Tak se nám vrátilo jaro! Po předlouhé zimě si slunce opět našlo cestu a začíná hřát. Kdo může, vyráží mu vstříc a nastavuje tvář. Je čas prvních jarních procházek, výletů a výprav za čímkoliv. I my bychom Vás chtěli v několika následujících článcích vyzvat na cestu a pokud budete chtít, můžete se s námi vydat na jednu zvláštní procházku. Je jedno jestli se vypravíte pěšky, na kole nebo dokonce i autem; tahle procházka bude neobyčejná něčím jiným. Cíl, za kterým se vypravíme, totiž vůbec nespatříte. Neuvidíte vlastně skoro nic. Že je to prapodivná nabídka? Nebojte se. Pokud máte dostatek fantazie a zajímá Vás místo a krajina, v které žijete, zcela jistě se nudit nebudete. Ba právě naopak! Budeme se toulat v krajině vzpomínek a minulosti a pokusíme se Vám oživit dávno zmizelé obrazy některých míst. Pokud je porovnáte se současností, o zajímavosti nebude nouze.

Zveme Vás totiž k procházce starou Karvinou. Oním městem, s nímž má to současné společné jen jméno. Původní Karviná stávala totiž docela jinde a dnes už si na ni vzpomínají jen ty starší generace rodáků. Vrátíme se v čase o víc jak půlstoletí zpět, do předválečných let a zkusíme si projít místa, která kdysi tvořila centrum tohoto města. Města, které vlivem dolování uhlí v našem kraji nenávratně zmizelo pod haldami hlušiny nebo v nádržích uhelných kalů. Celé.

Začneme tedy tím nejjednodušším způsobem a vstoupíme do "města" v místech, která snad všichni dobře známe. Stojíme na silničním mostě přes železniční trať u Dolu ČSA, ve směru na Ostravu. Pomineme terénní změny, které za ta léta proměnily krajinu k nepoznání (co bývalo ve svahu, je dnes třeba v údolí…) a můžeme říct, že se před námi (pod námi) otevřel pohled na město Karvinná. Po levé ruce spatříme u trati nejprve budovu hlavního vlakového nádraží, které bylo zřízeno jako součást Košicko-bohumínské dráhy již v roce 1868. Svou zastávku měly v těchto místech rovněž tramvaje na trati Ostrava - Karvinná. Kousek za nádražím stojí v řadě tři bloky bytů pro železniční zaměstnance.

Sjíždíme pomalu z mostu po ulici, která v té době nesla označení Komenského, napravo se rozkládá komplex jámy Jan-Karel (v provozu od roku 1862 - dnešní důl ČSA) a z levé strany, z míst dnešních kališť a zjizvené země, můžeme zaslechnout veselé štěbetání dětí i hurónské skandování a výkřiky "góól"! V těchto místech se totiž nacházela dvě fotbalová hřiště klubů PKS Polonia Karwina (klub založen v roce 1919) a SK Karvinná.Vedle nich, na místní plovárně (1934) dováděli děti a bazén byl obklopen opalujícími se návštěvníky.

Zastavíme se až u první odbočky vlevo, kde začíná tehdejší Zámecká ulice, vedoucí k městské radnici, novému kostelu sv. Jindřicha a k zámku Solca. Tudy se vydáme někdy jindy, teď budeme pokračovat přímou cestou dále. Napravo, kousek za touto odbočkou, si však ještě všimneme pomníku sv. Jana Nepomuckého, který tu stával před sýpkou bývalého statku a dnes jej můžete spatřit v zahradě za fryštátským kostelem. Tuto sochu dal postavit Jan Larisch-Mönnich pravděpodobně v roce 1775, v téže době, kdy převzal karvinské panství po svém zemřelém bratru. Pomník patří k nejcennějším barokním památkám města a zmínku o jeho zakladateli můžete dodnes najít na jeho podstavci v podobě dvou hraběcích erbů.

Vydáme-li se dále, mineme po levé straně hasičskou zbrojnici a tržiště a ocitneme se u další odbočky. Za prodejnou textilu Merta, kde by bylo možné zakoupit třeba slušivé "sáčko", ústí tentokrát doprava, do ulice zvané Masařovka (Žižkova). Tady bychom si po pár metrech mohli odpočinout a předvést svůj nový oblek - je libo shlédnout nějaký pěkný "biásek"? Stojíme totiž před kinem Central (později "Oko"). Tělocvičná jednota Sokol Karvinná jej zbudovala v letech 1928-29 a byla jeho provozovatelem, stejně jako již zmíněné plovárny. Koupíme si vstupenku do lóže za 10,- Kč (mimochodem, mohli jsme ji zakoupit už v předprodeji, v obchodě pana Františka Merty…), žízeň zaženeme limonádou neb pivem z bufetu a můžeme se pokochat pěkným filmem, či koncertem, kterých se tu konalo také dost.

Kulturně občerstveni se vrátíme na Komenského třídu a zamíříme rovnou k výstavní budově Závodního hotelu, který se rozkládá vlevo podél silnice a sousedí s ulicí Kostelní. Plány na jeho výstavbu pochází už z roku 1894 a jeho investorem byl hrabě Jindřich Larisch-Mönnich. Na rohu hotelu, v prodejně oděvů firmy Ignác Raab si ještě honem dokoupíme novou "šlajfku", na kterou jsme "u Merty" zapomněli a pak už nezbývá, než si pospíšit zamluvit nocleh. Nějaký volný pokoj snad ještě mají…

(Mgr. Trojak, Marek: Původní Karviná - město, v němž pulzoval život. Karvinský deník, 16.4. 2005)

Před pár dny jsme svou procházku po staré Karviné zakončili v místech, kde stával Závodní hotel. Vydejme se dnes Komenského ulicí (nyní ČSA) dále směrem k Ostravě. Při pohledu na těch několik málo zbylých staveb se zdá až neuvěřitelné, že zde stávalo město (v roce 1930 - 22 317 obyvatel) plné ruchu a života. Po levé straně byla ulice lemovaná řadou obytných a obchodních domů, z nichž dnes stojí jen dva. Dům, který si v roce 1931 nechali postavit Růžena a Viktor Flachovi, s prodejnou obuvi Baťa (dnes prodej ochranných pracovních pomůcek) a budova papírnictví Antonín Krůta, později Jindřiška Krůtová, kde zároveň sídlila banka, pozemkový ústav a v prvním patře česká knihovna (dnes mini Market a drogerie Tomi). Prodejnu spotřebního družstva Budoucnost, obuv Moric Wohlmut, dům lidového léčitele Szwachuły, drogerii a ordinaci MUDr. Pazdiora, restauraci Flach, lékárnu U sv. Barbory ani stolařskou dílnu Leona Stenchlého již možnost navštívit nemáme.

Z budov na protější straně zbyla jen jedna - dům určený pro úředníky Larisch-Mönnichových dolů. Původně jich zde stávalo pět. V roce 1923 je postavila známá českotěšínská firma Eugen Fulda. Kousek dál se nacházela 1. měšťanská škola postavená v roce 1922 a za ní budova průmyslové školy z roku 1923. V roce 1928 byla měšťanská škola svědkem významné události. Dne 28. října zde byl slavnostně odhalen pomník prezidenta T. G. Masaryka z dílny akademického sochaře Františka Fabiánka z Brna.

Připomeňme si i jeho další osudy. V padesátých letech byl odstraněn a v roce 1968 znovu nakrátko instalován v parku Boženy Němcové v Karviné-Fryštátě. V období normalizace byl uskladněn v Okresním vlastivědném muzeu v Českém Těšíně. Dne 7. března 1990 proběhlo u příležitosti 140. výročí narození T. G. Masaryka jeho slavnostní znovuodhalení. Své nové místo nalezl před budovou zámku v Karviné-Fryštátě, tentokrát snad již natrvalo. V roce 1929 získala měšťanská škola svolení užívat čestný název Masarykova. Později byla budova rozšířena o část určenou odborné škole pro ženská povolání, lidově nazývané „knedlíkárna“. V místech, kde stávala Masarykova měšťanská škola, se nyní nachází výkup a prodej odpadů.

Nejstarší kapličku v Karvinné z roku 1734 zasvěcenou sv. Janu Nepomuckému bychom dnes hledali marně. Stále ještě stojí památník 272 obětem 1. světové války z řad občanům Karvinné, který byl slavnostně odhalen 1. července 1928. Za ním se nacházel tzv. Azyl, útulek pro děti horníků. V roce 1887 ho svým nákladem zřídilo ředitelství Larisch-Mönnichových dolů. Ústav vedly a spravovaly čtyři řádové sestry kongregace de Notre Dame. V jeho blízkosti stával Deutsche Vereinsheim - německý spolkový dům zvaný Turnhalle, později Stalinův dům, který byl slavnostně otevřen 14.-15. listopadu 1931 (zbořen v roce 1968). V těchto místech se dnes nachází již také chátrající modlitebna Slezské církve evangelické a. v. Oběti 2. světové války připomíná u cesty stojící pomník akademického sochaře Františka Świdera z roku 1950.

Postoupíme-li dál, otevře se nám po levé straně pohled na kostel sv. Petra z Alkantary tzv. „starý“ z roku 1736. Kostel sv. Petra z Alkantary (30. léta 20. století)Od zahájení těžby uhlí v roce 1854 k dnešku poklesl vlivem dolování o neuvěřitelných 32 metrů a celá budova se vychýlila o 6,8o. Kostelní věž musela být dvakrát snižována. Farní úřad a hospodářské budovy byly zbourány v letech 1955-1957. Stejnému osudu unikl kostel díky rozsáhlé rekonstrukci v letech 1994-1996 financované Doly Darkov a ČSA.

Naproti kostela se nacházela polská a německá obecná škola tzv. „červená“ z roku 1894 (zbourána v roce 1960) a česká obecná škola tzv. „bílá“. Ta byla vysvěcena a otevřena 30. listopadu 1852 (zbourána v roce 1972). V průčelí školy byl umístěn nápis:" Čest a wděk pánu hraběti Henrykowi Laryssowi. Zdárné a ctnotliwé děti."

(Mgr. Matroszová, Veronika: Z Karvinné zbyl kostel a pár domů. Karvinský deník, 7.5. 2005)

V rámci dnešní procházky starou Karvinnou si prohlédneme skutečné centrum tehdejšího města. Z míst, kam jsme se zatoulali posledně (kostel sv. Petra z Alkantary), se po Komenského třídě (dnešní Ostravská ulice) musíme nejprve vrátit až k pomníku sv. Jana Nepomuckého. Zde z hlavní silnice odbočuje stará cesta směrem na Stonavu a tou se vydáme. Tato ulice nesla označení Zámecká a ačkoliv její půdorys zůstal téměř zachován, okolí se změnilo k nepoznání.

Hned na jejím počátku, po levé straně, se rozkládaly budovy statku hraběte Larisch‑Mönnicha, včetně jejich ředitelství a naproti bychom mohli spatřit dokonce zámek, první karvinské sídlo tohoto hraběcího rodu. Larischové jej vybudovali v 17. století na základech původní tvrze (doložena již v roce 1461), ale od roku 1873 jej využívali už jen jako sídlo ústřední správy svých podniků (Centrální ředitelství).
Jen o kousek dál nalevo, za bývalou odbočkou k hlavnímu nádraží stávala "Larisch‑Mönnichova lihočistna a octárna" (založena 1863) s roční produkcí až 45 000 hl lihu. V dvouposchoďové budově naproti pak sídlil pracovní úřad.

Za lihovarem a odbočkou do Sadové ulice, protínala cestu železniční trať (ta jediná tu dodnes zůstala). Zde měla svou zastávku lokálka Ostravsko-karvinské tramvajové dráhy (zastávka "Pivovar").
Vlevo, přímo za tratí, stávala reprezentativní rohová budova Městské spořitelny, s kavárnou "Ostárek" v přízemí a zubní ordinací Dr. Hynka Rübensteina v druhém poschodí (1924) a hned za ní měla své sídlo policie ČSR. Hlavní dominantu těchto míst však tvořily dvě protější stavby, a sice: budova městské radnice a kostel sv. Jindřicha (tzv. Nový kostel).

Plány na výstavbu radnice pocházejí z roku 1908 a na četných dobových snímcích můžeme dodnes obdivovat skutečnou majestátnost této secesní budovy. Svého času poskytovala prostory i poštovnímu úřadu a městské spořitelně, byla svědkem i vzácné návštěvy prezidenta T.G. Masaryka v Karvinné v roce 1930. V době německé okupace byl její interiér značně pozměněn ve znamení nacistické ideologie. Demolice proběhla v roce 1962.

Kostel sv. Jindřicha byl vybudován v letech 1894-1897, v novorenesančním stylu dle projektu architekta Černého z Vídně. Předlohou mu byla bazilika sv. Kříže ve Florencii a některé dobové zprávy udávají, že do svých chrámových prostor byl schopen pojmout až 4000 osob! Prostranství před chrámem zdobil kamenný kříž a sloup se sochou Panny Marie. V těchto místech tehdejšího Masarykova náměstí, se odehrálo mnoho slavných i méně veselých událostí.

Zmiňme alespoň svatbu Heleny Larisch-Mönnichové s hrabětem André Tarnowským (1935), či válečnou rekvizici zvonů v roce 1942. V blízkém okolí bychom již marně hledali např. výrobnu likéru "Likérie Simon Better", dílnu obuvníka Řehánka, či knihkupectví Staniczek. V šedesátých letech minulého století podlehly tyto provozovny demolici stejně jako kostel.

O značných změnách v profilu krajiny hovoří mimo jiné i název ulice, vedoucí za "Novým kostelem" souběžně s ulicí Zámeckou: jmenovala se Strmá. Z jejího středu se vstupovalo na sokolské cvičiště s tribunou.

Největší plochu bývalého centra staré Karvinné zaujímal areál Larisch-Mönnichova pivovaru a sladovny. Nacházel se přímo naproti "sv. Jindřicha". Vystavěn byl již v roce 1846, v roce 1860 byl modernizován (byla zřízena biologicko-technická laboratoř pro kontrolu jakosti piva, vybudován vodovod, skladiště piva, apod.). Kromě pivovarnictví se zde prodával i slad a umělý led. Nejvyšší produkce činila v roce 1928: 107 343 hl piva.

Karvinské pivo bylo kdysi věhlasnou značkou a v pivovarské zahradě se u žejdlíku hořkého moku scházela vybraná společnost z širokého okolí. My už to štěstí ochutnat jej nemáme a tak nám nezbývá než pokračovat a vystoupat na Solecký kopec, kde nás čeká prohlídka překrásného zámku. Ale o tom až zase příště.

(Mgr. Trojak, Marek: Karvinné vévodil obří dóm sv. Jindřicha. Karvinský deník, 21.5. 2005)

Nejen v dějinách Karviné, ale i celého Těšínska sehrál významnou roli šlechtický rod Larisch-Mönnichů. Jeho historie sahá až do 13. století a patří tedy k velmi starým slezským rodům. Jako nejstarší prapředek rodu bývá uváděn Arnold z Klisina připomínaný k roku 1279. Zakladatelem rodové větve Laryšů ze Lhoty je Mikuláš Laryš ze Lhoty. Přídomek "ze Lhoty" je odvozen od sídla, jež Laryšové vlastnili a dnes bychom jej pod názvem Ligota Bialska našli na území Polska. Na Těšínsku se Laryšové objevují v 16. století, kdy Jiří Laryš ze Lhoty získal, pravděpodobně sňatkem s Žofií Rudzkou z Rudz, statek Karviná.

Dne 4. srpna 1654 byla Laryšům na základě diplomu císaře Ferdinanda III. pro Jana Bedřicha Laryše ze Lhoty udělena hodnost svobodných pánů s predikátem "ze Lhoty a Karviné" a povoleno užívání erbu. Jan František Vilém Laryš svobodný pán ze Lhoty a Karviné pak byl císařským diplomem ze dne 24. dubna 1748 povýšen do českého hraběcího stavu. Roku 1791 se Jan Josef Larisch oženil s Annou Marií Teklou, poslední nositelkou rodového jména Mönnich. Spojení příjmení Mönnich a Larisch bylo povoleno diplomem císaře Leopolda II. ze dne 21. ledna 1791.

Jan hrabě Larisch-Mönnich (1821 – 1884) zastával vedle správy rodinných statků také řadu významných úřadů nejen na úrovni Slezska, ale i celé rakouské monarchie. V letech 1861 - 1865 byl zemským hejtmanem ve Slezsku. V roce 1861 byl jmenován členem panské sněmovny říšské rady, byl c. k. tajným radou a komořím.Jan hrabě Larisch-Mönnich (1821-1884) V letech 1865 – 1867 vykonával úřad ministra financí ve vládě ministerského předsedy Belcrediho. Od roku 1871 zastával hodnost císařského vrchního dvorního maršálka.

Jan hrabě Larisch-Mönnich také nechal roku 1873 postavit nové reprezentativní rodové sídlo. Pro stavbu zvolil mírné návrší na území Solce (osada Karviné) nad místním dvorem. Zámek byl postaven v novorenesančním stylu. Střední trakt byl dvoupatrový, boční jednopatrová křídla byla dostavěna později. Zámek Solca byl svědkem mnoha významných návštěv. V roce 1877 pobýval na panství Larisch-Mönnichů korunní princ Rudolf, v roce 1906 se zde zastavil císař František Josef I. V letech 1910 a 1913 pobýval na zámku Solca následník trůnu František Ferdinand d´Este. Několikrát měli Larisch-Mönnichové možnost na svém panství přivítat také německého císaře Viléma II., v roce 1916 pak bulharského krále Ferdinanda.

V prosinci 1944 zámek vyhořel. V roce 1947 byla nejvíce poškozená část stržena a v letech 1947 – 1950 byla jeho zbývající část adaptována na zdravotní středisko. Vlivem poddolování se však stav budovy rychle zhoršoval, a tak byl zámek v roce 1953 zbourán. Okolí zámku obklopoval rozsáhlý park. V jeho areálu se nacházel dům pro služebnictvo, zámecká kaple a rodinná hrobka. V 80. letech 20. století byla hrobka rozebrána a na dlouhá léta uskladněna v areálu Technických služeb města Karviné. Dnes můžeme její části vidět v Parku Boženy Němcové v Karviné-Fryštátě.

Posledním majitelem majetku Larisch-Mönnichů v Československu byl syn hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha (1850 – 1918) a jeho manželky Jindřišky JUDr. Jan Larisch-Mönnich. Narodil se ve Fryštátě 6. října 1872. Vystudoval práva. V dubnu roku 1912 se na zámku Pszczyna oženil s Američankou Olivií Lukrécií Fitz-Patrickovou. Po smrti svého otce se Jan Larisch-Mönnich stal hlavou rodiny a majitelem rodinného majetku. Na jaře roku 1945 odešel se svou ženou před blížící se frontou do Palfau v Rakousku. Do Karviné se již nikdy nevrátil, zemřel v Palfau 10. listopadu 1962. Jeho manželka ho přežila o necelých 9 let. Z tohoto svazku se narodilo pět dětí – Jindřich, Helena, Eduard, Jan a Mary. Tři z nich Jan, Helena a Mary v 90. letech 20. století Karvinou navštívili.

(Mgr. Matroszová, Veronika: Rod Larischů a Karviná patří k sobě. Karvinský deník, 11.6. 2005)

Na našich toulkách starou Karvinnou jsme už navštívili snad všechna důležitá místa. Doposud jsme se však "vyhýbali" dvěma nejpodstatnějším typům objektů, a sice: hornickým koloniím a šachtám. Tedy místům nejdůležitějším, kde místní lidé bydleli a kde pracovali. Právě tyto dva fenomény určovaly ráz krajiny nejvíce a tvář města by bez nich vyhlížela úplně jinak. Dnes se tedy podíváme na místa určená k životu zdejších dělníků, do kolonií.

Dělnické (hornické) kolonie začaly těžařské společnosti v tomto kraji budovat již ve druhé polovině 19. století (k nejstarším patřily závodní domy v tzv. „Staré osadě“ ležící mezi jámou Gabriela a kostelem sv. Petra z Alkantary).

Tímto způsobem byla řešena bytová krize narůstajícího počtu zaměstnanců jednotlivých šachet. Kolonie vznikaly na pozemcích důlních polí jednotlivých dolů, nejprve v těsné blízkosti šachet, později (když už byly závody vybaveny sociálním příslušenstvím) ve větších vzdálenostech. Jednalo se o ekonomicky nejvýhodnější řešení bydlení, jak pro zaměstnavatele, tak pro nájemníky. Horník získal touto formou střechu nad hlavou za poměrně nízký nájem, zároveň však byl tímto závazkem poután k šachtě.

Jednotlivé kolonie a domy v nich se samozřejmě lišily s ohledem na společenské, sociální, ale i národnostní postavení nájemníků, pro které byly určeny. Vzhled kolonií byl dán také mírou investic těžařských společností a dobou výstavby, podle zvyšujících se nároků na bydlení. Proto zde bylo možno spatřit širokou škálu domů, od jednoduchých, přízemních, dřevěných staveb, až po výstavní, dvoupodlažní vily. Domy pro dvě, ale i pro osm rodin.

Obecně se dá říci, že takřka každá kolonie byla projektována v jednoduchém šachovnicovém, či lineárním půdorysu, ke každému domu patřila zahrádka (dělník: 200m2, úředník: až 750m2), hospodářská budova a často i možnost pronájmu políčka (v průměru 800m2). Nájem býval paušální a celkem laciný (1938: 8-15 Kč / kuchyň a pokoj), elektřina se platila podle počtu žárovek (3-7 Kč). Úředníkům a důlním inženýrům byly byty služebně zapůjčeny a tudíž nájem ani elektřinu neplatili vůbec. Stavělo se z pálených cihel (výroba vesměs ve vlastních cihelnách těžařských společností), z oceli, plechu a heraklitu ("Železná kolonie": 1928-1930) nebo jen "provizorní stavby" ze dřeva, projektované na poddolovaných územích s plánovanou životností na max. 15 let: velmi dobře známé "finščoky" (od r. 1950).

Kolonií na Karvinsku bylo opravdu mnoho. A my si ve stručnosti připomeneme jen ty nejstarší, či nejznámější. K prvně jmenovaným patřily např.: kolonie „Sovinec“ (1869-1889) na soutoku Stonávky a Olzy, dále pak „Bílá kolonie“ (1869-1888) a "Červená kolonie" (též „Jindřichova“, 1890-1902), vystavěné Larisch-Mönnichovými závody u jámy Jindřich, v blízkosti Lazů, nebo kolonie "Rajkova“ (Reichova), postavena v letech 1884-1903 Báňskou a hutní společností pro horníky z jámy Hohenegger.

K největším patřila již zmiňovaná „Červená kolonie“ (26 domů s 85 byty) nebo kolonie „na Hranicích“ (též „Pohraniční“), k těm nejvýstavnějším bychom pak mohli zařadit hlavně kolonii „Nový York“ (neboli „Velkou lesní“). Tvořilo ji 87 domů určených pro zaměstnance dolu Hohenegger a Barbora, které projektoval architekt O. Schwer a které byly postaveny v letech 1914-1925.

Neméně zajímavou kolonií bylo „Mexiko“ (též „Fornerůvka“, 1914-1922), které ve svých 16 zděných, přízemních domech (architekt Ing. E. Fulda) nabízelo 72 bytů 4. kategorie. Kolonie „Jindřichův dvůr“, rozkládající se na pozemcích nad Státní průmyslovou školou v Karvinné, pak byla pro změnu ukázkou zcela jiného pojetí kolonií.

Život v hornických osadách nebyl pro chudé rodiny s mnoha dětmi jistě žádnou idylkou, ale jistou výhodou byla jakási uzavřenost komunity a bezprostřední blízkost lidí s podobnými problémy i osudy. Stálo by za zamyšlení zda se nám dnes, v našich moderních "panelákových koloniích" žije lépe. Pohodlněji snad…

(Mgr. Trojak, Marek: Ráz Karvinné tvořily hornické kolonie. Karvinský deník, 15.6. 2005)

Počátky dolování v Karviné se datují k roku 1776, kdy Jan Josef Erdman Larisch nalezl na svém panství uhlí. Počáteční neúspěchy s odbytem vedly k přerušení těžby, ale od roku 1794 pokračuje těžba bez přerušení. Kutací povolení a udělení důlních měr na vrchu Ptáčník v Karviné stvrdil roku 1811 horní soud v Kutné Hoře. Na území Karviné bylo postupně vyhloubeno několik menších jam: František, Lev, Fridolin, Emilie, Válečná a jiné. Z jejich propůjček povstalo důlní pole dolu Jan-Karel. Hloubení jámy Jan bylo zahájeno roku 1860, jámy Karel před rokem 1862. V roce 1856 bylo zahájeno hloubení těžní jámy č. XVII, která byla v roce 1884 přejmenována na Františku. Z roku 1856 je také těžní jáma Gabzdylova (také č. VI), později nazvaná Jindřich. Těžní jáma Hlubina je z roku 1871. V roce 1843 nechal Jindřich hrabě Larisch-Mönnich postavit první koksovací pec. Zpočátku se pracovalo jen v jednotlivých primitivních pecích, brzy však byla výroba rozšířena. V roce 1860, kdy byl uveden do provozu důl Jan, došlo k rozšíření koksovny a k podstatnému zkvalitnění výroby. Roku 1895 byla v areálu dolu Jan-Karel zprovozněna elektrárna.

Vedle Larisch-Mönnichových kamenouhelných dolů působila v Karviné také Báňská a hutní společnost se sídlem v Brně, které patřily doly Gabriela, Hohenegger a Barbora. Důl Gabriela založil v roce 1852 důlní podnikatel František Handwerk spolu s hrabětem Žerotínem. Důl v roce 1856 vyhořel a pro nedostatek peněz byl v roce 1862 odprodán Těšínské komoře. Z podnětu jejího ředitele Ludvíka Hoheneggera byl v roce 1883 založen důl Hohenegger. Od Těšínské komory odkoupila karvinské doly v roce 1906 Báňská a hutní společnost. V roce 1908 bylo zahájeno hloubení těžní jámy Austria, později přejmenované na Barboru. V roce 1899 byla u dolu Hohenegger vybudována koksovna. Dobývací prostor Báňské a hutní společnosti zaujímal ve 20. letech 20. století plochu 700 ha. Larisch-Mönnichovy kamenouhelné doly zahrnovaly 900 ha dobývacích polí.

Díky rozvoji hornictví, výstavbě nových dolů a napojení na železniční sítě vybudováním Košicko-bohumínské dráhy roku 1868 a jejímu připojení na trať Severní Ferdinandovy dráhy, se stalo z Karviné významné průmyslové centrum. Z nepatrné zemědělské obce vyrostlo během několika desítek let město s mnohonásobným počtem obyvatel. Zatímco roku 1870 měla Karviná jen 3 386 obyvatel a 246 domů, v roce 1930 to bylo již 22 317 obyvatel a 1 836 domů. Dne 28. října 1908 byla Karviná povýšena císařem Františkem Josefem I. na městys a vládním rozhodnutím z 6. října 1923 na město. Během několika málo let zcela změnila svou tvář. Hodně se stavělo, rozvíjely se živnosti, obchod, spolková i kulturní činnost.

Stejně tak ale „díky dolování“ došlo ještě v kratším čase k devastaci a postupnému zániku staré Karviné. Již před druhou světovou válkou vznikla myšlenka na její přemístění a znovuvybudování. K realizaci této ideje došlo v roce 1949. V listopadu 1948 byla vyhlášena veřejná soutěž na pojmenování nově vznikajícího města. Mezi návrhy se objevovaly názvy jako Uhelňany, Horníkov, Fučíkovany, Nové Město nad Olší a podobně. Vyhláškou Ministerstva vnitra ze dne 22. února 1949 o stanovení nových úředních názvů míst, bylo určeno, že pět doposud samostatných obcí Karvinná (tento úřední název se užíval od roku 1920), Fryštát, Darkov, Ráj a Staré Město dostane po sloučení název Karviná. Centrem nově vytvořeného města se stal historický Fryštát.

(Mgr. Matroszová, Veronika: Šachty patří ke Karviné už 230 let. Karvinský deník, 9.7. 2005)