniklých při potštátském panství. Spisy se dochovaly převážně z 18. a 19. století a poskytují obraz o poddanských, ekonomických a hospodářských záležitostech panství. Cennou a obsáhlo částí fondu jsou materiály týkající se rodiny Des Four-Walderode, která panství držela. Pozůstalosti jednotlivých příslušníků rodu obsahují většinou korespondenci, deníky a různá jmenování do úřadů.
JŠ


Fond Velkostatek Potštát
Genealogický vývod pro Marii Františku hr. Des Fours-Walderode
Mapa č. 2, inventární číslo 186, signatura FW 51
Originál, pergamen, německy, 78 x 58 x 4 cm, přivěšeny 4 pečeti na černožlutých šňůrách v dřevěném krytu

1,2, 3,4,5,6,7,8,9,10,11,12,13,14, 15,16,
17,18,19,20,21,22, 23,24,
25,26, 27,28
29, 30
31

1 – František Václav hrabě Desfours-Walderode
2 – Marie Antonie hraběnka Walderode svobodná paní z Eeckhausen
3,4 – předkové Augusty Alžběty Walde neuvedeni
5 – Jan Mayer z Mayersbachu
6 - Gabriela Schwabová z Schvatlinui
7 – Jan Vincenc Lipovský rytíř z Lipovic
8 – Barbara Dietrichová z Adelsfelsu
9 – Jan Nepomuk Zikmund hrabě Bukůvka z Bukůvky
10 – Marie Eleonora hraběnka Podstatská
11 – Michael svobodný pán z Frelichu
12 – Marie Alžběta svobodná paní Hnojek z Kleefeldtu
13 – Jan František Josef svobodný pán z Beessu
14 – Marie Anna z Wipplaru
15 – Jan Křt. svobodný pán z Forgáče
16 – Mariana svobodná paní Kaldtschmidtová ze Železné Hory
17 – Josef hrabě Desfours-Walderode
18 – Augusta Alžběta Walde
19 – Mořic rytíř z Mayersbachu
20 – Františka Terezie Lipovská z Lipovic
21 – Karel Zikmund hrabě Bukůvka z Bukůvky
22 – Antonie Františka Terezie svobodná paní z Fröhlichu
23 – Karel Josef Kristofor svobodný pán z Beessu
24 – Karolína Jana Amálie Marie, svobodná paní z Forgáče
25 – František Vincenc Adam hrabě Desfours-Walderode
26 – Marie Františka Barbara Gabriela z Mayersbachu
27 – Michael Jan Nep. Leopold František Servác Josef Karel Bor. Hrabě Bukůvka z Bukůvky
28 – Karolina Anna Leopoldina Thekla svobodná paní z Beessu
29 – Artur František Albrecht Maxmilián Mikuláš říšský hrabě Desfours – Walderode
30 – Michaela Karolína Rudolfína hraběnka Bukůvková z Bukůvky
31 – Marie Františka Melánie Michaela Alžběta hraběnka Desfours-Walderode

Konsistoř je poradní sbor, který biskup využívá v záležitostech církevní správy a svěřuje jí k projednávání agendu, kterou nechce vyřizovat sám. Zřejmě první zmínky o jejím působení máme z 13. století, kdy se v roce 1258 objevuje tzv. vicegerens, který byl zástupcem biskupa ve věcech správních a soudních. Samotná konsistoř se potom připomíná za biskupa Bruna ze Schaumburku, ale je možné, že ji tvořil pouze zmíněný vicegerens. Ve 14. století došlo k rozdělení úřadu správního a soudního a tyto funkce začali vykonávat generální vikář pro správní a oficiál pro soudní část. V tomto století také prokazatelně vzrostlo množství konsistorních funkcionářů a personálu a samozřejmě také písemné agendy. Převážně soudní funkce konsistoře se změnila až v 17. století za biskupa Karla z Lichtenštejna, kdy k této funkci připadla ještě úloha správního orgánu diecéze. Od biskupa Lichtenštejna také pochází první známá konsistorní instrukce z roku 1676. Konsistoř tehdy tvořili jmenovaní funkcionáři, direktor a přísedící, z nichž byli vybíráni referenti a členové komisí. Zvláštní postavení měl ještě kapitulní arcijáhen, který měl na starosti zkoušky kandidátů kněžství. Ostatní personál již tvořili přímo zaměstnanci konsistoře a jednalo se např. o advokáty, notáře, písaře, taxátory a posly.
Od prvních zmínek o konsistoři do počátku 17. století se konsistorní archiv skládal nejspíše jen z knižního materiálu, jako byly knihy investitur, erekční knihy, protokoly, formulářové knihy a matriky prací olomouckého arcijáhna. Od roku 1703 podnes vedl archiv registrátor. Kolem roku 1750 vešel v platnost první registraturní systém, ke kterému byl vytvořen repertář, zahrnující i části starší registratury. V roce 1777 došlo povýšením olomouckého biskupství na arcibiskupství a následným vznikem brněnského biskupství k důsledné spisové rozluce, tedy vyčlenění písemností týkajících se nové brněnské diecéze. Od 17. století byl konsistorní archiv uložen v biskupské rezidenci a volně se pojil s archivem biskupství (později arcibiskupství). Když byla v roce 1908 postavena zvláštní budova konsistoře, byl do ní konsistorní archiv přestěhován.
Písemnosti konsistorního archivu tvoří samostatný fond v časovém rozmezí 1452 - 1948. Do roku 1954 fond spravovala stále konsistoř, i když již v roce 1949 byl přestěhován do budovy pozdějšího Státního archivu. K prvnímu částečnému zpřístupnění došlo v roce 1955, vlastní zpracování fondu proběhlo v letech 1958 - 1961. Dodatky k fondu byly nově inventovány v roce 1965. K fondu náležely do roku 2000 také opisy matrik z let 1688 - 1900, ze kterých vznikla samostatná Sbírka opisů matrik. Výsledkem inventarizace badatelsky značně využívaného fondu se stal prozatímní inventář, který je doposud používán. V současné době se fond bez omezení přístupnosti nově inventarizuje.
Fond obsahuje cenné informace k hospodářství a správě olomoucké diecéze. Mimo obecné záležitosti, jako jsou protokoly zasedání konsistoře, účetní knihy, zprávy biskupů o stavu diecéze a jejím rozdělení a hospodářský materiál, je ve fondu k nalezení mnoho podrobných informací k jednotlivým farám, kostelům, kaplím a hřbitovům diecéze. Nedílnou součást tvoří materiály k duchovním řádům, seznamy kněží a ustanovování farářů, církevní nadace, školství, poutě a procesí, či kontinuální řada vizitací diecéze.
Nyní je fond Arcibiskupská konsistoř Olomouc deponován v nové budově olomoucké pobočky Zemského archivu Opava a obsahuje 297 knih z let 1452 - 1948 a 6209 kartonů aktového materiálu z let 1498 - 1948.
JŠ

Tento fond je uchováván v olomoucké pobočce Zemského archivu Opava jako organická součást fondu Metropolitní kapitula Olomouc. Soubor vznikal postupně průběhem staletí, významným počátečním impulsem byla činnost skriptoria biskupa Jindřicha Zdíka v 2. čtvrtině 12. st., jež zabezpečilo kapitulu základními pomůckami liturgickými a církevněprávními. Dále se knihovna rozšiřovala též odkazy, dary a nákupy, takže k r. 1435 obsahovala již 251 svazků. Z dochovaného inventáře je patrná její pozoruhodná struktura: 165 titulů liturgických a bohovědných, 48 právnických a 13 naučných či literárních. Velký počet právnických rukopisů v širokém výběru autorů je v našich zemích u srovnatelných institucí ojedinělý, naopak patristická či filosofická literatura je zastoupena málo.
15. století, z něhož pochází výše zmíněný inventář, představuje vrchol v dějinách sbírky, do této doby se řadí 270 rukopisů, z dřívějších staletí se dochovalo 210 kodexů. S příchodem knihtisku počet přírůstků silně poklesl (131 kus z 16. - 20. st.), tištěné knihy jsou zprvu řazeny do knihovny mezi rukopisy. Knihovna byla asi od pol. 15. st. umístěna v dnešní kapli sv. Jana Křtitele za ambitem katedrály, liturgické rukopisy byly připoutány k chrámovým oltářům. Asi po návratu z Vídně, kde větší část knihovny přečkala švédský vpád, byla umístěna zároveň s kapitulním archivem do patra severní věže (kaple byla Švédy zpustošena), po požáru v r. 1803 do budovy proboštství, r. 1950 byla společně s kapitulním a konsistoriálním archivem umístěna kanovnické residenci ve Wurmově ul. 11, následujícího roku byla budova i s kapitulními písemnost-mi převzata Krajským archivem Janovice, přičemž byly zamítnu-ty nároky státní vědecké knihovny na správu sbírky.
Dnes, po vyčlenění tisků a části rukopisů archivní povahy, má sbírka 611 svazků se signaturami C.O. 1 - 636. Z tohoto počtu jsou 134 rukopisy patristické a bohovědné, 47 biblistických a exegetických, 69 liturgických, 60 homiletických, 8 hagiografických, 104 právnické rukopisy, 37 filosofických, 34 historických, 33 humanistických, 10 lékařských a přírodovědeckých, 13 slovníků a gramatik a 62 archivní rukopisy. 72 rukopisy jsou ve větší či menší míře iluminovány, 36 je notováno.
Sbírka je důležitým pramenem pro moravské dějiny církevní i světské, pro vývoj liturgie, pro dějiny umění, obzvláště knižního malířství a hudby, pro vývoj knihařského řemesla a v jednotlivostech i pro další obory, je bohatým materiálem pro výzkumy paleografické a kodikologické. Její význam bude možno skutečně plně docenit teprve po vypracování důkladného kata-logu, jímž bude zpřístupněna širokému okruhu odborné badatelské veřejnosti.
ŠK