B) Město Fryštát v době svého rozkvětu
Až do 13. století nejsou osudy tohoto města nikde zaznamenány. I když již v roce 1360 se město rozrostlo do značné velikosti, vystupuje jeho historie do popředí teprve od této doby. V tehdejší době svého rozkvětu mělo město značný rozsah. Předměstí směrem k Těšínu se rozprostíralo až na rajskou výšinu, kde byla založena nynější komerční silnice z Fryštátu do Těšína. 20) Bylo obýváno většinou tkalci lněného plátna (pláteníky), počet jeho obyvatel činil 1200 (??).
Dolní předměstí se rozprostíralo až k nynější až k nynější vesnici Staré Město. V tomto předměstí se lidé zabývali téměř výlučně praním a valchováním lněného plátna.
Od Městského mlýna přes farskou zahradu až k nynějšímu mlýnu se rozprostíralo předměstí zvané „Bělidlo”, jehož domy stály v řadách za sebou. Toto celé předměstí průběhem času zmizelo a na jeho místě je část farské zahrady, největší to částí nynější rozšířené panské zahrady (panského parku).
V oněch časech, jež zasluhují, aby byly zvány „zlatým věkem” města, nesměly nákladní vozy, jedoucí od Těšína přes Fryštát k Ratiboři, nebo jinam, projíždět přes náměstí. Silnice, vykázaná pro povozy, vycházela z Horního předměstí, vedla po nynější silnici až k velkému hřbitovu a vedla hřbitovního kostela sv. Marka mezi několika městskými zahradami až k Dolnímu předměstí. Současný vodní příkop mezi občanskými zhradami a hřbitovem sv. Marka byl kdysi silně frekventovanou zemskou silnicí, při níž stály v řadě dílny a obytné budovy několika kovářů. V letech 1470 - 1590 dosáhlo město vrcholu svého rozkvětu, blahobytu a moci. Město tehdy vlastnilo výstavnou radnici a na předměstích řádný soud. Veřejné budovy - pivovar, sklad vína, městská kancelář, hospodářský úřad, občanský starobinec a všeobecná nemocnice - byly tehdy budovami prvního řádu.
Tkaním množství plátna a jeho bílením přišli obyvatelé ke značnému jmění. Avšak nejenom s plátnem, vyrobeným v městě, ale i s přízí a nitěmi provozovali velkoobchod, který jim otevíral a zajišťoval bohaté prameny příjmů. Podél řad domů na náměstí vedla široká podloubí, pod nimiž bylo lze i za nepříznivého počasí kráčet suchou nohou a jež chránila i zboží, dovezené na trh. 21)
Město mělo svůj vlastní senát čili magistrát. Na radnici vykonávali purkmistři (starostové) 22) a senát soudcovskou moc dle slezského práva a podle zemských nařízení. Fryštát měl vyšší soudní moc a představení města rozhodovali o životě a smrti. Předměstí měla svůj vlastní soud, jehož předsedové byli zváni fojty, přísedící šepy a jejich rozsudky musely být předkládány senátu města k potvrzení, když pachatelé zlých činů měli dle zákona pozbýt život. V radnici se nacházela mučírna s obvyklými nástroji k mučení.
V 15. století příslušelo již zemskému vévodství právo zmírnění rozsudku, nebo omilostnění. Práva fojtovská a soudní poplatky, které dříve vybíral fojt připadla vévodovi země. V listě, vystaveném vévodou Bolkem II. v r. 1477 pro obce města Fryštátu, uděluje vévoda městu různé svobody (výsady), avšak tak, aby nebyla dotčena jeho práva vévodská a práva vybírati pokuty ve Fryštátě. Odstraněním fojtů dosáhli později purkmistři a městská rada ve Fryštátě opět většího vlivu. Stáli nejenom v čele obce a nespravovali jen městské důchody, ale potvrzovali i usnesení (Wilixüren) a cechy, vybírali obecní, zemské a vévodské berně, zastupovali vdovy a sirotky z města a příslušela jim i pravomoc policejní a soudní, pokud šlo o přestupky proti právu.
Městu patřila značná práva a majetek, právo čepovat pivo a víno v okruhu jedné míle. Všechna pole, která nyní užívají velkoměšťané (Grossbyrgři) a maloměšťané (kleinbyrgři) za určité nájemné, byla v dřívějších dobách obhospodařována městským správcem, který předkládal účty městskému senátu. Také rytířský statek Mizerov, který je nyní majetkem fryštátského panství, byl dříve vlastnictvím města. K obdělávání rolí používalo město čtyři poddané na Dolním předměstí, kteří k němu odedávna patřili.
Kdysi byby významné i městské lesy. Les „sirocky”, který teď patří Dolním Žibřidovicím, byl majetkem města, přešel však jako nevyplacená zástava na Žibřidovice. Pruh lesa, který byl dříve připsán rytířskému statku Mizerov, byl rovněž majetkem města a město jej později pozbylo s rolemi, příslušejícími k rytířskému statku tj. s výjimkou malého dílu lesa, nad nímž město dodnes vykonává právo vlastnické. K majetku města patřilo ještě v dávných časech několik rybníků a dva mlýny, které byly městskou radou v tehdejší blahovůli darovány panství fryštátskému. Oba mlýny, jejichž příjmy by nyní bývaly obci přišly vhod, prodalo panství fryštátské soukromníkům, v jichž rukou se nacházejí dodnes.
Měšťané požívali dále v době rozkvětu města právo rybolovu a honitby. Právo rybolovu město pozbylo v době, kdy pole u Olzy přešla do vlastnictví panství fryštátského.
Těšínský vévoda Bedřich Kazimír oblažoval město v hojné míře svou vévodskou milostí. Přeložil dokonce své sídlo z Těšína do Fryštátu, odkud vládl svému vévodství.
Za panování tohoto vévody, městu tak nakloněného, získalo město mnoho jiných práv a výsad, z nichž se zmíníme ve stati o privilegiích města pouze o těch, které přispěly podstatně k pozvednutí zájmů města a blahobytu jeho měšťanů. Kdyby blahobyt obce nebyl býval podkopán a otřesen pozdějšími neštěstími, bylo by se nyní město stalo mezi provinčními městy slezskými, městem prvního řádu. Kéž se znovu svorným úsilím všech stavů Fryštát pozvedne a podoben fénixu zazáří znovu znovu ze zbytků městských hradeb (pozn.: doslovně ze zbytků obvodu města) v plném lesku.
Fryštát byl, jak už řečeno před časem součástí Těšínska a sídlem několika těšínských vévodů. Vévodské sídlo bylo zařízeno s vynikajícím vkusem, jak to tehdejší mrav vyžadoval a poskytovalo často příbytek těšínským vévodům, jak lze usuzovat z listin vystavených ve Fryětátě. Na Těšínském zámku se uchovávají listiny týkající se pouze Fryětátu a z nich listina, v níž je poprvé řeč o Fryštátu je datována v Opavě dne 18. února 1327, kdy právě Kazimír I., syn Měškův, poddal svou zem v léno českému králi Janu (Lucemburskému), v lenní listině vyhotovené pak v souladu s tím králem Janem dne 24. února 1327 nacházíme jména Fryštátu, dále města a hradu Těšína, Bílska, Skočova a Jemnice (Jablunkova), tvrze Ostrava s okolím, lidmi, vasalů a rytířů v těchto územích, jako vlastnictví vévodů těšínských. Vévodové Přemysl a Simonit (Zdeněk) z Těšína potvrdili smlouvu o tom v domě měšťana fryštátského jménem Hanko Greifwald, kterážto smlouva byla dne 30. srpna 1386 sepsána jako notářský spis. V této smlouvě prodávají konsulové (consules, purkmistr), radní (šepové) a cechovní mistři z Fryštátu kapitule kolegiátního kostela Svatého kříže ve Vratislavi, zastoupené kanovníkem poznaňským Janem Gashinim a právním zástupcem vratislavské konsistoře Janem Kynerem roční důchod 13 marek pRažského groše, vztahujícího se na všechny statky města Fryštátu, setrvávají v dědictví, užitcích, důchodech a berních a všech jiných příjmech, ať už mají jakékoliv jméno, za 130 marek téže mince, které mají odváděti na své vlastní nebezpečí a náklady kapitule Svatého kříže ve Vratislavi ve dvou polovinách a to 6 1/2 marky úroku (desátku) o vánocích a 6 1/2 marky o svatém Janu pod trestem exkomunikace při nedodržení. 24) Boleslav I. vévoda Těšínský, který zemřel 1433, 25) dal své manželce Eufemii města Skočov a Fryštát, jako osobní výměnek. Po její smrti v r. 1447 obdržel jeho syn Pemysl Skočov a Boleslav II. Fryštát s veškerým příslušenstvím a vyššími i nižšími soudy, uvnitř jeho mezí a hranic, taktéž i Rychvald, šlechtické osady Albrechtice, Německou Lutyni, Doubravu, Heřmanice, Karvinou, Koukolnou, Chotěbuz, Lazy, obojí Marklovice, Orlovou, Porubu, Šilheřovice a Vrbici.
Od vévody Boleslava II., který sídlil ve fryštátském hradě a vedl zde nádherný dvůr, 26) obdrželo město Fryštát listinu, sepsanou v řeči německé v Těšíně 2. prosince 1447, která se nám dochovala v ověřeném českém překladu z roku 1619. Po své smrti v r. 1452 zanechal kromě dcery Anny jediného mužského dědice Kazimíra II. Když tento, poté co zemřel jeho poručník Přemko II., vévoda těšínský, převzal vládu nad dědictvím otcovským a rovněž nad podílem jeho sestry Žofie z Münsterbergu a spravoval je od r. 1477 až do své smrti v r. 1528, připadl Fryštát během té doby vévodství těšínskému.
Až do roku 1490 sídlila zde též vévodkyně Anna, vdova po Boleslavu II. Z listin, které se od ní zachovaly v městském archivu, je nutno vyzvednout zakládací listinu kaple a fryštátského špitálu pro zchudlé a churavé měšťany a měšťanky z r. 1472, podle níž v dohodě se svým synem Kazimírem přiznává špitálu důchody a úroky ze vsi Vilemovice (Willmersdorf) (viz stať „Špitál na dolním předměstí”). Ještě nyní upomínají na tuto nadaci, jejíž budova, jakož i budova školy vzaly za své za časů císaře Josefa II. v důsledku velikého požáru (1781), špitální pole u tzv. „špitálního můstku”, vévoda Kazimír dlel často ve Fryštátě a jeho okolí, kde mu jistě nabízely dostatek potěšení velkorysé rybníky svými rybolovy a rybářstvím, které asi sám založil. Tento vévoda byl označován jménem Kazík z Fryštátu nebo též Kazko Těšínský, princ ve Fryštátě. Takto je označován ve vratislavské smlouvě z roku 1474 a v listině, jíž se městu uděluje privilegium konání výročního trhu, ze dne 14. ledna 1473. Do Fryštátu se později přestěhoval i vévoda Václav, když požár, který vznikl v Těšíně dne 1. srpna 1552, obrátil zámek a město Těšín až na nekolik domů v popel.
V roce 1563 bylo opět naše město vyznamenáno před Těšínem, když vévoda Václav Adam je daroval spolu s městy Bílskem, Skočovem, Strumění svému synu Bedřichu Kazimírovi, který si vzal za manželku Kateřinu roz. vévodkyni z Lehnice, zřídil si ve Fryštátě své vévodské sídlo.
Vévodkyně Kateřina obdržela věnem kromě šatstva, skvostů, zlatých řetězů a ostatních náležitostí deset tisíc zlatých. Podle listiny vyhotovené 4. dubna 1564 v Lehnici, bylo pro ni zhotoveno, pokud jde o stříbrné nádobí, dvanáct mís, dvanáct lžic, osm pohárů, jedna konvice, dvě omáčkové mísy, dvě solničky (?) a příslušné nože pro příborník. Velkolepé svatební veselí v Lehnici, na němž účastí nepohrdl sám císař Maxmilián II., bylo ukončeno koncem roku 1563. Také ve Fryštátě se prý konaly zvláštní slavnosti po příjezdu vévodkyně Kateřiny, který byl odsunut na příznivější roční dobu. Jako hlavní slavnost byl vybrán rytířský turnaj. Potřebné předměty výstroje a jiné potřeby, zejména výzbroj a odění pro vévodu Bedřich Kazimíra byly vypůjčeny od vévody Jiřího z Břehu (Brieg). Tomuto vévodovi posílá dne 19. února 1564 vévoda z Fryštátu list: „Jelikož nemáme dost koberců a stříbrného nádobí, obracím se na Vaši Milost s prosbou, ráčiž nás, Vaši Milosti, těmito koberci a nádobím opatřiti a zapůjčiti je na dobu příjezdu vévodkyně.” Koncem roku 1564 odjeli Václav Rudzký z Rudz, kancléř těšínský, a Tomáš Milický, hofmistr ve Fryštátě, jako vyslanci do Lehnice, aby přivezli vévodkyni Annu domů. Její zdravotní stav nebyl ten nejlepší. Často bylo v Břehu žádáno o lékařskou pomoc. Nevolnost zvláštního druhu nadešla pak koncem července 1565. Dne 6. srpna tohoto roku oznamuje Bedřich Kazimír do Břehu, že uvedeného dne byl obdařen dcerou, která obdržela jména Kateřina.
Na podzim roku následujícího podnikl Bedřich Kazimír z neznámého důvodu cestu do Prešpurka, kam si dal poslat své stříbrné mísy a talíře. V témže roce zemřela jeho matka Marie, dcera to Jana z Perštýna na Helfštýně, místodržícího a čekatele dědictví vévodství těšínského. O rok později dne 23. listopadu 1557 (pozn. překl. správně má být 1567) se oženil ovdovělý vévoda Václav se Sidonií Kateřinou, dcerou vévody Františka Saského, Engerského a Vestfálského. V roce 1569 byl fryštátský dvůr postižen bolestnou, smutnou událostí. Vévodkyně onemocněla a zemřela dne 3. září 1569. Pohřeb zesnulé se konal 14. září. Bedřich Kazimír sám pak při jízdě do Prahy na císařský dvůr, kam jej pozval císař Maxmilián II., upadl v Přelouči v Čechách v nemoc a zemřel tam 4. května 1571. Byl pohřben v perštýnské hrobce v Pardubicích vedle své matky, kněžny Marie, která tu byla pochována a odpočívá od r. 1566.
Pro velké dluhy, 27) které tento vévoda po sobě zanechal, bylo město Fryštát v r. 1573 přenecháno jeho ručitelům za sto padesát tisíc tolarů, tito je pak prodali třem rodinám a to Fryštát a Ráj Václavu Cigánovi ze Slupska, Německou Lutyní hraběti Vilému Jindřichovi Šlikovi a Rychvald Šebestiánu ze Sedlic. Již Kazimírův otec vévoda Václav Adam žil v neutěšených finančních poměrech; ještě více však upadl do dluhů Bedřich Kazimír svým špatným hospodařním, takže bez ručitelů nebyl schopen sehnat ani tu nejmenší částku. Když nyní Bedřich Kazimír v r. 1571 zemřel, byla jeho panství tak dluhy pretížena, že jeho otec Václav, penězi rovněž neoplývající, nemohl je udržet. Věřitelé žalovali proto císaři Maxmiliánu II., který pověřil pány Hynka z Vrbna (Hinko v. Würben), Hanuše z Opperedorfu, Matyáše z Hlohova a Baltazara ze Svidnice srovnáním této záležitosti. Komise se sešla dne 21. října 1571 ve Fryštátě a shledala sama, že celková částka dluhů ručitelům v sumách a položkách, písemně či jinak sjednaných, nehledě k úrokům a škodám, může se odhadovat na 244000 tolarů a že tedy nelze nalézti jinou cestu, než se svolením Václavovým prodat panství Bílsko, Fryštát a Frýdek. K tomuto návrhu dal, jak císař dne 20. ledna 1572 ve své listině oznamuje, vévoda Václav souhlas včetně svých pánů a rytířů. Týmž listem císař nařídil, že „mají být brány na zřetel i partikulární dluhy, které váznou zčásti u sirotků, řemeslníků a jiných chudých lidí, aby tyto strany ve svých skromných požadavcích nebyly zkráceny, taktéž i sluhové zemřelého vévody, k jejichž pohledávkám se má přihlédnout a co nejdříve mají být uspokojeny.”
Výsledkem jednání komise, pro tento účel ustavené, bylo, že panství Fryštát, sestávající z komplexu starších vévodských najetků a orlovských klášterních statků ( Staré Město, Dětmarovice, Doubrava, Fryštát, Koukolná, Lazy, Němecé a Polské Lutyně, Louky, Orlová, Petrovice, Poruba, Žibřidovice, Skřečoň, Věřňovice (Wermersdorf) a Závada) byly v roce 1573 prodány. Fryštát se Starým Městem, Koukolnou, Lazami, Loukami, Orlovou, Petrovicemi, Rájem a Závadou připadly Václavu Cigánovi ze Slupska, zemskému hejtmanu Vévodství Těšínského. Po smrti Václavvě v r. 1577 jehož ve smrti předešla v r. 1572 jeho manželka Barbora z Čela, se stal její syn Jan Cigán, svobodný pán ze Slupska pánem Fryštátu. Za časů, kdy byl vlastníkem Fryštátu, hrálo město důležitou úlohu, když bylo opětovně vybíráno jako místo shromáždění stavů Vévodství Těšínského, které žily v rozepřích a vévodkyni Kateřinu Sidonii pro zemský řád, o němž byla již zmínka při jiné příležitosti. Tak byli stavové obesláni oběžným listem ze dne 22. dubna 1583 zemským maršálkem do Fryštátu, aby se poradili o potřebných krocích v dotčené věci. Když v této sporné záležitosti rozhodl v následujícím roce konečně císař Rudolf II., byli stavové předvoláni biskupem Martinem Gerstmannem do Vratislavi, aby vyslechli císařský výrok. Ještě 7. dne následujícího měsíce vyhotovili stavové ve Fryštátě plnou moc pro vyslance k tomu jmenované (Jana Sedlnického mladšího z Choltic a Hrušova, Mikuláše Karvinského z Karviné a Velkých Kunčic, vévodského maršálka Jiřího Laryše ze Lhoty a Karviné, zastávajícího úřad zemského sudího, Jana Gočalkovského z Gočalkovic a Ohrazené (Baumgarten, Ogrodzona - pozn. překladatele), Petra Gureckého z Kornic a Velké Hůrky, Bartoloměje Pamphaltra z Tamfeldu a Solce, Jáchyma Bludovského z Dolních Bludovic a Hažlachu, Jindřicha Klocha z Kornic a na Ustroni, Sobka mladšího z Kornic a na Konské). Náhla smrt biskupova zmařila však oznámení císařského rozhodnutí. Byli odkázáni na vrchního hejtmana slezského, který měl být nově jmenován, a konečně jim bylo dáno rozhodnutí s tím obsahem, že see mají s vévodkyní srovnat. Skutečně pak následovalo zastavení sporu ke spokojenosti všech zúčastněných. 28)
U příležitosti prodeje tří zmíněných panství se držitelem Fryštátu stal Václav Cigán ze Slupska a od té doby (1573) bylo panství fryštátské navždy odloučeno od Těšína.
Václav Cigán zemřel jako těšínský zemský hejtman v roce 1577 a jeho druhý syn Jan Cigán svob. pán ze Slupska se stal pánem panství fryštátského, dobroslavického a sakanského (?). Byl ženat s Marií z Rederů a z tohoto manželství se zrodil jediný syn Jiří, který zdědil po otci jeho statky.
Tento je líčen jako muž rozsáhlého vědeckého vzdělání a je dokonce jako proslulý muž uváděn mezi nejučenějšími muži své doby, jako byli Scaliger, Heinsius, Berneggerus. Jeho manželkou byla Marie Anna Kochtická svob. paní z Kochtic, zemřel pak, aniž zanechal dědiců dne 6. ledna na svém statku (Sakran). 29)
Svobodní pánové Cigánové ze Slupska přišli prý z Polska a usadili se ve vévodství těšínském v r. 1280. Dříve nosili jméno Zegother, později Kitschker, protože měli ve znaku tři žluté smyčky (česky řečeno „kličky“). 30) Prapředek Václava Cigána byl ve válečných službách krále Matyáše (Korvína - dopl. překl.) v Uhrách, přiváděl mu vždy vojenské houfce, přičemž se jednou udála zvláštní příhoda, na jejímž základě přišli Cigánové o své původní pravé jméno. Když totiž nouze vyžadovala sehnat neprodleně více vojska, naverboval Váslav Cigán ve spěchu cikány, jichž tehdy bylo v Polsku a ve Slezsku mnoho, a přispěchal s nimi králi na pomoc, načež král žertem k němu zvolal: „Cožpak (adesdum?), cikáne? Ty jsi zde cikánem?“, odkud pak jemu a jeho potomkům zůstalo jméno Cigán.
Po smrti svob. pána Jiřího Cigána přišel Fryštát koupí do vlastnictví svob. pána a c.k. rady Karla Zdeňka Žampacha z Potenštejna, který byl ženat s Eusebií, roz. Haugwitzovou z Biskupic. Později se stal Fryštát majetkem hraběte Mechiora Ferdinanda z Gašina, který získal ještě mnoho dalších statků. Po své smrti r. 1656 zanechal komtesu jménem Judita Margareta a čtyři syny. Nejstarší z nich, Jiří Adam Františeek hrabě svaté říše římské z Gašina, se stal v roce 1697 šlechetným pánem z a ve Fryštátě, Neukurchu (?), Rychvaldě a Rosenbergu (?); byl dále zemským hejtmanem Opolí a Ratiboře a zemřel 6. října 1719 ve věku 76 let. Po něm byl vlastníkem Fryštátu a Rychvaldu jeho třetí syn Karel Ludvík Antonín a po něm opět jeho mladší bratr Rudolf, který byl zároveň hejtmanem vévodství opavského. 31) Potom přešel Fryštát na Františka Wolfganga svob. pána ze Stechaw (?). Po něm vlastnil toto panství Martin v. Wienzkowsky a tento je prodal knížeti v. Croyovi, 32) jehož nástupcem ve vlastnictví tohoto panství se stal hrabě Josef Baltazar v. Wilczek. K dominiu Fryštát byly tehdy přivtěleny také Ráj, Petrovice a Prstná. V roce 1749 prodal hrabě Wilczek tyto statky mylordovi Niklasu Taaffemu, hraběti z Karlingfortu. Tento hrabě založil na konci německo-lutyňského panství v blízkosti území panství bohumínského vesnici a pojmenoval ji svým jménem Niklasdorf (též Nikeltaff). Název Niklasdorf byl později změněn na Neudorf (Nová Ves). Po hraběti mylordu Taafovi zdědil Ráj a Německou Lutyni jeho syn Jan. Po něm následoval v držbě statků až do roku 1792 jeho starší syn Rudolf Taaffe. Mylord Niklas Taaffe, hrabě z Karlingfortu, přišel do Slezska z Irska a měl své sídlo ve Fryštátě. Jeho posledním nástupcem v držbě panství fryštátského se stal po prodeji statků v prosinci 1792 hrabě Jan Larisch z Mönnichů. Původ Larischů je posunut jedním spisovatelem 17. století až do bájného období polských dějin; Sinapius II. uváděl, že Larischové přišli do Polska z Irska a v Polsku se vyznamenali za vlády Piastovců.
V listu Biskupa Jana z Poznaně a knížete Opolského z roku 1383 se píše o Larischovi von Glecin a Mikuláš Larisch ze Zavišic podpisuje v r. 1411 jednu listinu vévody Přemka Opavského. Dne 5. dubna 1488, dáno v Kozlí, zveřejňuje Jan Bielik z Kornic, zemský hejtman hornoslezský, narovnání mezi klášterem dominikánek v Ratiboři a Janem (Hanušem) Larischem z Načeslavic (Nimsdorf) ve věci desátku z obce Klein - Rauden).
Mikuláš z Larischů (1500 pochován ve Lhotách (Lotty) či ve Lhotě), ženatý se šlechtičnou ze Sinzendorfu (von Sizendorf), Jan Larisch ze Lhoty na Hlince, ženatý s Alžbětou z Baruthů (von Baruth) se Sabinou, dcerou Mikuláše Tvorkovského z Kravař a Anny, svob. paní z Füllsteinu.
V roce 1502 dne 27. února o neděli Oculi (=3. neděle postní) se objevuje Mikuláš Larisch ze Lhoty jako poručník Margarety, manželky Christopha Höffa v. Cathisdorf, skrze něhož se tato vzdává všech nároků na otcův a matčiny dědické podíly na statku Canthiersdorf. V jedné listině ze dne 26. června 1503 se setkáváme se jménem Mikuláše Larische z Načeslavic, že prodává kus místa s rybníkem (v originále uvedena česky „Kus Loziska“ - pozn. překl.) na svém statku Siedliwice vévodovi Janu Opolskému. Dále v listině, datované ve Fryštátě, na jejímž základě vévoda Kazimír prodal panství Pština, je podepsán Jindřich Larisch jako svědek a v roce 1523 byl Jindřich Larisch z Načeslavic zámeckým hejtmanem frýdeckým, v kterémžto postavení, jak se zdá, měl velký vliv na vévodu Kazimíra. V roce 1561, ve čtvrtek po sv. Lucii, nacházíme Alexandra Larische ze Lhoty jako vlastníka Leskovce (Leskowetz), zapsaného v deskách zemských (VII 8). V sedmdesátých letech 16. století jsou Valentin Larisch ze Lhoty a Petr Larisch ze Lhoty a jeho manželka z Kotulinů zaneseni jako majitelé schowebowského domu v Opavě, zapsaného v zemských deskách (VII, 29, 31, 45) a části městského domu v zámecké ulici. V roce 1573 je Jiří Larisch ze Lhoty a z Karviné, syn Jana Larische ze Lhoty na Hlince a Elišky z Baruthů, zemským sudím vévodství těšínského. Byl ženat se Žofií Rudickou z Rudic a z tohoto manželství se zrodil syn Beřich, který se rovněž uvádí jako pán Karviné. Jiří Larisch zemřel, když mezitím jeho manželka se již v r. 1584 rozloučila se světlem světa, v neděli „dominica exaudi“ v r. 1588 a je pochován podle Paprockého v karvinském kostele.
Bedřich z Larischů a ze Lhoty na Karviné byl ženat s Barborou z Adelsbachů a Annou roz. z Czirnů. Jan Bedřich byl dne 22. září 1654 povýšn do stavu svobodných pánů s predikátem „ze Lhoty a Karviné“, byl pánem na Karviné, zemským hejtmanem a zemským maršálkem vévodství těšínského. Jan de Matha František Vilém svobodný pán ze Lhoty a Karviné na Kujavě (Cujawa) v Horním Slezsku (zemřel 172n ?) byl nejvyšším zemským soudcem vévodství opolského a ratibořského.
František Jan de Matha Vilém na Kujavě byl dne 24. února 1748 povýšen do českého hraběcího stavu, zdědil po bratru svého otce Jindřichu Ferdinandovi svob. pánu z Larischů majorátní panství Karviná, založené dne 11. června 1730, se Solcou, Albrechticemi, Roztropicemi (Austropitz), Bělovicemi, Těrlickem (Blutschhof) a Bíry (Sitsenkvn), byl zemským nejstarším Vévodství Těšínského. Jan de Matha Florian Jan Nepomuk hrabě Larisch, svob. pán ze Lhoty a Karviné, (zemřel r. 1792 v Těšíně) byl fideikomisním majitelem v Karviné etc.
Kmenovým sídlem těchto hrabat byla dříve Karviná. Hrabě Jan de Matha Larisch-Mönnich, nar. 6. června 1766, který se oženil s Annou (+1829), dcerou zemelého Jana Václava, posledního svobodného pána z Mönnichů, a Jany Karolíny roz. Dluhoschkové, byl tehdy majorátním pánem ze Lhoty a Karviné, od 24. ledna 1791 kromě toho i majitelem velkého komplexu statků a stal se v r. 1792pánem Fryštátu. Byl dále zemským hejtmanem a předsedou zemského práva a deputovaným ad conventus publicos v c. k. části Slezska. Stal se později komandérem c. k. rakouského Leopoldova řádu, skutečným tajným radou a komorníkem 33) Jeho císařsko-královské Výsosti, v roce 1813 guvernérem Moravy a Slezska. Když se v r. 1820 konal v Opavě kongres monarchů, jehož se zúčastnili císař František I., ruský car Alexandr a pruský král Bedřich Vilém III., odjela u příležitosti tohoto kongresu, jemuž byli přítomni i nejváženější patriciové země, Jeho Excelence hr. Jan Larisch-Mönich do Opavy, zemřel tam však, v r. 1821 byl nejdříve pochován u sv. Marka v kapli, přenesen však do hrobky zřízené pro hraběcí rodinu paní hraběnkou Annou.
Jeho nejstarší syn Jindřich hrabě Larisch-Mönnich, nar. 7.1.1793, se stal dědičným pánem jak statků na Opavsku, tak i v Pruském Slezsku a všech zdejších stavovských panství status minor, taktéž i allodiálního statku Těrlicko a velkostatku Velké Kunčice; byl svobodným pánem ze Lhoty a Karviné, čestným rytířem maltézského řádu, komandérem železné koruny a francouzské čestné legie a příslušníkem moravsko-slezského zemského stavu. Získal si zaslouženou pověst zdatného průmyslníka, na svých statcích dal podnět ke stavbě četných továren a zavedl racionální metodu hospodaření s půdou. Také mnoho kostelů a škol vděčí mu za svůj vznik. Byl ženat s Henriettou, hraběnkou Haugwizzovou, svob. paní z „Klein Obisch”, nar. 14. července 1799, majitelkou allodiálního panství ve Světlově (Swietlau) s lenním dědičným statkem „Wafilsko” v kraji hradišťském (Hradisch) na Moravě a velkostatku Velkké Kunčice v Rakouském Slezsku. Hrabě Jindřich Larisch-Mönnich zakončil svou pozemskou dráhu ve Florencii dne 21. dubna 1859. Jeho ostatky byly po železnici převezeny do Fryštátu, kam dospěly 29. dne téhož měsíce a tam byl zesnulý vystaven po tři dny na slavnostních narách ve farním kostele, během kteréžto doby stáli po boku smutečních ostatků dnem i nocí čestnou stráž panští larischovští horní úředníci a lesní personál. V den pohřbu dne 1. května 1859 byla čtena slavnostní zádušní mše a velevážený dp. Karel Hudzietz, tehdejší farář a monsignore fryštátský, měl pak dojemný smuteční proslov, v němž byly vyzvednuty všeechny dobré a šlechetné vlastnosri zesnulého, přičemž žádné srdce nezůstalo nedotčen. Posléze byla rakev, ozdobená smutečními emblémy, převezena z farního kostela do hraběcí hrobky ve Fryštátě v přítomnosti nejbližších truchlících pozůstalých hraběcího domu v doprovodu šedesáti kněží a sboru těšínských ostrostřelců vyrukovavších k tomuto účelu, jakož i všech panských úředníků. sluhů a nesčetného davu truchlícího lidu. Na cestě hrály dvě hornické kapely Bethovenův smuteční pochod a před tmavou bránou hrobky zazněl v tichých akordech poslední pozdrav, žalostný pohřební zpěv. Několik měsíců později byly hraběcí ostatky pochovány v hrobce předků v Karviné.
Po něm zdědil majetek jeho nejstarší syn pan hrabě Jan Larisch-Mönnich, svob. pán ze Lhoty a Karviné, nar. 30. května 1821. Po skončení svých studií byl hrabě uveden do státních služeb v Linci a Salcburku, podnikal od roku 1859 opětovně delší cesty do Francie a Anglie, vrátil se obohacen zkušenostmi zpět do vlasti a věnoval se zcela správě svého velkého majetku, měl významný podíl na zemědělském a průmyslovém rozmachu malého Slezska, náležejícího však k nejkrásnějším skvostům koruny rozsáhlými statky, průmyslovými podniky, uhelnými doly, jakož i chovem ovcí merino nejlepší kvality, který požíval nejlepší pověsti a byl provozován s mimořádnou péčí.
Byl majitelem fidejkomisního panství Karviná, Stonava, Těrlicko v Rak. Slezsku, rytířem řádu zlatého rouna a sasko - ernestinského řádu domu, zbožným rytířem maltézského řádu, nositelem velkokříže ke královskému řeckému řádu Spasitele, papežského Piova řádu, dědičným členem Panské sněmovny Říšské rady a c.k. ministrem financí v ministerstvu Belcrediově jako nástupce Plennerův.
Ačkoliv nám nebyl dán úkol, současně však ani zakázáno, abychom se dále zmiňovali o státnickém působení hraběte nad všechnu naši chválu, nemůžeme přesto zcela přejít přes tento bod, který má velký význam pro naše dějiny, aniž bychom se nezmínili o postavení a okruhu působení tohoto státníka.
Převzetím úřadu ministra financí byla Jeho Excelence vyjádřena nejvyšší důvěra Jeho Výsosti císaře, neboť v oné době byla finanční situace velmi neutěšená, vyžadovala ke své změně muže charakteru věrného, zdatného a zasahujícího do tehdejších poměrů. Naštěstí padla volba na Jeho Excelenci
Jeho Excelence pan
Různé
Pověst
V tomto
Při požáru
Nešťastní
Jednoho
V té
Okolo
Nově
O původu