Ráno byla jsem bolestmi ubita. Hrabě rozhodl, že po pohřbu, který dnes bude, ihned z Vídně odjedeme. "Já sám odjedu zítra expresním vlakem milánsko-janovsko-mentonským, kdyby ti bylo třeba, můžeš zde počkati dva, tři dny.

       Jiří doslechl, že Mary je zapletena do této tragedie, ale já jsem se neodvážila mu říci, co o tom vím. Hrabě byl spokojen, že se potvrdilo jeho nepěkné mínění o Vetserových. "Nyní vidíš, že jsem tě varoval před Vetserovými právem."

       Umínila jsem si, že poprosím tetu Sissi ještě jednou než odjedu o rozmluvu. Věděla jsem, jak dovede býti císařovna nesmiřitelnou, ale vážila jsem si jí, pro její spravedlnost. Proto jsem nemohla věřit, že by mne odmrštila! Dopsala jsem její důvěrnici, madame Ferenzy, a poprosila, aby císařovně vyřídila, že jí chci oznámiti něco, o čem se domnívám, že to musí věděti.

       Odpoledne došla odpověď: císařovna je svrchovaně umíněná, nechce o tom ani slyšeti. Zoufalá psala jsem doktoru Wiederhofrovi, že musím s tetou mluviti. Nemohl by on, jako její starý důvěrný přítel ji obměkčiti? O čtvrté dostala jsem odpověď. Císařovna nechce mne viděti. Chci-li něco důležitého jí vzkázati, pošle pro to ke mně spolehlivou osobu.

       Mé srdce bylo tak pochmurné jako mlha v městě. Ulice u hotelu byly jako vymřelé, neboť všecko odešlo na pohřeb Rudolfův. Přemítala jsem smutně. V tom vešla Jenny a nepromluvivši, podala mi dopis.

       Na vnější obálce byla adresa mé panské, uvnitř malé psaní pro mne.

       "Přinesl je právě posel do hotelu," pravila Jenny.

       Bez zvědavosti otevřela jsem dopis, ale hned vyskočila ulekána se sedadla. List byl psán tužkou a šla jsem s ním k oknu, abych jej přečetla.

       "Nejste-li bojácná a jste-li věrna slibu, jejž jste mrtvému dala, přineste dnes večer o půl jedenácté "známou věc" na promenádu mezi ulici Schwarzenberskou a Hengasse. Buďte mlčenliva. R. I. U. O."

       Nervy se mi chvěly, když jsem četla. Úzkostlivý pohled mé Jenny mne vzpamatoval.

       "Hlouposti," řekla jsem a zmačkala papír.

       "Myslila jsem, že zase něco o ubohé mladé baronce," omlouvala se Jenny. "Neuvěřila byste, paní hraběnko, jaké pověsti o té tragedii kolují. Někdo tvrdí, že korunní princ byl zastřelen lesníkem, někdo, že vévoda z Braganzy rozbil korunnímu princi lebku židlí, jiní, že se Mary Vetserová vedrala do jeho komnat a zabila ho, poněvadž jí už nemiloval. A potom prý se sama zastřelila v Meyerlingském lese. A tam našli její mrtvolu."

       "Nevěřte těm tlachům. Bolí mne hlava, Jenny. Přineste mně hodně silný čaj. Dnes večer musím někam dojíti. Nebojte se. Není nebezpečenství. Ale potřebuji vašeho pláště. Objednejte mi jednospřežní vůz o čtvrt na jedenáctou. Ať čeká hezky opodál. Nechci býti poznána."

       "A nesmím vás doprpvoditi, paní hraběnko?" ptala se starostlivá Jenny.

       "Netřeba. Zůstanete doma. Zavřete se do mé komnaty a nevpusťte tam za nijaké podmínky hraběte, kdyby přišel."

       Zavolala jsem panskou a komorníka Jiřího. "Pan hrabě příjde dnes asi pozdě," řekla jsem jim. "Vyřiďte, že spím. Aby mne nebudidl, neb zítra časně odjíždíme."

       Chystala jsem se k odjezdu, abych se vybrala z trapných myšlenek. Umínila jsem si, že tetě Sissi též zavzdoruji. Neřeknu jí ani slova. Měla jsem v úmyslu dáti jí ocelovou kasetu, aby s ní naložila dle libosti. Její nespravedlivost mne bolela; budu jako ona. Nedoví se ode mne ničeho.

       V tom vešla Jenny, odevzdávajíc mi visitku, se slovy: "Jeho excelence, hrabě Andrássy prosí paní hraběnku o rozmluvu."

       Běžela jsem mu šťastna v ústrety. - Hrabě Julius Andrássy! Jaké štěstí, že mne navštívil! Byli jsme velmi dobrými přáteli od mého prvního příchodu do Rakouska. A často jsem se mu svěřovala za těžkých dní v Jedlové

       Hrabě byl za vynikající účastenství v revoluci r. 1848 odsouzen na smrt, pak amnestován a posléze jmenován kancléřem celého císařství. Mnoho let žil v soukromí. S císařem byl spřátelen, a teta věřila mu na slovo. Sotva jsem spatřila jeho dobrý obličej a poctivé oči, pocítila jsem, že přišel opravdový přítel. S výkřikem radostným chytila jsem ho za obě ruce.

       "Milá paní hraběnko," řekl hrabě, lituji upřímně, že vás vyhledávám za takových smutných okolností. Nezoufejte, možná, že bude zase všecko dobře."

       Posadili jsme se. "A co teta? povolila? Řekněte, že mne přijme," mluvila jsem.

       Zavrtěl hlavou. "Bohužel, ne. Její Veličenstvo je tak zbědována, že s ní není možno mluviti. Možná později... Řekněte mi pravdu! Jak jste mohla se tak zapomenouti a býti důvěrnicí korunního prince? Nikdy byl bych v to nevěřil."

       Vstala jsem. "A čím jsem vinna? milovala jsem vždy tetu a poslouchala na slovo. Proč zanevřela na mne tak? Proč nevyslechla obou stran?"

       "Císařovna se domnívá, že jste se spolčila s madame Vetserovou a posilovala korunního prince v jeho lásce k Mary."

       "Můj bože!" vykřikla jsem. "Toť holé šílenství!"

       "Každým způsobem bylo by záhodno, abyste císařovnu o všem zpravila."

       Ale jak jen? Ona je vším vinna. Jsem výsledek její výchovy. Ona mně nakázala, abych nikdy neporušila slova, jež jsem dala, ona mi poručila, abych byla v galantních věcech diskretní. Já užila pouze jejích rad v životě. Pošetile slíbila jsem Rudolfovi, že ničeho nevyzradím a dostála jsem tomu. Když jsem mu domlouvala, vysmál se mi. Ano hrabě, opakuji to. Vysmál se. A vyřiďte císařovně, co mi řekl. Není to ovšem příjemné, ale nedám se nespravedlivě odsuzovati. "Od kdy hraješ roli světice?" vysmíval se. "Ty máš nejméně práva mluviti o cti a počestnosti. Ty, která jsi byla prostřednicí v galantních dobrodružstvích mé matky."

       "Pomlčte o tom hraběnko."

       "Nepomlčím. Musíte vše vyslechnouti. "Tys jí byla prostřednicí už od malička. A nyní odvažuješ se kázati mi morálku, ty, která jsi ani brvou nepohnula, když matka podváděla mého otce?" Obraťte se třeba, hrabě, ale já povídám pravdu. Vyřiďte to mé tetě. Kdyby byla k Rudolfovi lidštější, byl by svěřil se jí a ne mně."

       Rozeštkala jsem se. Hrabě konejšil mne jako malé dítě: !Ale, upokojte se! Vím, že jste rozbolestněna a nešťastna. Co však pořídíte hněvem? Nemluvil Rudolf s vámi o politice? Povězte mi to. Vždyť víte přece, že smrt Rudolfova není pouze tragedií lásky..."

       Vzdorovala jsem. "Nevím..."

       "Nic? ... a chcete tedy, aby vás císařovna činila za smrt svého syna odpovědnou?"

       "Pozoruji, že jsem navždy odsouzena a pohrdám tím, bych něco pověděla..."

       Hrabě Andrássy povstal: "Jak dlouho pobudete ještě ve Vídni?"

       "Odjíždím s Jiřím do Itálie prvním vlakem."

       "Nespěchejte tolik ... Počkejte ... Tak se to bude zdáti, že utíkáte ..." A Andrássy potřásal smutně hlavou.

       "Ne, hrabě, neutíkám. Byl to náš dávný úmysl, odjeti na Rivieru. Z jara se sem zase vrátím, neboť se nebojím nikoho."

       "Hraběnko," řekl můj starý přítel, "byl bych raději se vyhnul této rozmluvě. Bude-li vám třeba někdy přítele, vzpomeňte si na mne." Políbil mne otcovsky a objal. Zaplakala jsem lítostně.

       "Žijte blaze, milé dítě," byla posledníjeho slovana rozchodu. A pro vždy. Neboť jsem hraběte Julia Andrassyho už nikdy neviděla.

       Bylo pozdě, když mě Jenny oblékala a kožišinovou čapku ovinula závojem. V podpaží nesla jsem tajemnou skřínku. Musela jsem se přemáhati, byla jsem tuze rozčílena. Vlétla jsem skoro doslova do drožky se schodů.

       Noc byla studená a mlhavá. Mně vhod. Nikdo mne nezpozoroval. Poručila jsem kočímu, aby zastavil na náměstí Schwarcenberkově u č. 5 a počkal na mne u druhého rohu náměstí. Vyšla jsem se strachem, kolena se mi chvěla. Tiskla jsem drahocennou skřínku na prsa. Přešla jsem můstek a našla smluvené místo.

       Bylo to smutně opuštěné zákoutí tou dobou. Světlo z vysoké lucerny bylo zakaleno mlhou. Bylo mi jistěji u světla a čekala jsem. Zdálo se mi věčnost. A najednou zaslechla jsem krátké, mocné kroky a uzřela muže v štyrském plášti, s plstěným kloboukem. Bála jsem se a chtěla jsem ho přejíti.

       Cizinec pohlédl na mne a posmekl. "Hraběnka Larischová?" ptal se tiše.

       "Čeho si přejete?" koktala jsem, hledajíc, kudy bych prchla.

       Cizinec pokročil a řekl: "Rudolf!"

       Zastavila jsem se.

       "Dostala jste mé psaní?" ptal se.

       "Dostala. Ale to není všecko."

       "Ah ... rozumím ... R. I. U. O."

       Podávala jsem mu kasetu. Nevzal ji.

       "Dovolte mi několik slov, paní hraběnko," promluvil. "Jste statečná paní, že jste přišla. - Ale ... není radno státi pod lucernou. Poodešel, a já za ním. Neměla jsem strach. Hluboký hlas cizincův byl milý a vzhled jeho tak ušlechtilý, že jsem poznala, že to není obyčejný člověk.

       "Děkuji, že jste přišla," rozvíjel řeč. "Je dobře, že jste splnila poslední jeho přání."

       "Vždyť jinak nebylo možno. Splnila jsem odevzdati kasetu tomu, kdo se prokáže, že má na ni právo."

       "Zmínila jste se někomu o ní?"

       "Nikdy. Nikdy."

       Cizinci jako by se ulehčilo. "Je tak lépe. Jde o váš život."

       "Prosím, prosím, vezměte si ji."

       Dvě ruce vynořily se zpod pláště a vzaly mně ji. Byly krásné a silné. Na malíčku leskl se velký diamant. Když jsem se dotkla těch podivuhodných rukou, vrátil se mi klid do duše. Cítila jsem, že svěřená kaseta dostala se pravému příjemci.

       "Hraběnko Marie, poslyšte," řekl neznámý. "Rád bych pro vás něco učinil. Rudolf nejednal s vámi čestně. Vím o všem a bylo od něho podlé, že vás zatáhl do své aféry."

       Pohlédla jsem naň vděčně.

       "Nemáte tušení, kdo jsem, hraběnko?"

       "Ne."

       Smekl a já jsem ho poznala. Ucouvla jsem. "Císařská Výsosti!" zvolala jsem. Cizinec byl arcivévoda Jan Toskánský!"

       Neznala jsem příliš srcivévody, ač jsem ho viděla ve společnosti často. Ale poznala jsem ho hned podle neobyčejně krásných očí a zajímavého obličeje. Vím, že on a Rudolf byli velmi spřáteleni. A povídalo se, že císař naň nevráží a on že pravděpodobně z Rakouska odejde.

       "Nelekejte se, hraběnko," pravil cynicky arcivévoda. Nejsem nebezpečný." A pak se vyptával, jak dlouho kasetu schovávám.

       "Skoro čtrnáct dní."

       "Nepokusila jste se ji otevříti po tragedii?"

       "Nikoliv. Je neporušena."

       "Bál jsem se již, že budete přemluvena, abyste ji dala císařovně. A zvěděl jsem o vašem zdejším pobytu teprve dnes ráno."

       Vypravovala jsem mu o Andrássyově návštěvě.

       "Ach, poslala k vám tedy starého "Pižmoně", zasmál se a dodal vážněji: "Byla byste pro svou osobu lépe učinila, kdybyste kasetu dala hraběti. Nejen, že by vám nezabraňovali přístupu do hradu, byli by vás povýšili na vévodkyni. Ale takhle je to lepší. Sketovi jako Rudolf nebylo pomoci. Mně jste však zachránila život."

       Zaplakala jsem. Všecko tak spleteno a tajemno. Arcivévoda vzal mne za ruku.

       "Neoplakávejte Rudolfa, Kdyby byl císař našel tyto papíry, bylo by s ním ještě hůře. Rudolf spáchal samovraždu, ale kdyby zvěděl všecko, byl by ho odevzdal vojenskému soudu a dal ho popraviti jako velezrádce."

       "Můj bože, co učinil? chtěl být králem uherským?"

       Arcivévoda přisvědčil. Vzpomněla jsem si na tetina slova, jimiž mi ještě nedávno naznačila, že Rudolf spolčuje se se svobodnými zednáři. Alžběta však neměla práva pohazovati naň kamením. Koketovala sama se socialisty.

       "A domníváte se, že Rudolfovy plány se zhatily a on o tom v Meyerlingu zvěděl?"

       "Lekal se trochu, neboť mimo tuto krabici, jak jsemdoslechl, měl mnoho papírů a většinu jich poslal před nedávnem panu Szoggenzi-Marischovi."

       Arcivévoda umlkl ... "Nevím toho jistě ... Ale vmyslete se do Rudolfova postavení ... Jak se takový člověk nervosně zatížený, se zdravím pokrytým všelikými dráždidly a kořalkou, neustále bál, že se vše prozradí ... Již tato bázeň vnukala mu sebevražedné myšlenky. Je to smutné, že byl tak sláb. Zklamal mne. A tolik jsem mu důvěřoval. Láhev koňaku proměnila jej v babu, hodnou opovržení. My však zde dlouho rozmlouváme. Vídeň se hemží špicly. Buďte zdráva, hraběnko Marie. Kdoví, uvidíme-li se ještě, ale vaší obětavosti nezapomenu."

       Byla jsem zmatena. "A opustíte, císařská Výsosti, Rakousko?"

       Usmál se. "Ano. Umru, ale nebudu mrtev. Jsem syt ničemností tohoto života. Počnu jiný. Mějte se dobře, avzpomeňte také."

       Políbil mi ruku a odcházel.

       Hleděla jsem za Janem Toskánským, až zmizel v mlze a v nočních temnotách. Když jsem se později dočetla, že utonul, vzpomněla jsem si, co mi onoho večera pravil. Umřel, ale je živ? Věřím, že arcivévoda po tom všem, co tomu odporuje, vrátí se na své místo včas.

       Nepozorována vklouzla jsem do hotelu a ráno o páté vydali jsme se na Rivieru.

       Vyzpovídala jsem se ze všeho svému muži, ale ke cti jeho pravím, že se zachoval jako šlechtic. Uvěřiv mi, dal mi za pravdu a v bouři klepů a pomluv, které bouřily kolem mne, nezakolísal ani jednou.

       Nepokládala jsem za důstojno bojovati proti pomluvám, ač i Alexandr Baltazzi, který Mary miloval, pranýřoval mne jako vinnou na její smrti. Mohla bych mu ukázati listy jeho neteře z Kahýry, z nichž je na výsost patrno, že nebyla již nevinná, když Rudolfa poznala. Ale, proč to?

       Císaře a císařovny jsem od těch dob nespatřila a také jsem o to neusilovala. Prožili jsme jaro na Rivieře, a na zpáteční cestě do Pardubic zastavili jsme se ve Vídni. Život plynul svým starým tokem. Každého roku ztrávili jsme léto na Tegernsee a podzim ve Vídni. A všichni byli ke mně zase hodní. Přátelé zůstali mi přáteli a rodiče mne měli rádi, jako by se nic nestalo.

       Žila jsem až do soudního rozvodu v 1896 s hrabětem Larischem. Rozvod tento nebyl, jak mnozí tvrdili, v souvislosti s tragedií meyerlingskou. Je nepochopitelno, čemu všemu uvěří čtenářstvo, vidí-li to vytištěno! Co však si dovolili psáti novinářští pisálkovéa továrníci literatury o mně, je nade vše pomyšlení. Nedávno četla jsem pohnutlivý příběh o Rudolfově první schůzce s Mary v mém vídeňském paláci, kde nechyběla ani červená světla v pozadí, a, nemýlím -li se, našel tam princ šípkovou Růženku na pohovce neb tak nějak. Ve Vídni je ovšem Larischův palác, ale pohříchu, nenáleží mému manželi, a bydlela jsem obyčejně v hotelu.

       Rovněž bylo vybájeno, že jsemza své zprostředkování dostala od Rudolfa mnoho peněz, a že mě nesmírné plýtvání penězi bylo císařovně na obtíž. Nedostala jsem od císařovny věna a nikdy peněz. Je pravda, že mi darovala mnoho věcí, a že má výbava byla pořízena jí a císařem. To je vše, co jsem dostala. Je svrchovaně směšno, že mi korunní princ dával neb půjčoval peníze. Ovšem našlo se v náprsní kapse Rudolfova dolmanu mé psaní o peníze, ale ty byly pro Mary, ne pro mne.

       O Rudolfovi nebylo nikdy pochybováno, že by byl tuze morálním, a nikdo nečekal od něhoněčeho dobrého. Viním jen císaře, že pověsti časem zabíhaly do říše fantastičnosti. Vždyť bylo naposled tvrzeno, že Rudolf byl Maryiným bratrem, a že Rudolf zvěděv o tom, zešílela nejdříve Mary a pak sebe zabil. Ovšem, byly domněnky všeliké, kdo byl Maryiným otce, ale nebylo hádáno na císaře, nebo někoho z císařského rodu.

       Nejvíce se věřilo tomu, že Rudolf byl zavražděn Maryiným ujcem, který chtěl pomstíti hanbu své neteře. Mým vypravováním je výmysl ten vyvrácen. Baltazziové nikdy nepřáli si nějakého skandálu, a na vraždu vůbec nepomyslili. O rozbité hlavě korunního prince bylo bájeno, že byla rozbita pažbou ručnice. Ale raport doktora Wiederhofra, který mrtvolu viděl a ji ovázal, dokazuje nepravdu toho.

       Co se dělo v době, kdy Mary a Rudolf v Meyerlingu byli sami, neví s jistotou nikdo. Jest nabíledni, že se Rudolf obával nějaké krise, a tolikéž, že se smlouval s arcivévodou Janem o státní převrat. Přihodilo se zajisté něco, co Rudolfa postrašilo, že plány jeho jsou prozrazeny a on právem neb neprávem bál se otcova hněvu. Poznával, že útěk i návrat do Vídně jsou nemožny a rozhodl se, pomaten strachem i alkoholem, že se zavraždí. Podle mého mínění, stalo by se v nejhorším případě, kdyby plány Rudolfovy o trůně uherském byly prozrazeny, že by ho uvěznili jako "šílence". Hrabě Andrássy mi řekl, že s meyerlingskou tragedií uspíšilo něco závažnějšího než drama lásky. Arcivévoda Jan to potvrdil, a já po události s kasetou o tom nemohu pochybovati.

       Svět jistě bude se diviti, proč Rudolf rakouský, následník trůnu, se zapletl do piklů lidí, kteří pracovali o rozluce Uher a Rakouska.

       Nemohl se snad dočkati královského trůnu? Nebo snad některý intrikán věřil, že císař se lekne vzpoury a zápasu se svým synem a že samostatnost Uher stane skutkem bez jediného výstřelu z pušky?

       Nevím a pochybuji, že se někdy dovíme, jaké byly Rudolfovy pohnutky.

       Uplynuly dvacet čtyři roky od té doby, co mně císařovna odepřela slyšení a nevyslechnuvši mne, odsoudila. Čas zmírnil trpkost mého srdce a ohlédnu-li se a zamyslím, zdá se mi, že teta byla poněkud v právu. Možná, že i já, za stejných okolností, bych také tak jednala. Ale bolelo mne, že jsem byla vypuzena z její společnosti, ze společnosti ženy, kterou jsem tak vroucně milovala a její důvěry nikdy nezklamala ... A to je vše, co jsem hodlala říci