Dolní Suchá se přimyká k Prostřední Suché. Dne 16. dubna 1474 potvrzuje vévodkyně Anna Petru Schusskému (Petru Cikánovi ze Slupska) prodej Suché Hynalovi ze Stonavy. Dne 12. února 1490 potvrzuje táž vévodkyně Tomáši Schusskému prodej Dolní Suché Jiřímu Hynalovi ze Stonavy a r. 1602 (?) vyslovuje vévoda Adam Václav souhlas s prodejem Dolní Suché, kterou koupila paní Kateřina Wlczková za 3000 tolarů.

       V r. 1690 koupil tento statek Kašpar rytíř z Pelhřimů, od něhož přešel na Matyáše Niklase rytíře z Rostků, který jej prodal v r. 1696 Jiřímu Ohmovi v. Janushowskému. Po něm podědil vesnici jeho syn František v. Januschowský, který ji prodal okolo roku 1754 Adalbertu Jiřímu v. Dziembowskému. Po něm ji koupila Antonie v. Madalinská a zůstavila dědictvím v r. 1774 Tomáši v. Dziembowskému. V roce 1780 koupil statek těšínský měšťan Josef Weber, který ji přenechal Tomáši Kasparkovi, rovněž těšínskému měšťanu. Konečně přešel statek na základě koupě na rodinu svobodných pánů Matteencloitů, jejichž majetkem je až dosud. Nynějším majitelem Dolní Suché je pan Richard sv. pán z Mattencloitů (viz "Orlová").

       U statku se nachází starý panský zámek, dvůr a lihovar svob. pána z Mattencloitů. 3 obchody smíšeným zbožím, patří pánům Janu Scheligovi, Frant. Starzicznému a paní Julii Seilerové, dva hostince patří pánům Janu Goldbergrovi a Františku Starzicznému.

       Ve vsi jsou dva mlýny, které leží na potoce "Životice", protékajícím přes vesnici a jejichž majiteli jsou pánové Retzmann a Bernhard Wrba. Kdysi tu prý existovaly tři mlýny a pivovar, nyní se však omezuje prodej piva toliko na výčep v obou jmenovaných hostincích.

       Lokálie v Dolní Suché byla zřízena za panování císaře Josefa II. v r. 1785 z náboženského fondu a z něho i dotována. Kostel byl v roce 1774 postaven sice ze dřeva, avšak velmi ladně, byl zasvěcen Janu Křtiteli, až do zřízení lokálie byl pod patronátem vrchnosti, nyní však patří včetně katolické školy k lokálii. K této lokálii jsou do duchovní správy přiděleny osady Dolní a Prostřední Suché vč. Kašparkovic a Životic (?). Bohoslužby vykonává přitom důst. pán lokální kurát p. Hermann Grünn.

       Dvoutřídní katolickou školu navštěvovalo v posledním školním roce 1878/79 140 chlapců a děvčat, učitelem je pan Benedikt Kowacz; výuka se děje v obou zemských jazycích. Domkář pan Jan Ježíšek je předsedou místní školní rady. Kromě katolické nachází se tu i evangelická národní škola. Osada je přivtělena k poštovnímu úřadu Horní Suchá.

       Kolonie (osada) Kašparkovice, která patří k Dolní Suché, sestává v současné době z 12 domovních čísel a 148 obyvatel a byla založena v r. 1788 tehdejším majitelem Tomášem Kašparkem. Dolní Suchá čítá včetně prostřední Suché 104 domovní čísla a bez posléze jmenované obce, avšak včetně Kašparkovic 777 obyvatel. Úřad starosty spravuje pan Jan Fajkus.

       Plošná výměra Dolní Suché a Kašparkovic činí: stav. pozemky 6 jiter 585 čtv. sáhů, role 558 jiter 1193 čtv. sáhů, louky 15 jiter 814 čtv. sáhů, zahrady 8 jiter 586 čtv. sáhů, pastviny 46 jiter 935 čtv. sáhů, vysoký les 110 jiter 174 čtv. sáhů, neplodná půda 19 jiter 729 čtv. sáhů, dohromady 764 2/16 jitra.

       Ve "Zprávách o spisovatelích a umělcích z Těšínského knížectví" ("Nachrichten von Schrifstellern und Künstlern aus dem Teschner Fürstenthum") L. J. Scherschnika najdeme nějakého Jiřího Sarganka v Dolní Suché; tento se narodil 29. ledna 1702 tamtéž, prvního vzdělání se mu dostalo na evangelické škole v Těšíně, dalšího pak v cizině. Po návratu z university, stal se v místě konrektorem, musel však toto místo zanechat a vystěhovat se r. 1730 ze země, jelikož byl stoupencem pietismu. Hirschling sděluje o něm v popisu knihoven, 2. sv., odd. 8, str. 491 a další, toto: "Knihovna ve městě Neustadt an der Aisch v bayreuthském kraji vděčí za svůj vznik především velké a chvalné námaze někdejšího rektora a učitele jistého Sarganka etc. Sarganka, tohoto nedostižného učitele, jehož památka v hrudi každého vlastence vzbuzuje již nejčistší úctu, použila opatrnost jako nástroj, aby kromě tehdejšího superintendanta a inspektora, pozdějšího opata kláštera bergenského Joh. Ad. Steinmetze byl dán první základ k novému školnímu zařízení, jak je sám Sarganek popsal v krátké zprávě, kterou na požádání sepsal na čtyřech arších o stavu vznešené knížecí městské školy v městě Neustadtu an der Aisch v r. 1733. Tento skvělý učitel položil základ ke školní knihovně, nejenom že nakupoval mnoho knih, ale snažil se je získat od dobročinných přátel školy i podílel se s knihovnou ze své vlastní zásoby o mnohý spis, který ještě nyní uchovává na něho památku. Skončil svůj život, nepřetržitý řetěz užitečné práce, v Halle a. d. Saale jako inspektor královského sirotčince dne 25. května 1743. Jeho životopis vč. projevu nad hrobem zesnulého Martiniho a posmrtné básně opata Steinmetze a jeho drahého učitele Mathmanna byly v Halle v r. 1743 otištěny. Poněvadž tento spis je už velmi vzácný, popsal ředitel Oertel jeho život spředený s podivuhodnými osudy v pěkné výroční školní zprávě, latinsky psané:

       Vita b. Georgii Sarganeci olim scholae Neostadiensis ad Aissum longe meritissimi, Norimberge 1763 4. (Život Jiřího Sarganka kdysi rektora školy v Neustadtu a. d. Aisch, dlouho zasloužilého v Norimberku)4. 3 archy, v nichž se uvádějí jeho zásluhy o školu.