Jeli jsme celou noc a ráno jsme dojeli do města smutku. Nedovedu vypsati, jak mi bylo, když jsem spatřila černé davy lidu a prapory. Jakoby byl pošmurný příkrov nad vším rozestřen, nad lidmi i věcmi, a dech hrůzy a úleku vanul vzduchem. Pozorovala jsem, že se na mne lidé z hotelu dívají a něco si šeptají. Netušila jsem, že klevetnické jazyky započaly už práci a otírají se o mne.

       Zamrazilo mne, když jsem se ocitla v pokoji, kde bylo z části sehráno vášnivé drama posledních dnů. Viděla jsem Mary, její milý, zoufalý obličej, slyšela Rudolfovo prudké oddychování a divoká slova. Tam na pohovcedal mi ocelovou krabici. Tam seděla Mary,poslouchajíc "mé kázání". Dýchala jsem takořka vůni její cigarety a netrpělivé klik-klak malých, vysokých podpadků. Bylo to hrozné.

       Kde Mary prodlévala? Kdy se o ní dovím? Nebylo možno déle čekati. Hned po snídani poslala jsem Jenny do paláce Vetserových. Kromě toho znepokojovalo mne velice, že císařovna, která věděla o našem příjezdu, ničeho mi nevzkazuje. Jediný, kdo se po mně ptal, byl doktor Weideuhofer, který oznámil, že mne z pilných příčin dnes dopoledne navštíví.

       Hrabě odešel ke svým příbuzným a já jsem čekala, s jakou příjde Jenny. Přišla. Byla zdrcena: Palác Vetserových byl zamčen. Panstvo i sloužící odjeli, a podomek nevěděl ničeho, co se seběhlo.

       "Ach paní hraběnko," bědovala Jenny, "co se to děje? Včera povídal mi komorník prince A... , že princ byl v lese zavražděn, nikoli omylem zastřelen. Ví to od svého pána."

       Co na to odpověděti? Vyhlédla jsem z okna a ucouvla, spatřivše černé prapory a guirlandy na ulici. Vlající stuhy zdály se mi černými hady s hlavami furie a instinktivně jsem si opakovala: "Pověz, která furie... tě pronásleduje?" Duše má svíjela se v mukách, nervy se trhaly. Chtěla jsem křičeti, rozbíti hlavu o zeď... tak něco... zaťala jsem pěsti, až se mi zaryly nehty do masa... nebylo slz, aby zmírnily palčivost mých očí. Mé hrdlo bylo vyprahlé... Ó, co mám činiti?

       Zvony se rozezvučely smutně, slavnostně, každý úder bil do mého srdce a rozboleného mozku jako kladivo. Což neumlknou ty zvony? . . . Jeden . . . dva . . . tři . . . Rudolf teď odpočívá v hrobce u Augustiánů . . . A duch jeho?... Je tu . . . cítím to! . . . kdo mne pohladil po tváři . . . poslední polibek . . . cítím jej! . . . Jedna . . . dvě . . . tři . . . pořád ty zvony! A budou věčně zníti v mých snech.

       Ulehla jsem na pohovku. Zacpala jsem si uši prsty, abych neslyšela zvonění. Zahrabala jsem hlavu do podušek. Myslila jsem, že to bude má smrt, neumlknou-li.

       Někdo položil ruku na mé rameno. Vyskočila jsem. Spatřila jsem klidný pohled mého starého přítele a lékaře dra Wiederhofera. Stiskl mi ruku, aby mne upokojil... !Seberte se, milá hraběnko," pravil, "a poslechněte mne pozorně. Posílá mne císařovna."

       "Přeje si se mnou císařovna mluviti?" ptám se.

       Ne. Přeje si toliko, abyste jí zodpověděla jedinou otázku: Co víte o celé věci?"

       "Nic. Umírám skoro strachy. Mějte slitování. Alespoň vy mi něco řekněte."

       "A mluvíte pravdu?"

       "Přísahám."

       "Nuže... nelekejte se... milá přítelkyně... vzmužte se... Mary je mrtva."

       "Můj bože!" vykřikla jsem. "A jak umřela?"

       "S korunním princem, hraběnko, nepoddávejte se tomu... třesete se, jako osyka... tak... vidíte... Už je lépe... Ano, oba mrtvi! A císažovna viní vás! Lituji vás, ubohé dítě. Hrozná situace." řekl doktor rozechvělým hlasem.

       "Já však nejsem vinna!"

       "V hradě vědí o všem," řekl vážně. "Tajná policie zjistila, že jste byla důvěrnicí korunního prince, a dovedla jste Mary Vetserovou do hradu. Kočí, jenž vás vezl, se přiznal. Ale teď, prosím, mi řekněte, čeho vlastně cisařovna žádá. Byl korunní princ normální, když jste s ním posledně mluvila?"

       "Ne. Nebyl," bylo vše, co jsem mohla říci. A teď propukla má lítost: "Pravíte, že v hradě vědí všecko? A vědí-li císař a císařovna, že jsem byla beze studu do všeho vtažena? Jsem podvedena. Oklamali mne. Půjdu k císařovně. Nedovolím, abych byla nespravedlivě odsouzena," nemluvila jsem už, křičela a třásla jsem se křečovitým vzlykem. Doktor Wiederhofer nechal mne chvíli plakati.

       "Jen odvahu! Odvahu hraběnko. Jsem přesvědčen, že mluvíte pravdu. Bude však dobře, povím-li vám všecko. Je to příšerná historie."

       "Podle všeho," začal doktor, "napsal korunní princ do Laxenburgu list a sdělil se Štěpánkou, že odjíždí na tři dny na honbu do Meyerlingu. Bude doma však 30. ledna o rodinné hostině. Z té příčiny nikdo se o více nestaral. Bratfisch odvezl Mary Vetserovou do loveckého zámečku a princ se vydal po dvou hodinách za nimi. Nešťastná dívka vešla privátní chodbou, nikým neviděná a Loschek dovedl ji do šatny v komnatách užívaných korunním princem. Toho dne a následující noc byli sami. Dvacátého devátého přišli hosti Rudolfovi na hon."

       "I Filip Koburský?"

       "I Filip. Ten věděl, že v Meyerlingu je ukryta dáma, (ostatně nic zvláštního), neboť za takových okolností korunní princ Rudolf nikdy dlouho u tabule neprodlel. Princ předstíral, že je churav a nastuzen a nešel na hon. Večer seděl za stolem s hedvábným šátkem na krku. Večeře byla podávána princi a Mary v jejich komnatách a Loschkovi bylo nařízeno, aby je ráno o sedmé vzbudil.

       Dole zuřila pitka spitých přátel, ale oba ubozí lidé měli noc pokojnou."

       "Pro milosrdenství boží, mluvte stručně, trpím tolik," úpěla jsem.

       "Je třeba, abyste věděla všecko," odvětil můj přítel. "V sedm hodin vzbudil Loschek panstvo a korunní princ mu rozkázal, aby přišel za hodinu zase. Učinil tak. Klepal na dveře, a když nikdo se neozval, upozornil na to hraběte Hoyose, který právě snídal."

       "A co dále?"

       "Vyrazili dveře. Byl to hrozný pohled. Všudy krev. Polštáře byly potřísněny krví, stěny postříkány a purpurový pramének stékal s lůžka na zemi. Pod lůžkem byla již krvavá kaluže. Rudolf ležel na posteli a držel stále ještě v ruce revolver. Spánek byl téměř úplně roztříštěn."

       "Nemohu již..."

       "Hraběnko musíte vyslechnouti všecko. Na posteli uviděli něco vypouklého. Hrabě Hoyos odhrnul pokrývku. Pod ní ležela Mary Vetserová - mrtva. I ona měla hlavu prostřelenu."

       "Ó, Mary, Mary, ubohá Mary!" sténala jsem.

       Hrabě Hoyos nařídil Loschkovi, aby odnesl dívčinu mrtvolu do jiného pokoje. Potom oznámil všem hostům dole, že korunní princ náhle těžce onemocněl, a že musí nakvap do Vídně, aby o tom zpravil císaře a poslal lékaře do Meyerlingu. Telegrafoval mně a já jsem se dostavil do hradu skoro současně s ním."

       "Nejdříve jsme se setkali s císařovnou. Skončila právě tělocvičné cvičení. Bylo to hrozné, překvapiti ji tak bez přípravy. Nemohu vám ani pověděti, jak jsme jí tuto novinu oznámili."

       "Ubohá, ubohá teta!"

       "Osmělil jsem se jí říci: "Veličenstvo, je nutno, abyste to ráčila sděliti s císařem. Nikdo jiný, jen Vaše Veličenstvo." Císařovna pohlédla na mne, jakoby nechápala, pak se vztýčila přešel ji děs. "Pojďme,"řekla.

       Dovedli jsme císařovnu k císařským komnatáma čekali jsme venku. Co se uvnitř dálo, nevím. Když jsme byli zavoláni, seděl císař u stolu a zakrýval si tváře rukama. Císařovna stála u něho.

       Bylo mi uloženo, abych ihned dojel do Meyerlingu.

       Hrabě Hoyos dal mi klíče od pokoje."

       "A co se dálo pak s císařovnou?"

       "Když došla do svých pokojů, oznámila jí madame Ferenzy, že baronka Vetserová prosí o audienci. Baronka tvrdila, že korunní princ unesl její dceru a prosila o pomoc."

       "Císařovna se chvíli rozmýšlela a svolila. Čekala prostřed pokoje. Byla hrozná svým nepřirozeným klidem. Baronka vstoupila. Obě matky hleděly na sebe mlčky. Madame Vetserová poklekla a volala zoufale: "Mary --- má dcera..."

       Císařovna ucouvla před rozpjatýma rukama naříkající paní. Pozorovala jí s necitelnou zvědavostí a pak řekla ledově a hrozně: "Je pozdě, jsou oba mrtvi!"

       "Madame Vetserová omdlela. Císařovna pohlédla na ni nedojata, a vyšla."

       Poslouchala jsem tento příšerný příběh. Nemohu říci, s jakým nevýslovným rozechvěním. Věděla jsem, že mezi tetou Sissi a mnou je vše skončeno. Nepopřeje mi sluchu, abych jí něco vysvětlila. Poprosila jsem doktora, aby pokračoval, ač jsem nevěděla, vystačím-li svými silami.

       Wiederhofer vyprávěl, že se odebral do Meyerlingu, a ihned dal se dovésti do obývacích komnat Rudolfových. Našel vše tak, jak zpravil ho hrabě Hoyos. Zbytka večeře byly ještě v salonku na stole. Několik prázdných lahví od sektu stálo kolem a jedna stolice byla převržena.

       U lože na koberci stála broušená lahvice do polovice naplněná koňakem. Wiederhofer poručil ji odnésti, aby císař ji neviděl. Umyl princi obličej a krk a obvázal rozbitou hlavu. S Loschkem upravil pokrvácenou postel a položil na ni mrtvolu. Ostatek nechali tak, jak bylo, až přijde císař.

       "A nyní," pravil Loschek dru Wiederhofovi, "Prohlédněte též dámu." Vedl doktora dlouhou chodbou. Pak otevřel dvéře a ocitli se v nevelké komoře, málo osvětlenéoknem ve střeše. S počátku sotva mohl rozeznati rozličné předměty vůkol. Posléze našel veliký koš na prádlo. Na vrchu byl klobouk, zdobený pštrosími péry, a na podlaze kolem ležely rozmanité části ženského šatstva.

       Wiederhofer byl dosti otrlý, zvykl ledačemus za své prakse. "Ale," pravil, "po prvé v životě zatočila se mi hlava, když Loschek odtáho prostěradlo, jež koš přikrývalo.

       "Viděl jsem tělo ženy - nahé, jen v tenké batistové košili, jež jí byla stažena přes hlavu. Řekl jsem Loschkovi, že v této tmě nelze mrtvolu vyšetřiti. Odnesl ji tedy do vedlejší místnosti na biliardový stůl. Vyšetřoval jsem. Odhrnul jsem dlouhé vlasy, jimiž byl obličej zakryt a poznal jsem... ach, hraběnko! - poznal jsem Mary Vetserovou, dívku, kterou jsem znal od malička."

       Hlas dobráckého doktora chvěl se pohnutím. "Ubohé dítě!" - pravil, vždyť byla ještě skoro dítě."

       Mary nebyla tak hrozně zohavena jako Rudolf; jen část obličeje byla znetvořena a oko z důlku vyhřerzlé. Ostatní část uchovala si plnou krásu a její výraz byl téměř pokojný!

       Profesor Wiederhofer roztrhal batistovou košilku na obvazy. Vmáčkl oko do důlku a obvázal hlavu. Omyl Meryin obličej, zavinul mrtvou chuděrku do prostěradla a dal ji odnésti Loschkem do prádelny.

       Byla to kormutivá scéna, kdyř vstoupil císař. František Josef opřel se o stěnu a rozplakal se srdcervoucím pláčem. Pak vyslechl do konce zprávu a vrátil se do Vídně, aby zařídil vše k poslední pouti korunního prince.

       "Nedopustil jsem, aby bylo úředně prohlášeno, že příčinou smrti byla mrtvice," pravil odbojně profesor. "Jest přespříliš toho tajnůstkářství. Vypukla by všeobecná nevole proti císaři, kdyby rakousko-uherské národy byly nechány v nejistotě."

       "Nezůstavil můj bratranec nějakých papírů?" napadlo mne náhlé tušení.

       "Císařská policie všecko zabavila. Myslím, že se našly nějaké papíry," odvětil Weiderhofer. "Mrtvolu Rudolfovu jsme balsamovali a dali do rakve. Po několik hodin byla v jídelně a večer byla dopravena do Vídně."

       "A co se stalo s nešťastnou Mary?"

       "Nevím. Řeklo se mi, že její odvezou později příbuzní."

       Nemohla jsem potlačiti slzí, představivši si mrtvolu Mary v tom nedůstojném okolí. Můj ubohý miláček! A snad zahynula rukou toho muže, kterého zbožňovala!

       Kam poděly se duše jejich? Zdálo se mi, že jsem sama v říši duchů a jsem sama duchem. Potom jsem zaslechla hučení vod, ty mne pohltily a omdlévala jsem. Vzpamatovala jsem se - a spatřila Jenny, jak mi navlhčuje spánky kolínskou vodou a doktor Wiederhofer je starostlivě skloněn nade mnou.

       "Jen zmužilost, hraběnko," pravil. "Musím vás teď opustiti. Čekají mne v dvorním hradě. Spolehněte se na mne. Učiním vše, seč jsem."

       "Poproste císařovnu, aby mne přijala," žebrala jsem. To jest mé jediné přání. Mnoho bych jí mohla pověděti."

       Vlídný doktor slíbil, že se o to přičiní a odešel.

       Dlouho netrval můj tělesný a duševní klid. Někdo zaklepal na dveře. Jenny oznámila příchod hraběte Stockaua, ujce ubohé Mary.

       Nemohla jsem ho odmítnouti. Ulekla jsem se, spatřivši ho. Byla bych ho ani nepoznala. Tak byl zdrcen. Hrabě žádal, abych mu pověděla o všem co o tragedii vím, a žasl, jako doktor Wiederhofer, že jsem tak málo do této věci zasvěcena.

       "A co víte o madame Vetserové?"

       "Ach chudák, odjela navždy z Vídně," pravil truchlivě.

       "Na čí rozkaz?"

       "Když se švakrová vrátila z hradu od audience, byl jí dodán rozkaz císařské tajné policie, že jí vůbec není dovoleno, aby spatřila mrtvolu dceřinu. A bylo dále rozkázáno, že se musí vystěhovati ihned z Rakouska, odjeti do Benátek a tam dáti do všech novin zprávu, že Mary umřela náhle."

       "Jaké tyranství!" vykřikla jsem. Ale, povězte mi, kde je Mary pochována?"

       Hrabě Stockau očividně rozčilen vypravoval, že večer 30. lednaon a Alexandr Baltazzi dostali rozkaz, aby ihned jeli do Meyerlingu v krytém kočru. Tajný policista usedl vedle kočího. Byli dovedeni do prádelny, kde Maryina mrtvola byla stále ještě v koši.

       Zde bylo pánům oznámeno, že je nařízeno, aby mrtvola byla řádně oblečena a odvezena jimi v čekajícím kočáře. "A," dodal policista, "Je rozkaz, abyste mrtvou posadila mezi sebe, a tak i drželi, jako by baronesa dosud žila."

       Podjali se smutné úlohy, aby mrtvolu oblékli. Maryiny vlasy byly rozčesány a spleteny do těžkého copu. Ujci, kteří milovali svou neteř tak vroucně, umyli čerstvé skvrny krve s obličeje, kdysi tak spanilého. A tu se stalo něco děsného. Wiederhofův batistový obvaz se roztrhl... Na štěstí oba pánové byli muži silných nervů a hrbě Stockau zavázal ránu svou hedvábnou kravatou.

       Mary byla oděna spodním prádlem a šněrovačkou; byly jí navlečeny hedvábné punčochy a ozdobné střevíčky, pak jí byl obléknut pěkný oděv, který mělaonoho nešťastného dne ve dvorním hradě. Byl jí dán na hlavu klobouk a zavázán jí závoj. Pak byla vyzdvižena na židli, až se ujci tak dalece vzpamatovali, že ji mohli zahaliti sealskinový plášť. Byla to hrozná strázeň pro oba muže, kteří prováděli tuto poslední toiletu Mary Vetserové. A když jí páni chtěli právě obléci plášť, sklesla hlava těžce na ňadra. Tak nebylo přirozeně možno ji odvézti.

       Policista věděl si rady. Zastrčil za záda mrtvé dívce hůl a kapesním šátkem přivázal k ní krk.

       Oba muži vedli tělo své neti mezi sebou a nesli i zpola vlekli je z pokoje po matně osvětlené chodbě a po schodišti dolů do vyčkávajícího vozu.

       Mrtvá dívka byla posazena na protější sedadlo a páni usedli naproti. Hrabě Stockau vypravoval, že mnohokrát, když se kočár otřásl, spadla na ně a že dotek tento byl za děsné jízdy hrozný.

       Noc byla studená a větrná. Mračna se přeháněla po nebi a poněvadž okna kočárová byla zamrzlá, nevěděli kam jedou. Posléze zastavili vůz u pochmurné fortny, jež se otevřela. Spatřili dva mnichy s lucernami. Teď již nebylo třeba nutiti mrtvolu do děsné frašky života. Mniši vyzvedli Mary z vozu a položili ji na máry. Pokynuli pánům, aby šli za nimi.

       Policista otevřel vrata a byli na hřbitově. Pomníky a kříže děsily takořka smutný průvod. Byl to hřbitov cisterciátských mnichů v Heiligenkreuzu. Zde uložili Mary k věčnému odpočinku.

       Pozn. R.H.ml. Zisterzienserabtei Stift Heiligenkreuz, Heiligenkreuz 1, 2532 Heiligenkreuz im Wienerwald, Rakousko

       Mniši vešli do jakési kůlničky, dle všeho skladiště všelikého ramotí. Cihly, shnilé dřevo, kamení ležely kolem. Ale v koutě stálaotevřená rakev z obyčejného dřeva, nenatřená.

       Nebylo prostěradla, aby mrtvá byla zahalena a krásně mladé tělo bylo hrubě vloženo do rakve, ničím nevyložené. Ubohá Mary! Jak smutně skončil se tvůj život, plný zlatých nadějí! Rudolf byl pohřben s císařskou nádherou, ale jeho objeti zpívá jen smutný vítr vanoucí po hrobech pohřební píseň!

       Proč ji nepoložili raději bez rakve do dobré země, proč ji zavřeli do tvrdé skříně, která sama sebou byla už potupou a hanbou?

       Hrabě Stockau podložil hlavu mrtvé kloboukem, jako polštářem. Zlatý kříž, který měla na krku, vtiskl do jejích ztuhlých rukou jako symbol lásky a odpuštění.

       Mniši zatloukli rakev a odnesli ji.

       Hned u zdi byl vykopán hrob. Bez motliteb spustili do něho rakev a zasypali ji s horečným spěchem. Mary Vetserová, jejíž jediným hříchem byla láska, byla zahrabána jako pes! Ani ujcům, jež tu klečeli, nebylo dovoleno dlouho se modliti. Policista upomenulje, že je nepřípustno zde prodlévati. Dorazili pozdě v noci domů.

       31. ledna o páté hodině ranní odjela madame Vetserová, Hanna a Féry z Vídně do Benátek, aby se již nevrátily.

       Dověděla jsem se později, že naše dopisy s baronkou byly policií zabavovány. Byly pokládány za významný důkaz, že jsem byla prostřednicí v galantní aféře Rudolfově s Mary a poslední dopis ubohého dítěte, nalezený na nočním stolku v Mayerlingu zpečetil můj ortel. Obálka byla rozpečetěna a znovu zalepena. Bylo v něm psáno: