Sedláci v okolí se živí většinou obděláváním půdy a chovem dobytka. Vládne mezi nimi ostatně velká nemajetnost, chudoba a nouze selského lidu je patrná na selských dvorcích, jejich povozech, na odívání, zahradách a ještě na mnohém jiném. Selské dvorce bývají zčásti zděná, zčásti dřevěná stavení (chalupy). Obytná stavení jsou - jde-li o zděné budovy - zčásti z lámaného kamene nebo z cihel, jde-li o dřevěné stavby, jedná se o chaty zhotovené svépomocí ze dřeva a hlíny. Tu a tam lze se ještě setkati s doškovou střechou, jakož i vůbec nouze existovala dříve více než nyní, Chudičké nízké chatrče jsou přízemní, někdy vybaveny i l - 2 podkrovními světnicemi a skládají se z nedlážděné síně, z jedné světnice, kouřem zčernalé, na níž často navazuje komora, již lze vytápět. Zbývající část domu zaujímají chlév a stodola. Jak obydlí, tak i chlévy se nevyznačují právě velkou čistotou, setkáme-li se v nízkých chatrčích s čistotou, patří to ke vzácným výjimkám.

       Vchody do obytných prostor nezřídka bývají tak nízké, že středně vysoký muž není s to vzpřímen jimi projít, právě tak i okna bývají malá a sotva postačující k tomu, aby dokonale propouštěla do světnice denní světlo.

       S nástupem zimy bývají vnější stěny chatrčí obkládány suchým listím, slámou a mechem, které jsou přidržovány prkny, aby obydlí bylo co možná chráněno proti vnikajícímu chladu.

       Společná světnice bývá současně i kuchyní, v kterémžto případě je zde plno výparů, nebo se vaří v předsíni na kamnech. Světnice bývá opatřena nejnutnějším nejpotřebnějším náčiním pro domácí potřebu, mnohé bývají však zařízeny velmi chudičce. Stěny zdobí velké a malé obrazy svatých, v rohu světnice nad obrazy bývá Kristus ze dřeva vyřezaný, jehož věnčí svěcené palmové větvičky, a truhlice, pomalovaná pestrými barvami, která obvykle uchovává cennější část majetečku rodiny a nesmí chybět v žádné jen trochu pořádné světnici, Lože chudobnějších sedláků spočívá zčásti ze slamníku a zčásti z peřiny, která někdy mívá ohromnou váhu a rozměry. Jako pohovka jim sloužívá dřevěná lavice u stěny pod oknem, před níž stává stůl, a druhá lavice u kamen, která bývá opatřena tyčemi, slouží obvykle jako kurník, nebo pro jiné pernaté zvířectvo. Protože obytná světnice slouží obvykle jako místo pobytu pro domácí zvířata, zvláště pro drůbež, je v létě, když není otevřen vchod, po celý den otevřeno jedno okenní křídlo, které drůbeži umožňuje vlétávat a vylétávat. Vedle již jmenovaného zařízení nesmíme opomenout nástěnné hodiny "švarcvaldky", které se jako dědičný kus dědí často až do čtvrtého a pátého pokolení, což se nejlépe Pozná podle závaží, které sestává z kamenů, podkov nebo starých klíčů. I kdybychom hodiny za panující tmy ihned nezpozorovali, vzbudí pozornost při odbíjení hodiny nejprve praskotem, trvajícím minutu, jakoby se mělo schylovat k bouřce.

       Za dlouhých zimních večerů při přeslici nebo při opravování potrhaného šatstva a matně plápolajícího svitu dřevěných loučí se vypráví mnoho pohádek tak krásných a duchaplných, jež posluchači doprovázejí občas výrazy úžasu. Je-li vypravěčem otec domu, mívá zpravidla v ústech dýmku, občas dochází k přestávce, vyprávěč klidně vyklepe popel ze své dýmky, aby si nacpal novou a během této doby musí podávat informace o mnohých neobjasněných bodech pohádky. Konečně je slavnostní ticho opět obnoveno, načež následuje obvykle další průběh napínavé historky. Hovoří se též o denních událostech, když se členové rodiny sejdou při večeři, skládající se z mísy kouřících brambor, másla nebo mléka, v rodinném kruhu a "gazda" nebo "gazdino" čili "gospodyň" projednávají záležitosti pro nejbližší den, Pokud jde o ostatní potraviny chudších rolníků, je nutno uvésti černý krupičný chléb, do něhož se za časů drahoty přimíchává mletá fazole nebo hrách anebo rozetřené brambory. Denním jídlem je ráno chlebová polévka, k obědu knedlíky ("galuški") z černé režné mouky, kyselé zelí, tuřín, luštěniny a brambory. Zámožnější si mohou denně dopřát i hovězího masa. V létě mívají kyselé mléko a brambory nebo tvaroh a chléb. I když mezi sedláky panuje velká nouze, jsou přesto všechno dobrými, v práci vytrvalými a ochotnými lidmi. Mluví polsky (tzv. "Wasserpoláckým" nářečím). Sedlák je dále pohostinný, pravdomluvný, dostojí svému slovu, skromný, prokazuje jako voják slynnou statečnost a ve svých občanských vztazích píli, poctivost a zbožnost. Je přirozené, že tyto rysy mají i své protiklady. O nábožnosti sedláků svědčí veliká návštěva kostela, zvláště ve Fryštátě o nedělích a svátcích, takže zmíněný a prostorný stánek Boží není s to pojmout množství věřících a velký jejich počet musí odbývat pobožnost stoje u dveří. Odpolední čas v takových dnech je věnován zčásti modlitbám z modlitební knížky, zčásti zpěvu nábožných písní nebo zábavě při hře v kuželky, přičemž mezi kuželkáři existuje víra, že pohybující se kouli lze ještě řídit pohyby těla. Přitom se účastníci hry zmítají způsobem, že to má za následek komickou a obveselující podívanou.

       Při vstupu do obytné místnosti nebo při setkání na nějakém místě slouží jako pozdrav: "Pochválen buď Jezus Kristus", na nějž se odpovídá "na věky amen". V mnohém ohledu jsou sedláci oddáni pověře. Zvláště se zřetelem k přírodním událostem a zjevům, jako kometa, zatmění slunce, nebo měsíce, zemětřesení, po nichž prý vypukne požár, nebo válka nebo se nebude dařit bramborám, zelí či obilí etc.

       Fyzické vlastnosti venkovana mají přírodní charakter, přesto však je zvykem, že nenosí vousy a vlasy mívají krátce přistřiženy. Kudrnaté vlasy nacházíme zde velmi zřídka, jak rovné jsou jeho vlasy, tak přímé je jeho smýšlení. Sedláci zůstávají až do konce života věrní přísloví: "Simplex sigillum veri" (prostota je pečetí pravdy).

       Zatímco Měšťáci holdují módě, obléká se zemědělec rok co rok po starém způsobu, jako by se s takovým závazkem již narodil. Co se týče odívání a barvy nemají zdejší sedláci právě rádi křiklavou barvu, jako sedláci okolo Těšína. Sedlák z fryštátského kraje nosívá na hlavě černý plstěný klobouk středně vysoký s přiměřeně širokou stuhou. Na těle nosívá určitý druh kabátku z tmavomodré nebo hnědé látky (sukna) a nohavice ze stejné látky, nebo ze lněné či bavlněné látky. Krátký kabát, který sahá jen ke kyčlím, je pošit měděnými nebo stříbrem plátovanými knoflíky. Na každé straně má kapsičku, právě takovou i na pravé a levé vnitřní straně a je téměř pravidlem, že z jedné této kapsy vykukuje hořejší část pytlíčku na, tabák. V plné parádě, za trochu jen chladnějšího počasí, ba i ve vysokém létě nesmí scházet široký plášť - převlečník s dlouhým límcem, šitý ze stejné látky jako kabát a kalhoty.

       Kroj dívek a žen je právě tak jednoduchý. Obličej, ženy obvykle vážný, avšak zdravý a přirozené barvy obepíná zřasený bílý nebo světle zbarvený šátek, podobný závoji jeptišky, pod nímž se nachází krajkový čepec, jehož krajky jsou velmi pečlivě zřaseny a vroubí obličej. Kabátce žen jsou rovněž z tmavomodré látky, velmi krátké, ale hodně nabírané. Rukávy jsou v horní části nabírané, zatím co dole jsou úzké a v zápěstí těsně zapnuté. Černé střevíce a jednoduché bílé, nikoliv červené punčochy jako u Těšína, odívají nohy. Okolo šatů se nosí modré nebo červeně zbarvená zástěra (fěrtoch). Jenom venkované z Velkých Kunčic a Rudniku nosí těšínský kroj.

       Co se týče venkovských dívek, neliší se jejich oděv podstatně od oděvu žen. Dívky nenosí čepec a splétají si při slavnostech cop s vlasů s pestrými stuhami. Při svatbách panuje zde ještě mnoho starých zvyků. Ženich, vystrojený na klobouku a na prsou pestrými stuhami a umělými květinovými kytkami, nosívá o svatební slavnosti svůj široký plášť s límcem pyšně přehozený přes záda. Ženich a nevěsta mívají zelené květiny s bílými nebo zelenými stuhami, zatímco mládenci a družičky nosívají na hlavě červené věnečky se stejně zbarvenými stuhami. Při této příležitosti mívá ženich v kapse kabátu vyzývavě zastrčenou, slámou opletenou láhev rosolky, z níž čas od času nabízí přípitek, doprovázený průpovídkami na štěstí novomanželského páru a obvykle i jucháním pronikajícím až do morku.

       Svatební hostina je oblíbena s obligátními dršťkami (flaky), dále pohankovou, rýžovou a krupičnou kaší, s hudbou, tancem a nepravidelným zpěvem, svatební veselí se opakuje druhý a třetí den, mnohdy trvá dokonce i celý týden. Zabralo by mnoho místa popisovat všechny zvyky, pročež tímto končíme.

       V předešlém i následujícím líčení vesnic mohli jsme popsat jen nejdůležitější momenty, snažili jsme se však zde co nejhlouběji postihnout věc. S výjimkou vlastních zážitků a bádání v pramenech, jakož i různých sdělení, za něž mám co děkovat laskavosti pana PhMr. A. Beranka z Fryštátu, byla použita ještě tato díla: A. F. Büsching: "Veber das Herzogthum Teschen" (O vévodství těšínském), "Beiträge zur Geschichte und Statistik Oest. Schlesien" von Chr. d´Elvert (Příspěvky k dějinám a statistice Rakouského Slezska), "Das Herzogthum Schlesien in seinen geographischen Verhältnissen" von K. Kořistka (Vévodství slezské v jeho zeměpisných poměrech), "Topographie des k. k. Antheils Schlesien" von R. Kneifel (Topografie c. k. části Slezska), "Nachrichten von Schriftgelehrten und Künstlern aus dem Teschner Fürstenthum" von L. P. Scherschnik (Zprávy o učencích a umělcích z Knížectví těšínského), "Historisch-topographische Beschreibung des Breslauer k. k. Diöcesenantheils von dem General-Vicariate zu Friedek" (Historicko-topografický popis vratislavské části diecéze od generálního vikariátu ve Frýdku), "Das pittoresque Oesterreich" von A. Heinrich, (Pitoreskní Rakousko), "Geschichte des Herzogthums Teschen" von Prof. Gottlieb Biermann (Dějiny vévodství Těšínského), "Orts-Repertorium des Herzogthums Ober- und Niederschlesien" von der k. k, statistischen General-Commission in Troppau (Místní repertorium vévodství Horní a Dolní Slezsko od c. k. statistické centrální komise v Opavě), více žurnálů okresního a daňového úřadu, jakož i žurnálů farních a městských - proto tato díla nebudeme dále v textu uvádět.