O erbu pánů Larischů ze Lhoty (von Elgot)

       Erb a rod těchto pánů je velmi starý, ať již má svůj původ ve Slezsku neb Polsku - protože v obou zemích najdeme hodně potomků uvedeného rodu a které jsem doposud nemohl dostatečně probádat. V Polském Království užívali již před několika staletími předkové tohoto rodu hraběcí titul. Z tohoto můžeme lehce poznati starý původ. Vždyť tento titul byl udělen několika Polákům císařem Otto, když propůjčil Boleslavu, zvanému Chrabrý, královskou korunu.

       Polští historikové uvádějí léta páně 1264 Jankulu Larische, který se psal hrabě. Tento žil za vlády Boleslava, knížete velkopolska, děda Kazimíra Velkého. Coschanus Larisse, Pincerna Calisiensis, žil rovněž v této době a zmiňuje se o něm doklad setejného knížete Boleslava, v němž na jeho přímluvu byly židům uděleny knížetem velké svobody.

       Z uvedeného vyplývá, že příslušníci hraběcího rodu byli Benedictio Domini, protože pán Bůh "multiplicavit semen eorum sicut astra coeli" - rozmnožil jejich potomky jako hvězdy po nebi a rozsadil je v Polském království v různých knížectvích. V knížectví Serad v zemi Ostřešov je rod pánů Madelenských, Jan Madelenský byl rotmistr Štěpána Báthoryho, krále polského. Ve stejném knížectví jsou také Domanští a Zdanovští z Lukova (von Lukow) a mnoho dalších, které jsem si nezapamatoval.

       Ve Slezském knížectví Těšín a v dalších knížectvích Slezska jsou jak již bylo nahoře uvedeno, pánové Larisch, kteří se psali ze Lhoty (von Elgot). O nich se zmiňují staré doklady jejich předků.

       Léta páně 1500 nachází se pán Mikuláš Larisch, který byl po smrti pohřben ve Lhotě. Zanechal po sobě syna Jana Larische ze Lhoty.

       Viděl jsem doklad, psaný příkazem Stanislava Turza, biskupa olomouckého v roce 1534, kterým urozený pán Jan Larisch ze Lhoty a na Hlince (Hlynec - Hlynce - Glemkau bei Maidelberg - pozn. autora překladu: Hlinka u Dívčího hradu u Osoblahy) ustanovil poručnicí urozenou paní Elisabeth Baruth, svou manželku, která měla v erbu černého buvola.

       Tato paní Alžběta (Elisabeth) ho obdařila třemi syny: Alexandrem, Jiřím a Zachariášem.

       Pán Jan Larisch ze Lhoty (von Elgot) si vzal po smrti paní Alžběty Barutové za druhou manželku urozenou paní, paní Sabinu Tvorkovskou z Kravař a na Štítině u Opavy, (Sabina Twarkowsky von Krawarz und auf Stettin bei Troppau) se kterou měl dvě dcery, Kateřinu a Annu. (zde se dopustil Paprocký malé záměny - pořadí obou manželek je obráceno. Alžběta Barutová byla jeho druhou paní).

       Pan Zachariáš Larisch ze Lhoty, syn pana Jana, si vzal za manželku paní Markétu Zvěřinovou z Rakova, (Margaretha Zwěřin von Rakov) po které zůstali dva synové - starší Jan, který zemřel ve Vídni, kde je také pohřben a jeho bratr Václav Larisch ze Lhoty a na Lanci (Lancze) na Ratibořsku, který měl s Markétou Schonovskou potomky svého rodu.

       Pan Jiří Larisch ze Lhoty, syn pana Jana byl soudcem v těšínském knížectví. Měl za manželku paní Žofii Ruckou z Ruc (Sophie Rucka von Ruc), která měla v erbu rybu s jelení hlavou. S ní měl syna Bedřicha a dceru Evu, která byla dána do stavu manželského pánu Bernardu Barskému, který zakončil svůj život léta páně 1575.

       Tento pán Jiří Larisch ze Lhoty, Soudce knížectví Těšínského zemřel v roce 1588, Dominica Exaudi a je pohřben v kostele v Karviné. S ním je společně pohřbena Žofie Rucká, která zemřela v roce 1584, o čemž svědčí náhrobní kámen.

       Pan Bedřich Larisch ze Lhoty a na karviné, syn pána Jiřího Larische a paní Žofie Rucké, si vzal za manželku paní barboru z Adelsbachu, která měla v erbu lva, jehož horní polovina byla červená v modrém štítě a spodní modrá v červeném štítě. Nad přílbou byl mlýnský kámen s vložkou, ze které vystupuje 21 kohoutích per. Tato Barbora z Adelsbachu byla sestrou paní Anny Czirn von Menerstorff, která měla v erbu dvě cihly v modrém štítě a nad přílbou černošku s rozpuštěnými vlasy.

       Pán Bedřich Larisch měl s jmenovanou paní Barborou, svou manželkou, následující potomky: syna Jana, Jindřicha a Jáchyma, dcery Evu, Kristýnu, Annu, Žofii a Juditu. Jáchym a Anna zemřeli v dětském věku a jsou pohřbeni v karvinském kostele.

       Jeden doklad jmenovaného pána Jana Larische na Hlince se zmiňuje o pánu Mikuláši Larischovi ze Lhoty, kterého pan Jan ustanovil poručníkem pro svou paní a děti, o čemž byla již dříve zmínka.

       Pan Mikuláš Larisch ze Lhoty zanechal po sobě syna Kašpara, jehož potomci ještě žili v roce 1593.

       Podpis pána Kašpara Larische se nalézá na stejném dokladu. Jeho syn byl Petr Larisch ze Lhoty.

       Pan Albrecht Larisch ze Lhoty je uveden na dokladu pana Jana Larische. Měl za manželku paní z rodu pána Proskovského z Proskova (Proskowsky von Proskau), která mu dala syna Jana, čestného a hodného věčné vzpomínky. Byl od mládí vychován u dvora Ferdinanda a Maximiliána, římského císaře. Zemřel v Praze za vlády Rudolfa, římského císaře, svého jména druhého, léta páně 1589 a zanechal po sobě syna.

       O panu Krištofu Larischovi je zmínka v roce 1534, jeho syn pán Jan Larisch ze Lhoty měl na Moravě svůj statek.

       Pan Mikuláš Larisch ze Lhoty a na dvoře Sněhutice, syn pana Kašpara a paní Syncynhocké ještě žije.

       Paní Syncynhocká byla dcerou paní Rederové (Reder), jejíž matka byla Gotsch (Schaffgotsch). Z rodu tohoto pána Larische má žíti do dnešních dnů v uvedeném okolí asi 80 potomků, ale o nich nemám dostatečné známosti, proto nemohu o nich nic bližšího napsat.

       To vše je citováno z díla Paprockého. 1)

       Z tohoto objasnění stavu se přidržíme dvou důležitých skutečností. Zaprvé, že máme zprávy o dvou rozvitých větvích rodu, z čehož jedna žila v Polsku na různých místech a dále značný počet rodových příslušníků, kteří se usadili v knížectví Těšínském během celého 16. století s centrem v Karviné, kde je také hlavní místo pohřbů v kostele a která zůstala až do dnešních dnů jejich hlavní sídlo.

       Již za časů Paprockého zaujímali důležitá postavení na Těšínsku. Tak Jiří z Larischů byl stálý spolupracovník svého vévody, nejvyšší zemský soudce a své ženy si volili z nejpřednějších slezských rodin tehdejšího panského a rytířského stavu, jako příklad z rodiny Barutů, Tvorkovských z Kravař (mocná dynastie rodu pod panstvím slezských přemyslovců a s nimi také několikkrát sešvakřeni), dále Schonowští, Rucký z Ruc, Adelsbach ze západoslezského knížectví Nisa (Neisse), Proskovský a další. Již ke konci 15. století najdeme také predikát "ze Lhoty".

       Také o synech, kteří opustili užší domov nám Paprocký podává zprávy. Tak o janu Larischovi, který žil na císařském dvoře za Ferdinanda 1. a Maximiliána I. a roku 1589 zemřel jako oblíbenec císaře Rudolfa II. v Praze, kde měl také své trvalé bydliště.

       Druhý Jan Larisch měl svůj statek na Moravě. Paprocký nám rozvíjí v Těšínském vévodství usedlou větev, předchůdce dnešní hraběcí linie, která přišla během 16. století. Chtěli bychom zahlédnouti do této doby, abychom poznali počátky rodu, jak dalece nám to historická bádání umožní.

       Šťastná konstelace způsobila, že jsme první doložené stopy těchto Larischů nalezli na Slezské půdě až do druhé poloviny 13. století a tyto jsme bezpečně sestavili, jako jeden z nemnoha případů rodů slezské šlechty.

Pečeť dědičného fojta Konráda z Velkého Hlohova 1298 (St. archiv Vratislav)	Pečeť dědičného fojta Arnolda z Velkého Hlohova 1319 (St. archiv Vratislav)

Erb pánů z Larischů na Lhotě a Karviné (dřevořezba z knihy Paprockého 1593)	Pečeť Jana Ferd. Larische z Načeslic a na Borutíně (Slezský zem. archiv Opava)

Pečeť Frant. Albrechta z Larischů na Načeslavicích 1693 (Slezský zem. archiv Opava)	Pečeť Jiřího z Fragsteina (z Klisinského rodu Larischů) 1710 (Slezský zem. archiv Opava)

Pečeť soudního úřadu hraběcích Larisch Mönnichových majorátních statků Rohov a Blušcov	Hraběcí Larisch-Mönnichova Životická pečeť 18. století (Zem. muzeum Opava)

       Jeden polský a jeden německý badatel, Semkovicz a Heyer (časopis spolku pro dějiny a minulost Slezska svazek 45, ročník 1911, strana 317 až 332) oba ve stejném čase, když jeden vycházel z polské, druhý pak ze slezské heraldiky a genealogie, zveřejnili krátce, ale velice obsažně nejstarší dějiny našeho rodu a vynesli na světlo dějepisné bádání ze šedého přítmí pověstí a fantastické erbovní literatury pozdějšího středověku. Proto můžeme na základě těchto výsledků a doplnění vlastním studiem postaviti základy, které se lokalizují kolem určitého slezského centra a to v oblasti historicko - genealogické a také spragisticko - heraldické.

       Tímto centrem je staré město Velký Hlohov (Oberglogau), od vstupu středověkého majetku mocných Oppersdorfů (Oppersdorfer) a v okolí položených statků, v první řadě Klisino (Gläsen), Grötsch a Načeslavice (Nimsdorf - Naczeslawitz).

       Na jednom dokladu kláštera Leubus ze dne 2. února 1298 uloženého ve Vratislavském Státním archivu (viz příloha obrázků pečetí I) visí vosková pečeť, která má nápis "S. CONRAD ADVOCATI D. GLOGOV" a v šikmě napravo položeném ětítě má tři figury v podobě lotrovského kříže, které při srovnání s podobnou pečetí (kresa pečeti 2) z roku 1319 s nápisem "ARNOLDI ADVOCATI GLOGOVIE, můžeme popsati jako tři do trojúhelníka postavené vinařské nože (starý znak města Velký Hlohov). Conrad, který je v dokladu uveden jako "advocatus heriditarius in Glogania" byl šlechtic, ustanovený pány města fojtem a jeho nástupce Arnolda můžeme považovati jako jeho syna. Fojtův erb byl často shodný se znakem spravovaného města. Proto jsou erbovním zakem tři vinařské nože nejstarším dokazatelným znakem Hlohovských fojtů.

       Vesnice Klisino (Gl sen) v blízkosti Hlohova (Glogau) jak je doklady prokázáno, byla v roce 1255 velkým kolonizátorem moravy a západního Slezska, mocným Olomouckým biskupem, hrabětem Brunem ze Schaumburgu propůjčena jako léno svému nastolenému místodržiteli Herbordu z Fulštejna (Fulstein - dnes Bohušov, okres Bruntál) u Osoblahy (dříve rakouské Slezsko) dnes ČSR.

       Fultejnští prosadili pravděpodobně ze svého středu do vsi Klisino (Glasen) rytíře, protože již roku 1311 a v následujících létech jsou doloženi Gottfried, šoltýs v Klisině a Arnold z Klisina (Glasen), roku 1311 již ve společnosti s již jmenovaným fojtem Arnoldem z Velkého hlohova.

       K uvedenému dodávám a v následujícím se odvolávám na regesty, které zveřejňují všechny doklady ve výtazích.

       Rodina Herbordů (Herbords) náležela z věršího dílu k středoněmeckým a dolnořýnským rodům, jejichž příslušníky vzal biskup Bruno ze své vlasti s sebou. Jedna větev Fullsteinů se usídlila v Polsku a tam byl znám Herburt z Fulsztyna. "Regesta Bohemiae" uvádí, že Herbord pochází z Hesenska (Hessen), kde jeho rodina náležela k ministeriálům kláštera Molebeke (diecéze Minden).

       Od Semkovicze se dovídáme z polských pramenů, že v roce 1279 představený opat kláštera Florián z Brzeska, na levém břehu Visly, okr. Proszowice, (býv. gouv. Kielce) svěřil Gottfriedovi, synu Arnolda z Klisina (Glezyn - Glasen) se zavedením německého práva obec Brzezno.

       Stav, že Gottfried z Klisina, Arnoldův syn, zavedl německé právo v Brzesku dokazuje, že sám byl německého původu. Když Arnold již roku 1279 sídlil v Klisině, musel je obdržet od Fullsteinských krátce po lenním převodu (1255).

       My jsme sestavili z Polských a Slezských v regestech uvedených pramenů následující "kmen rodu":

       Arnold z Klisina (Gläsen) zmínka r. 1279

       Gottfried z Klisina (Gläsen) 1279, 1311, 1214

       Magister Hilarius, Jindřich (Heinrich - Hennniczo) a Arnold z Klisina 1318 až 1321.

       Z uvedeného vysvítá, že Gottfried z Klisina mezi léty 1314 (27.III.) a 1318 ( .1.) musel být již mrtev, protože k posledně uvedenému datu byli jeho synové uváděni jako dědici Klisinského šoltýství, později však se Gottfried po zavedení německého práva v Brzesku navrátil zpět do Slezské vlasti. Jeden z jeho synů tam však zůstal a zřejmě založil polskou větev rodu, jak ještě později uvidíme. S tímto rodokmenem Klisinských šoltýsů je srovnatelný šlechtický dědičný fojt z Velkého Hlohova, který se představuje dle dokladů následovně:

       Conrad I 1295, 1276, 1298, Eccard a jeho sestra nezn. příjmení

       Arnold, Peter claviger 2) a konrád II fojtové Velkého Hlohova 1311, 1312, 1319.

       Roku 1321 koupil Arnold se svými bratry Načeslavice (Nimsdorf) a Grötsch, což je velmi důležitý stav, abychom pochopili následující, že panství Načeslavice bylo trvale v držení Larischů a ještě roku 1720 v diplomu o udělení titulu Svobodného pána je výslovně jako predikát uvedeno "Svobodný pán z Larischů a Velkých Načeslavic".

       Ze všech uvedených, historicky ověřených skutečností je zřejmé, že od roku 1295 známí páni z Klisina jsou identičtí s od roku 1295 známými dědičnými fojty z Velkého Hlohova. Přes vše však můžeme předložit jen dvě generace, Konráda (Conrad) Eccarda a jejich sestru, potom Arnolda, Petra a Conrada, pravděpodobně syny Conrada I. Petr byl zván "claviger" - nositel žezla, byl proto asi ve službách dvora jedné dinastie, možná Füllsteinských. Nápadná jsou také obě stejná příjmení Conrada a Arnolda v obou větvích, stav, který je výjimečně důležitý, protože u starých rodů můžeme zjistiti stále se navracející křestní jména.

       Dále nám slouží pro identifikaci obou větví doklad, že nejstarší držení Klisina, Grötsch, Vroblína (Fröbel) a načeslavic (Nimsdorf) se nachází v nejbližším okolí Velkého Hlohova a že pánové z Klisina r. 1318 drželi ve Velkém Hlohově pět volných řeznických lávek.

       Konečně, ale to je rozhodující, zjistil Heyer, že erb z Hlohova a jeho fojtové měli úplně stejné znaky a to tři v trojúhelníku stojící vinařské nože s vinnou révou uprostřed. S tímto erbem souhlasí také pečeť bratří Hilarius alias Leris z Načesalvic a Gunzelin z Klisina (1371), Jindřicha (Heinze) z Klisina, dědičného pána na Vroblině (Vroblin) 1420 a Jindřicha Lerise (Leris) 1433, které opětovně nesou vinařské nože a sice jen dva s k sobě obráceným ostřím.

       V uvedených regestech nalézáme mezery mezi roky 1321 a 1367. Odtud pokračuje řada těsně až po rok 1517. A tato poslední řada je rozhodující pro vznik pozdějšího jména našeho rodu, "von Larisch".

       Je známou věcí, že se ve stejné rodině mnohá křestní jména po generacích zase opakují. Tak v jednom dokladu z roku 1319 je uveden Magister Hilarius, syn Klisinského šoltýse Gottfried. V létech 1368, 1379 a 1380 je doložen rytíř Hilarius z Klisina, alias Leris z Načeslavic a r. 1383 je zkrácené Leris původního jména Hilarius přeměněno na Larisch.

       V následujících desetiletích nalézáme opět Leris (1465), ale v roce 1433 nastoupila opět změna. Od tohoto času nalézáme "Leris" jen jako rodné příjmení s přidaným křestním jménem. Roku 1433, 1434 Heincze Leris.

       Roku 1444 se jmenoval stejný rytíř Heneze Laress a Heinze Lariss, potom se nalézají Hannos Leres z Klisina (1448), Heinze z Klisina a roku 1517 je konečně tradice vzniku rodového jména Larisch z příjmení Hilarius trvale vyřešena, i když stejné příjmení se ještě užívá, protože v tomto roce je doložen Hilarius Larisch (sic!) z Načeslavic. Toto sestavení je absolutně dokladem a svědčí evidentně, že pozdější rorové jméno "Larisch" přechodně nebylo nic jiného, než ve středověku oblíbená zdrobnělina, která vznikla z oblíbeného v rodě příjmení Hilarius. Pro zesílení tohoto názoru uvádí Heyer, že se syn Klisinského Mikuláše (Nikolaus) Larische jmenoval Czip z Klisina (von Gläsen) a jeo syn Mikuláš Czip a Jan (Hans), syn Patrasche von Gläsen se jmenoval Hans Patrasch. Toto pozorování jsme činili i u jiných Slezských šlechtických rodin: Grabisch (Gervasius) von Nachern, jehož následovníci se psali Grabisch a Gawin von Abschatz, kteří se později jmenovali Gawin.

       Když můžeme nyní plným právem tvrditi, že nejstarší dědiční fojtové Velkého Hlohova a pánové z Klisina jsou stejného původu a víme, že poslední obdrželi jako léno ves Klisino od Herborda z Fulštejna, který roku 1255 tuto ves obdržel od Bruna ze Schaumburgu, můžeme vysloviti myšlenku, zda pánové z Klisina a Hlohovští fojtové, respektive jejich společný rodový otec, v následování Herborda nepřišli s ním z jeho Hesenské vlasti na nověkolonizovaný východ. O tom bude pravděpodobně vedeno další pátrání v archivech středního Německa, které by mohlo přinést vysvětlení.

       A. Heyer a Semkowicz sestavili pro epochu 1279 až 1517 celkem 57 regestů k dějinám rodu Larisch - Klisino - Načeslavice a zůstává jen malá pravděpodobnost, že se tato řada obohatí novým významnějším objevem.

       Potíž je v tom, že je jen malý počet dostupných dokladů. Hlavní důvod je ale v tom, že doklady různě uchovávané v průběhu času se z různých příčin ztrácejí. Četné požáry, obsazení zámků a mnoho válečných událostí přispěly také k tomuto stavu, že se archivní materiály stále zmenšují.

       Hornoslezským stavům udělená privilegia, která byla po smrti posledního Piastovského vévody Jana sbírána a uložena do skříně dokladů, byla zničena po požáru Opolského radního archivu v roce 1730.

       Tyto scházející doklady jsou příčinou, proč nemůžeme prozatím zjistit, jak souvisel první rod Larischů, který přišel na Těšínsko - v roce 1500 zemřelý Mikuláš z Larischů, s rodem v Klisině a okolí usedlého kmene, zda to snad byl syn Heinze Larische z Klisina, který zemřel mezi léty 1460 až 1464.

       Mikuláš z Larischů seděl jako první svého rodu na Lhotě (Elgoth), kterou snad obdržel jako věno své manželky rozené von Simsdorf ? - stejně, jako obdržel pozdější rodový statek Karviná roku 1580 zemřelý Jiří z Larischů, synovec pána Mikuláše z Larischů sňatkem s první manželkou Žofií Ruckou (Rucky von Ruc) a který tak přešel na jeho rod.

       Šťastnou náhodou je kmenová řada od Mikuláše dále dosti úplná a až do dnešního dne prokazatelná tak, že tento roku 1500 zemřelý pán Mikuláš je rodovým otcem dnešního rozvitého hraběcího domu. Jeho osoba je jistě a dostatečně prokázána.

       Vysoce vzrušující a zajímavý pohled do života a činnosti Těšínské šlechty v 16. století dovolují dva fascikly dokladů, které se nacházejí ve státním archivu ve Schleswigu (Schleswig) a které obsahují hold Těšínskému rytířství vévodkyně Zdeňky (Sidonie) Kateřiny, rozené vévodkyně von Sachsen - Lauenburg, mladě provdané v Těšíně dne 25. listopadu 1576, manželky vévody Václava III. (Wenzel III.) z Těšína. Mimo jiné obsahují doklady také popis Těšínska a jeho šlechty.

       V holdovacím aktu najdeme zapsané "šlechtické osoby", mezi nimi i paní Žofii Larischovou, (Sophia Larisch) zastoupenou jejím zplnomocněncem. Tato Žofie z Larischů byla manželkou Jiřího z Larischů na Karviné. Její manžel byl z neznámých důvodů při holdování nepřítomen, stejně jako jeho manželka Žofie, která poslala za sebe svého zplnomocněnce, zřejmě ze svého osobního vlastnictví některého jiného statku uvedeného v zemských deskách.

       Ve druhém fasciklu "Seznamu panství a šlechtických jmén v knížectví těšínském usedlých a bydlících" je uveden pán Jiří Larisch. K doplnění těchto zpráv slouží konsignace Těšínské šlechty, panského a rytířského stavu z let 1590 ve státním archivu ve Vratislavi (Breslau). Zde se objevuje r. 1582 pan Girzeč (Jiří - Georg) Larisch a r. 1590 "mezi šlechtici" pán Bedřich Laryss (Friedrich Laryss), syn Jiřího a Žofie Larischové, který byl zemským soudcem vévodství. Vévoda Adam Václav potvrdil roku 1602 Bedřichu Larischovi ze Lhoty a na Karviné jeho listy (práva) na Karvinou, Stonavu a Albrechtice. (Viz Biermann, Dějiny vévodství Těšínského 1894 - str. 129.)

       V roce 1515 byli uvedeni bratři Ondřej (Andreas) a Jan Larisch, poslední jako fojt v Osvientimi (Auschwitz), ale je neprokázáno v jakém příbuzenském vztahu byli k držiteli Karviné a Lhoty - Janu Larischovi, neb obě osoby jména Jan nejsou identická.

       Pánové z Larischů byli, jako většina Těšínské šlechty v 16. století a jako jejich piastovští zemští pánové, protestanté. Později v čase protireformace přistoupili ke starému katolickému náboženství, ale jednotliví pánové v různých dobách. Tak najdeme v konsignacích Těšínského knížectví "Possessionierte a unpossessionierte" (přisvojovací a nepřisvojovací) katolické a evangelické zemské stavy v roce 1718 mezi katolíky svobodného pána z Larischů, zemského maršála a mezi protestanty Adama Václava z Larischů.

       Jedna významná osobnost mezi těšínskými stavy byl již jmenovaný Jan Bedřich z Larischů (Johann Friedrich von Larisch), který byl od roku 1667 jmenován zemským hejtmanem (Landshauptmann), jehož erb jako mnoho jiných místních šlechticů byl uveden v městské knize města Těšín. Jako přesvědčený protestant musel mnoho trpěti za protireformace. Na Karvinském zámku nechal vyučovati evangelickým pastorem Matějem Kaminským (Mathias Kaminsky) šest šlechtických a tři občanské chlapce, "protože se ve Fryštátě nic nenaučili".

       Kaminský kázal všechny neděle a svátky dvorské chudině aa sedlákům. Fryštátský arcikněz Václav Otík z Dobřan (Wenzel Otyk von Dobrazen), člen císařem Leopoldem I. ustavené náboženské komise přepadl r. 1663 v nepřítomnosti majitele s pomocí jezdecké skupiny karvinský zámek, vylomil dveře a závoru, rozbil skříně a bedny, vzal děti a jiné předměty a nechal učitele Kaminského odvésti jako zajatce.

       Unaven neustálými útrapami stal se Jan Bedřich z Larischů opět katolíkem a byl od tohoto času energický v plnění pokatoličťování vévodství.

       Po uzavření všech evangelických kostelů v knížectví Těšínském (1654) nařídil, že žádný luterán nesmí býti připuštěn k obecnímu ani mistrovskému právu. Těmito a jinými výnosy donucovány, ztěžovaly si města Těšín, Skočov, Černá Voda a Jablunkov u císařského dvora, ale také zemský představený nelenil a své dosavadní zkušenosti předložil zemskému knížeti. Na to obdržel císařský reskript z 12. 8. 1669. V tomto se uvádí, že jeho nařízení týkající se vyučování nekatolické mládeže, kázání, vyučování katechismu, přijetí nekatolíků k občanským právům, cechům a učení řemesla, rovněž účast na exercitě v Uhrech se má pozdržeti.

       I když jeho úsilí pro znovurozsévání katolické víry prokazuje, přece má však býti činěno více činy než nařízením. "Proto bylo ustanoveno, že učiní lépe, když takové veřejné nařízení si ponechá pro sebe. Vzkazujeme Ti proto milostivě, toto dílo bono modo vésti, kdy jeden neb druhý sám k činu přiveden bude, což k dobru svaté katolické církve postačí." (Viz Biermann, Dějiny evangelických kostelů Rakouského Slezska, 1859, str. 24).

       Systematický přehled uvedené staré a novější historické literatury má určitě výhled, objeviti ještě mnohé další stavební kameny z dějin Larischova rodu, které umožní sestavení rodokmenu bez mezer.

       Tak nalézáme v archiváliích starého poutního mista Hory sv. Anny (St. Annaberg) v Horním Slezsku ještě zmínky o následujících jménech (Viz. P.Chrycogonus Reisel, Dějiny St. Annabergu, Vratislav 1910).

       Františkáni obdrželi od Říma povolení k založení konvektu na Chelmské hoře (Chelmberg) a v roce 1656 následovalo potvrzení krále Jana Kazimíra Polského, že knížectví Opolské a Ratibořské (Oppeln a Ratibor) bylo od roku 1645 do roku 1666 pronajaté polské koruně. Polské doklady vyhotovil královský státní místodržitel knížectví Opole a Ratiboř, František hrabě z Opersdorfu, (12 km. od Nisy) na zámku Velký Hlohov (Oberglogau). Svědkové uvedení na dokladu: Ferdinand Leopold sv. pán z Opersdorfu, Baltazar z Larischů (Balczer Larysz z Naczeslawicz - Niemsdorf, na Chorulj), svob. pán Jan Welczik a řada dalších pánů z hornoslezské šlechty. Hlavním pánem tohoto nového zřízení byl majitel Ratiboře, Melichar (Melchior) Ferdinand hrabě Gašín (Gaschin).

       Když se v roce 1712 začaly projevovat těžkosti pro konvekt na Annabergu, protože byl překračován císařský zákaz při vizitacích některými nadřízenými, došla do Vídně písemná prosba za bratry uvržené do veliké tísně, která byla podepsána zástupci starých rodů a sice Praschma, Tenczyn, Vendugo, Wilczek, Sobek, Jaroschin, Rogoysky, Schweinichen, Schneckenbaus a Pavel (Paul) Larisch na Čechovicích (Czechowitz). Jen nejvyšší soudce a zastupující zemský hejtman svob. pán František z Larischů na Kujavě (Kujau), který byl o své zprostředkování u císaře požádán, toto odmítl s přiomínkou: "že toto bude věci více škodit, než by přineslo užitku".

       Jako dobrotinec tohoto kostela byl později, to je roku 1733 jmenován baron z Larischů a na Stubendorfu (Stubendorf) a baronka Magdaléna Eleonora z Larischů a na Gross-Stein, z Načeslavské linie.

       Ještě začátkem 19. století byli uvedeni jako činní dobrodinci Larisch na Gross-Steinu, především baron Ludvík a jeho manželka Žofie, rozená baronka ze Strachovic (Strachowitz).

       Konečně se objevuje v archiváliích ze St. Annabergu v roce 1835 prelát von Larisch ve Velkých Střelcích (Gross-Strehlitz).

       Polská větev rodiny Larischů se svými početnými erbovními a rodovými příslušníky ještě není důkladně probádána. Přesto však práce Semkowicze a Heyera umožňuje principielní vysvětlení a potvrzení. Přechodně Slezský a potom Polský a v Čechách se vyskytující erb Larysza (Larisch) je bez pochyb v nejtěsnějším sepětí s Krakovskými soudními spisy týkajících se předešlého erbovního jména Glezyn (Gläsen). Mínění polských heraldiků bylo dříve rozdílné, když jedni (prof. Malecki a Adam Boniecki) oba erbovní jména identifikovali, naproti tomu prof. Bickosinski uvažoval, že se jedná o dva rozdílné erby.

       Jako výchozí bod pro bádání jsou přirozeně jako nejstarší a nejpravděpodobnější prameny zápisy v již uvedených krakovských soudních spisech, i když uvádějí jen erb Glezyn (Glezynwappen). Můžeme děkovati pečlivému zkoumání Semkowicze, že dříve mylně čtené, velmi nečitelné latinské vsuvky v krakovských zápisech správně sestavil. Jeddná se vcelku o pět takových zápisů a sice z roků 1420, 1446, 1448, 1452 a 1453, které všechny vypovídají, že obraz na erbu představuje dva vinařské nože po obou stranách "Ostrew". Slovo "Ostrew" značí kmen stromu, zřejmě vinný kmen, což má blízký vztah k vinařským nožům. Z toho vznikl, jako následek nedorozumění rukou řezbáře pečetidla, znak se žezlem, které se nalézá již od 16. století na Larischových pečetích, i když se přechodně vinný kmen udržel ve své původní podobě v erbu stejných rodových pánů z Fragsteinu.

       Byla zde již řeč o tom, že Gottfried z Načeslavic, který se zasloužil o zavedení německého práva v Břesku (Brzesko) roku 1279, se pravděpodobně vrátil do Slezska. Přesto však jeho rod vzkvétal v Polsku déle. Ve vsi Chechlo u Olkusze při Kielcích (Kielce) nalezneme v letech 1420 - 1453 Petra, syna Arnolda,(i zde se opakují stará jména) Mikuláše a Swacha (Swach), jako příslušníky rodu Glezyn - Larysza. Popis erbu, který polský historik Dlugocz udává na erbu Petra Madalinského (Madaliński), který roku 1410 se spolubojovníky v bitvě u Tannenburgu přešel na polskou stranu.

       Dlugocz nejmenuje sice erb jménem "Larysza", ale Semkowicz uzavírá právem, že jen tento může být uznáván, protože se Malińští k erbu Larysza počítali a který pozdější heraldikové Paprocki, Okopski a Niesicki popisovali jako dva, od sebe se ostřím odvracející, vedle sebe stojící pluhová železa (radlice) a "rozlišují se proto polské erby Larysza, jak je dosud uváděno, od slezských nejen proto, že schází žezlo, ale také proto, že oba k sobě osřím otočené srpy byly nahrazeny dvěma radlicemi, které jsou k sobě obráceny zadní stranou".

       Pozoruhodná je, že toto opět uvádí polská varianta v jiné verzi: zde se vynořuje jako klenot z jedné z obou příleb na erbu svobodného pána z Larischů a Velkých Načeslavic z roku 1720, kdežto druhá přílba tohoto erbu nese vinařské nože.

       Po tomto všeobecném pojednání o prastaré rodině z Larischů uvedu dále pořadí, které poslouží k bližšímu vysvětlení přiloženému "kmenovému stromu", který navazuje na dokumentární přílohy o jednotlivých členech kmenové rodiny Larisch z Klisina (Gläsen) a z tohoto kmene vytvořených větví Larischů ze Lhoty (Ellguth).