Od doby Marie Terezie se Fryštát vypracovával pomalu k lepším časům. Stejně však byl ještě ohrožen mnohým neštěstím. Roku 1781 a 1823 velikými požáry města, roku 1805, 1813 a 187 epidemiemi. Tyto byly sice dočasně brzděny stoupajícím vývojem, ale nebyly odstraněny úplně. Časem se měnil také vzhled města. Místo dřevěných domů nastoupily zděné, nejdříve přízemní, později jednopatrové a konečně dvouposchoďové. Jejich růst do výšky ukazují etapy vývoje. Nejdříve leželo město klidně a mírumilovně daleko od světového dění. Severní dráha Ferdinandova a Košicko-bohumínská dráha byly vedeny stranou města. Také revoluční rok 1848 v době, kdy byli měšťané zbaveni poručníků a hospodářská činnost nečinila městu žádné překážky, přešel bez následků. Fryštát byl městečkem řemeslnicky vedených živností a obchodním centrem nejbližšího okolí. Novou organizací správy po roce 1848 se stalo město sídlem správních a justičních orgánů svého okolí. V jeho nejbližším okolí se však počal koncem 18. a začátkem 19. století prosazovat nový vývoj. V Karviné a Orlové byla zahájena intenzívní těžba uhlí a následovala příkladu uhelného revíru. Zdá se, že se dolování Fryštát nezúčastnil, i když se jej toto dění bezprostředně dotýkalo. Teprve koncem 19. století zachvátila město nová podnikatelská epocha. Své přírodní bohatství město nemělo. Jeho předností však byla jeho poloha ve středu bohaté krajiny. Vybudovat spojovací cesty a hledati napojení na veliké obchodní celky bylo prvním úkolem města. V roce 1897 se začalo se spojením nádraží v Karviné a Fryštátem odbočkou místní dráhy. Daleko důležitější však bylo spojení s uhelným revírem. Starosta Viktor Hoffmann poznal důležitost této myšlenky a s houževnatostí a velikou energií pracoval na jejím uskutečnění. Nejdříve obdrželo město roku 1902 předběžnou koncesi na malodráhu do Karviné se spojením na elektrickou dráhu Ostrava - Karviná. Teprve po třetím pokusu v roce 1907 bylo městu vyhověno. Předběžné práce byly zahájeny, ale ihned potom nastaly nepřekonatelné potíže. Pro křižovatku s Košicko-bohumínskou dráhou byl požadován ochranný pilíř, jehož stavba vyžadovala větší náklady než bylo počítáno na celou stavbu. Proto se muselo od plánovaného spojení s Ostravou upustit a hledalo se spojení s revírem přes Doubravu a Orlovou s odbočkou tratě do Bohumína. Se souhlasem ze zainteresovanými obcemi se obrátil starosta Hoffmann na zemské poslance a starostu města Bohumína Dr. Otta, který stavbu tratě prosadil na zemském zasedání. Roku 1912 byla stavba ukončena a trať otevřena.

      Současně se starali tehdejší obecní představitelé ve Fryštátě o zřízení pobočky některého průmyslového závodu. I když město nenabízelo žádné výhodné zeměpisné podmínky, o to více bylo osobní zásluhou obecního zastupitelstva, že se podařilo v krátké době město vyzvednouti mezi průmyslové oblasti kraje. Pole proti Petrovické a Marklovické hranici, které byly kus po kuse za středověkého rozkvětu převáděny do vlastnictví města a na kterých se dal předpokládat značný zisk z propachtování, byly za levnou cenu nabídnuty v roce 1904 drátovně a hřebíkárně Pospíšila z Těšína. Výhodná poloha závodu u pobočky dráhy Petrovice - Karviná, byly jednou z příčin, že se zde usadily čtyři velké podniky. Drátovnu a hřebíkárnu převzaly roku 1907 Fryštátské ocelárny a železárny, akciová společnost, která byla roku 1914 - 1918 vedena ředitelem Dr. Puppem, který závod rozšířil zřízením martinských pecí a válcovnou plechu. Od dalšího majitele - Mannesmannových závodů z Düsseldorfu, převzaly závod roku 1924 Vítkovické železárny. V roce 1917 byl postaven závod Fryštátská vagónová továrna, akciová společnost, který byl převzat v roce 1920 firmou Ringhoffer z Prahy. Třetím a čtvrtým průmyslovým podnikem byly železárny Salomona Blumenthala a syna a Jäcklovy železárny. Nová obecní čtvrť s dělnickými a úřednickými obytnými domy vznikla na severu města a s příchodem průmyslu přinesla nová rozvrstvení společnosti.

      Brzy se stalo i město samo podnikatelem. V místě idylického mlýna byla zřízena roku 1902 elektrárna, která přešla roku 1909 do majetku města. Roku 1910 zřídilo město parní cihelnu a připojilo k ní novou elektrárnu. Stará elektrárna byla opět přestavěna na mlýn a pilu.

      Také sanitární otázky nebyly zanedbány a město obdrželo vodovod a kanalizaci společně s výstavbou moderních bytů. Stoupající vývoj města nám ukazuje statistika a výsledky sčítání lidu. Ještě roku 1879 mělo město 2670 obyvatel, v roce 1900 zde bylo 3600 obyvatel, roku 1910 již 5700 a v roce 1920 stouplo toto číslo na 7800 obyvatel.

      Velikou újmu utrpělo město při konečném určení hranic mezi Československou a Polskou republikou. Východní část zázemí, která vynikala hospodářským významem, byla ztracena. Z postavení města, které stálo ve středu oblasti a odkud bylo vytlačeno na periferii, může přinést dobré hospodářské výsledky, které jsou ohrožené odklonem od úspěšného vzestupu, jen dobré podnikatelské úsilí a radost z práce.