Když mi bylo 14 let, pozvala císařovna mé rodiče do Vídně. Byli zvlášť vyzváni, aby i mne přivezli. Vědomí, že se setkám se svou tetou, mne rozradostnilo a chtěla jsem se rozkoší, že uvidím Vídeň, která dle vypravování byla nejkrásnějším evropským městem.

       "Slonbidlo" za ten čas vyrostlo a mama se rozhodla, že jest nemožno už mne oblékati do krátkých sukní. Moji rodiče byli prostí lidé a nenáviděli přepychu; mé šatečky byly řízeny potřebou, ne vkusem. Možná, že to bude zajímati dívky výstředních přání: za dostatečnou výbavu na tuto cestu a návštěvu nebylo třeba více než trojích šatů. Cestovní oblek, šaty na procházku a šaty z tmavého hedvábí do společnosti. Nenávidla jsem z duše tohoto černého hedvábí, hovělo tuze starému stylu. Vzepřela jsem se tomu.

       "Dej pokoj už s těmi nesmysly," huboval otec, když jsem ho požádala, aby nás rozsoudil," i kdybys v těch šatech vypadala staře, jsou přece velmi elegantní.

       Druhou svízelí bylo, že mne opatřili, z příčiny, jíž nikdo nezvěděl, horské boty s tlustými hřeby pobitými podešvemi. "To bude podívaná na mne," vzdychla jsem zoufale. "Teta Sissi řekne, že jsem bavorská selka a každý se mi vysměje." Nicméně tím nebyl kalich hořkosti naplněn. Otci se nelíbilymé rusé vlasy a zamanul si, že je bude máčeti olejem. Domníval se , že tímto způsobem přečaruje blondýnku v brunetu. A potom to bylo jeho fixní ideou. Mazali mé vlasy, jakmile jsme o návštěvě do Vídně zvěděli, denně několikrát olejem.

       "Jen na to nezapomeňte," poručil. A tak jsme jeli s hojnou zásobou palmového oleje.

       Z Mnichova dojeli jsme pozdě na noc do Penzingu, stanice schönbrunnské a odtud dvorní ekypáží do hradu. Toho večera jsme nikoho neviděli. Mně byla vykázána skvostná ložnice s lůžkem, nad kterýmž visel obraz nějakého ponuře hledícího arcivévody. Bála jsem se ho. Mohl se mi zjevit. Mohl se mi zjevit jako duch.

       Večeře byla hojná, ale nesměli jsme mnoho jísti na noc. To byla hlavní zásada otcova. "Je třeba dobře se vyspati," horlil, "neboť Sissi nás navštíví ráno a hodně časně."

       Naše komorná byla nadělané bavorské děvče z hor. Mluvila skoro nesrozumitelným dialektem. Její neznalost etikety rozčilovala ustavičně mou matku. Přesto bylo to hodné dšvče. Vzbudilo mne ráno a jala se mně mazati vlasy olejem. Počínala si jako hoch od koní, hřebelcuje-li je, ujišťujíc mne, že v celé Vídni není vlasů tak dobře naolejovaných jako mé. Potom oblékla mne do hnusného hedvábného oděvu, přespříliš dlouhého a obula mi veliké boty. Leskla jsem se olejem, a tak vešla jsem do roztomilého pokoje, v němž seděli moji rodiče.

       "Nebesa!" vzkřikla mama, "Marie upadne v tomhle šatě. Rychle jehlu sem!" A za chvilku byla sukně jak sluší zkrácená. Pili jsme kávu a právě když jsme si na ní pochutnávali, vrazila komorná sans cérémoniie do pokoje a křikla: "Císařovna jde!" Dveřmi salonovými bylo viděti spoustu komnat. Dveře po dveřích se otvíraly, někdo přicházel a tu jsem spatřila, že je to má okouzlující teta.

       Šli jsme ji vztříc. Pravím "šli", ale to vztahuje se pouze na mé rodiče. Nevzpomněla jsem na své boty - a ty způsobily, že jsem sklouzla velice negraclésně. Císařovna pozdravila mne svůdným úsměvem a slovy: "Ale, Marie, v Schönbrunně se v srpnu nekloužeme na bruslích."

       Cítila jsem, že si císařovna prohlížela můj zvláštní oblek. A nezklamala jsem. Náhle se rozesmála hlučně a když se utišila, obrátila se k mé matce, jež byla trochu zaražena touto náhlou veselostí a pravila hlasem dosud rozesmátým: "Milá Jindřiško, pošli jen Marii do mé šatny."

       Doprovodila jsem tetu do jejích komnat, kde čekaly už kadeřnice a komorné. Alžběta jedné řekla: "Přineste sem hodně šatů a prádla.Má neť musí ihned dostati výbavu." Po těchto slovech odešla do salonu pro kadeření. Komorné lítaly sem tam s náručemi krásných šatů a měkkého prádla, pěkných šněrovaček a rozkošných střevíčků. Neviděla jsem dosud takového přepychu. Dech se mi tajil. Rozplývala jsemse blažeností v tomto batistu a krajkách, které mi daly za prostunké mé prádlo. Hedvábný korset padl mi jako ulitý a na nohy mohla jsem nyní pohlížeti beze studu. Ovšem bylo třeba některých oprav: císařovna zvolila pro můj věk nejvhodnější a plnou náruč svých drahocenností nahrnula mi s marnotratnickou rozhazovačností do klína.

       Po volbě obleku pozorovala mne teta kriticky a poručila: "Odveďte baronku a umyjte jí olej z vlasů." A mně řekla: "Teď tě nechám, Marie, o samotě. Pro dnes. Bohudíky, vypadáš už způsobněji. Zítra tě čekám v jízdárně. Viděla bych ráda, jak umíš jezditi." Políbila mne, a odevzdala komorné, která po dvě hodiny se činila s mými vlasy. Posléze byla muka skončena. V novém oděvu, s vlasy rusými, bez oleje, uvedla nás do našich komnat.

       Vesnické děvče výskalo v úžasu nad mou proměnou. Otec otočil se na podpatku nevýslovně zamyšlen. Matku bolelo, že švagrová nemé dosti úcty pro bavorské mody. Ale uklidnila se, když došla zásilka tetiných dárků s pozdravy od "tety Sissy".

       Druhého dne vydala jsem se ráno do jízdárny, kde císařovna znaleckým okem pohlížela na mé jezdecké umění. Uložila mi, abych projela se na dvou nebo čtyřech koních, z nichž jeden byl temperamentnější než druhý. Po zkoušce vyslovila mi své veliké uspokojení a vyzvala mne, abych zítra vyjela s ní do Pratera. Potom zajela se mnou ke krejčímu, objednala mi jezdecký šat a zkoušela, jak mi sluší "vysoký klobouk" na rusé hlavě. "Příliš stará!" zvolala emphaticky, "nikoli, Marie, chci právě teď, abys byla jako dítě. Anglický slaměný klobouk hodí se lépe, jen ať ti doma nesplétají vlasů. Ať ti spadají volně po zádech. Ó, bude to blažený život spolu a ukáži ti mnoho, o čem se ti v Mnichově ani nesnilo."

       Ach, jak jsem si zamilovala tu zářnou paní, která si mne vážila a zdála se o mne pečovati. Nebyla jsem sentimentální děcko, ale veškeré srdce mě náleželo jí. Okouzlovala mne, ovládala mou fantazii a taktně vzbuzovala mou sebedůvěru. Byla mi tehdy pouze tetou Sissi, ne císařovnou, tetou, která zdánlivě mi rozuměla, se mnou sympatizovala, že bych s radostí za ni položila život.

       "Čím méně mluví se o tvém zevnějšku, tím lépe," podotkl otec, když jsem se mu představila. "Sissi má jistě zvláštní ideje a tím je omluveno, že má dcera podobá se rusokadeřavé francouzské loutce. Mama byla tolerantnější. "Arci. Jezdecký šat Mariin je trochu podivný," mínila, "ale dítě má vrozenou eleganci a přáním Alžbětiným nelze odporovati."

       Do Prateru jely jsme ve dvou ekypážích. V první seděla s dvorní dámou, v druhé já s rodiči. Zastavili jsme u Alžbětina pavilonku, obehnaného hezkou zahradou, že se zdálo, jako by to byl ostrůvek klidu v hlučném Prateru. Zde čekali už koně. Vyhoupli jsme se do sedel a staly jsme se ihned cílem všech očí, bylať právě hodina korsa a vznešená Vídeň se tu shromáždila..

       Jela jsem po císařovnině pravici. Za námi vrchní štolba a dva lokajové. Vidím jasně ono nadšení, které vzbudila svým zjevem Alžběta za slunečného srpnového odpoledne. Byla svůdná v jezdeckém obleku, který pžiléhal k ztepilé její postavě. Pohyb a vzduch zbarvily tmavěji něžný růžový jejích tváří, a slunce, jež dralo se zeleným listím, přečarovalo hnědý její vlas v třpytivé zlato. Lidé prohlíželi si mne, jedoucí po boku své tety a já četla na všech ústech otázku: "Kdo je to děvče?" Blažilo mne, že se líbím, a že mé vlasy jako dlouhá rusá hříva za jízdy poletují.

       Cválaly jsme na konec Prateru, poněvadž císařovna hodlala si prohlédnouti skupinu pavilonů a stájí, vystavěných šlechtickými jezdci vídeňskými. Byla tu spousta pánů i Maďarů. Císařovna představila mne hraběti Mikuláši Esterhazymu, hezkému černookému muži, s nímž zdála se býti velmi intimní. Za nedlouho vracely jsme se jásajícím davem; u pavilonu sesedly jsme s koní a odjely jsme do Schönbrunnu. Bylo překrásné odpoledne a pouze rozcuchané vlasy kazily mou radost. Utěšovala jsem se, že tato nehoda je nepatrná, a ostatně: " Il faut souffrir pour étre bele."

       Příštího večera byli jsme pozváni k rodinnému diner a tu jsem po prvé poznala svého bratrance korunního prince Rudolfa.

       Jedva jsem vešla, zmocnil se mne nevysvětlitelný pocit nevolnosti. Možná že jsem v podvědomí tušila nebezpečí, jímž mi jednou Rudolf bude. Můj neklid se zvětšoval, když jsem zpozorovala, že na mne ostře pohlíží z koutků svých oči. Korunní princ byl u stolumým sousedem, a jal se mne nemilosrdně škádliti. Ač byl tehdy chlapcem, zdál semíti inteligenci muže. Byl krásný, a já jsem marně přemýšlela, jakému dravci je podoben. Neboť pohled jeho byl zvířecí. A najednou jsem to věděla - Rudolf připomínal mi vlka. V jeho očích zaleskla se občas zelená jiskra, a jeho bytost měla cosi číhajícího. Ptala jsem se sama sebe, je-li tak hrozný jako vlk a přešel mne mráz, když jsem si vzpomněla císařovniných slov ke mně, než jsme zasedly za stůl. "Marie," řeklami, "dnes večer uvidíš Rudolfa. Varuji tě. Je nebezpečný tomu, s nímž se znepřátelí."

       Pozorovala jsem zvědavě svého bratrance, jenž se opičil po svém otci, kroutě si vousy jako on. František nemohl poseděti ani pět minut klidně, aby se nezaměstnával svými vousy. Císař jednal se mnou vlídně a pravil, že nejsem už dítě, ale bavorské chvostiště. A myslil, že provedl bůhví, jak dobrý vtip.

       Po hostině odebrali jsme se do opery. Dřív mne dovedla teta do svého budoiru. Dala mi diamantovou jehlici a upevnila mi vlasy, jež se na její na její rozkaz v těžkých copech, jako byly její, byly mi stočeny okolo hlavy. Zasedli jsme v císařské loži a mnoho lidí dívalo se na nás. Ve své krajkové toilettě a v démantech shledala jsem dosti síly, abych se nebála kterékoliv kritiky.

       Za představení přepadl mne pocit hladu. Neboť rodinná hostina byla všecko jiné, jen ne banket. Za přestávky pošeptala jsem otci, že bych ráda něco jedla. Nebyla jsem připravena na výbuch hněvu, jenž tuto prostou prosbu zakřikl. Ještě slovo, a dám ti pohlavek." syčel otec. "Opovaž se býti hladova v opeře! A jsi-li, poslouchej hudbu a nasyť se její krásou." Poslechla jsem této rady, ale bylo mi hrozně mdlo. Ačkoliv zbožňuji operu, byla jsem svrchovaně šťastna, když jsme se vraceli do Schönbrunnu k večeři.

       Náš radostný pobyt ve Vídni chýlil se rychle ke konc. Vrátili jsme se do Mnichova. Po několika dnech dostala jsem tento telegram: "Milá Marie, daruji ti malou klisnu, na které jsi ve vídni jezdívala. Posílám ji příštím vlakem. Teta Alžběta." Byla jsem bez sebe radostí nad tímto novým důkazem tetiny lásky a vzpomněla jsem si jejích slov: "Jeď, ale uvidíš mne brzo zas!" Věděla jsem, že mi císařovna důvěřuje. Často a všelijak se mne vyptávali o ní, ale odpovídala jsem stále: "Nevím."

       Když jsem dorostla do 16 let, dostalo se mi mnoho nabídek k sňadku. Můj nejvroucnější nápadník byl hrabě Herbert Bismarck, jenž mně byl představen mou intimní přítelkyní princeznou Witgensteinovou. Laura, starší, mnohem starší než já, byla překrásná žena. Zesnulý král Eduard VII. byl jeden z nejhorlivějších jejích ctitelů. Mladší sestra její Lizzie Witgensteinová přinesla mi návrh Herberta Bismarcka. Mnoho jsem toho nedbala, a proto Lizzie vyřídila jej mé matce a ta hned radila se o něm s mou bábou, vévodkyní bavorskou. Ale babička nesouhlasila a odkázala ji na krále Ludvíka.

       Král,který mne měl rád, ohradil se urputně proti tomuto sňatku a pravil, že by mne viděl raději mrtvou než manželkou protestantovou.

       Mama se tudíž zřekla této cti a setkala jsem se se zamítnutým milencem příští rok v květnu v Kissingách, kde dlela má teta, královna neapolská. Herbert, který navštívil svého strýce v Kissingách, zdál se ještě zamilovaným. Jednoho dne poslal mi vřelý dopis, ve kterém mne prosil, abych s ním ujela navzdory králi Ludvíkovi. Že čeká příštího večera před hotelem.

       "Ten je svou věcí jist," myslila jsem si, jsouc zvědava, uskuteční-li své papírové návrhy. Pozorovala jsem se svého okna ve třetím patře Herberta, jak se dole prochází. Posléze přesvědčen, že jeho čekání na mne jest marné, zmizel v temnu nočním a na dlouho z mého života. Po mnohých letech setkala jsem se s ním ve Vídni - to jsem již byla hraběnkou Larrischovou.

       V Kissingách došel mne neočekávaně list císařovny Alžběty, v němž oznamovala mne, abych neprodleně tam zajela a vzala s sebou své koně. "Budeme tu samotny," psala, "zamýšlím obejíti se tu bez dvorní dámy."

       Spěchala jsem, abych jí vyhověla. Každá minuta, která mne vzdalovala od mého idolu, byla mi hodinou. Nezapřela jsem, že ji zbožňuji, a vím, že ji zbožňuji, a vím, že jí to, ač přijala mé vyznání cynicky, lichotilo a těšilo. Neboť co jest čistšího a sladšího nad blouznění mladé dívky? Květen životajest nejkrásnější a láska, která dosud nehřešila a netrpěla, dojímá nás svou čistou vroucností.

       Tehdy nechápala jsem dosti císařovny. Milovala jsem ji, ona mne okouzlovala a svěřovala se mi pomalu se vším! Vyznala se mi, jak nenávidí nádhery a lesku, jímž jest obklopena. "Hnusí se mi obřadnost života!" vykřikla. Něco však trpce dotklo se mne hned na počátku naší intimnosti: to, že teta lpěla vášnivě na své kráse. Zbožňovala svou spanilost jako pohan své bůžky. Pohled na dokonalou krásu těla působil jí estetický požitek. Vše, co tuto dokonalost kazilo, bylo jí neumělecké a protivné. Vyprávěla mi s upřímností až trapnou, jak se jí zhnusiladoba jejího těhotenství, jež na čas hyzdilo stepiloost jejího těla. "Jak nesnesiteno je stáří, jak bolestno viděti, jak ruka času sahá na naše tělo, jak vráskovatí kůže. Vstávati a báti se denního světla, a báti se, že nebudeme již žádoucí. Život bez láskynemá pro mne půvabu!"

       Každého rána procházela se se mnou. Potom se koupala, dala se česati. Pak setkala se naše rodina u snídaně, která se podobala hostině v restaurantu, neboť si každý objednal něco jiného. Babička přicházela vždy, byla s námi neapolská královna, vévoda Karel Theodor s chotí a dětmi. Z Mnichova zavítala sem císařova nejstarší dcera, arcivévodkyně Gisela. Rudolf nepřišel nikdy a já jsem toho neželela.

       Po snídani provázela jsem babičku do Possenhofenu. Byla to ctihodná stařenka, která nikdy nevyšla bez dvou bílých psů, kteří domnívali se, že jest jejich úkolem kousnuti každého, koho potkali. Obyčejně poobědvali jsme v Possenhofenu a za večerního chladu jela jsem sama s císařovnou. Jak milo vzpomínati těch šťastných dní! Bok po boku projížděly jsme hustými lesy, kde vonné koberce spadlého jehličí tlumily dusot kopyt. Rozplývaly jsme se radostí z krásného západu slunce a snily jsme pod bíle vychazejícím měsícem.

       Alžběta byla mi bytostí ze starého světa bohů. Artemidou - studenou, skvělou, nedostupnou. Má fantazie viděla ji jak see svými psy stopuje jelena. Nebo jsem si ji malovala jako venuši, vystupující ve vší kráse z koupele za záře měsíční, bílou jako mramor.

       Jednoho dne, jedouce lesem, dojely jsme k malému jezeru, zarostlému stulíky. Břehy byly ovroubeny stromy a nepohnutá hladina tmavě se leskla. Ani paprsek neprodral se hustým lupením. Vzduch byl vlažný vlhkostí, vydechovanou kapradím a zmoklými listy. Nevlídné místo, ale císařovně se líbilo. Sestoupily jsme s koní, svěřily kočímu koně a šly jsme po houpavé slatině.

       "Posaďme se tu," pravila Alžběta. "To jest jistě místo, kde tančí nymfy a lesní víly." Dlouho dívala se mlčky ve vody, na nichž snily bílé a osamělé lekníny.

       Potom se mne ptala: "Máš ráda pohádky?"

       "Ráda. Velmi ráda," povídám.

       "Nuže, povím ti jednu. Toto jezero mi ji připommnělo. Poslyš. - Jednou žila nešťastná mladá královna. Vdala se za krále, jenž panoval dvěma zemím. Měli syna, ale přáůo si ještě jednoho, jako zástupce trůnu v druhém království. Toto království byla skvostná země, plná lesů a hor s romantickým a velkodušným obyvatelstvem. Ale dítě nešlo - mladá královna bloudívala dlouho samotná v lesích a sedávala celé hodiny u jezera, jež se podobá tomuto. Jednoho dne spatřila, jaktichá hladina se rozvířila a z leknínů vynořil se krásný muž. Doplul k ní a náhle k ní přistoupil.

       Mladá královna se lekla, ale cizinec zaplašil její bázeň.

       "Jsem duše tohoto jezera," pravil. "Den jak den vídám Tě slzeti na břehu vodním. Tvé slzy staly se perlami a jsou schovány na zlaté misce v mém paláci. Pojď se mnou, zapomeň na svět, a buď královnou mé říše." Královna podívala se na vodního ducha a vzdychla bolestně. Jaký to rozdíl mezi ním a králem, jejím manželem! Měl lesklé brnění a velké černé oči ozařovaly krásný výrazný obličej. A v očích těch zářila láska ke královně.

       "Nemohu jíti s tebou," toužila. A co tak mluvila, přepadla ji neobyčejná mdloba. Položila hlavu na hruď duchovu a usnula. On se zdvihl, na jeho rozkaz otevřelo se jezero, vody utvořily schodiště, po kterém ji přenesl do svých hlubin.

       Když mladá královna procila, sledala,že je v kouzelnézemi na dně jezerním. Hrad skvěl se vodními květinami; korály a lesklými lasturami. Podivné barevné rybky hleděly na ni průhlednými stěnami. Milenec daroval jí slzy její navlečené jako perlové řetězce. Užaslá, viděla královna, co jich prolila! A Vzpomněla si, že slz ženských je tolik, kolik krůpějí věčného času.

       Za chvíli slunce rozjasnilo jantarové šero pod jezerem. Často jeho umírající paprsky proměnily vodu v krev. Za nocí celoval měsíc srdce chladných květin, kteráž se jen jeho lásce otvírala. A říši rusalek prosvítilo modré světlo.

       Roztomilé nymfy tančily a pěly zajaté královně a zdobily její těžké kadeře třpytným akvamarinem a pestrými kameny, jaké nacházíme v Rýnu. Seděla se svým milencem na křišťálovém trůně a usínala v jeho náručí na lůžku ze stulíků. Leč po nějaké době zachvátil ji stesk po světě nad jezerem a ona prosila o svobodu. Posléze svolil vodní pán a nymfy odnesly ji nad hladinu a položily ji na trávník pod stromy. Tam jí probudily svými polibky slunce a vánky. I vrátila se do královského paláce.

       Minulo několik měsíců a královna věděla, že jest matkou. Toužila mítii syna, takového, jako byl vodní pán, který by vládl království romantických lesů a hor, tolik jí milovaných.

       Ale syn se nenarodil. Královna tiskla na prsa novorozeňátko, ale byla to dceruška, jež měla po otci z říše vil velké černé oči.

       "A shledala se s ním někdy?" ptala jsem se účastně.

       "Nemyslím," odvětila císařovna. "Až budeš míti více životních zkušeností, uvidíš, že dítě značí často konec lásky."

       "A co král?" vyzvídala jsem.

       "Ten byl tuze sebevědomý, aby mluvil, i kdyby něco tušil." Zasmála se svým výsměšným smíchem a nabyla zase svého cynismu. Mlčky dojely jsme domů.

       Život ve Feldafingu byl tuze příjemný. Těšila jsem se vždy, když vévoda Karel Theodor se svou druhou manželkou k nám zavítal. Maria Josefa byla okouzlující stvoření, plna bujné rozpustilosti. Byla o 12 let mladší svého muže. Tropila si žerty z princezny Gisely, která se opičila co do toillet po ní. Jednoho dne objevila se v slaměném kloboučku. To jest předvčerejší móda pařížská, podotkla Gisela a vymluvivši se něčím, odešla. Marie Josefa se tím královsky bavila. Věděla, že Gisela jen proto odešla , aby nařídila své mnichovské modistce, aby jí zaslala takový klobouk, ať to stojí, co to stojí.

       Marie Josefa, portugalská infantka, byla mi vždy přátelsky nakloněna; vzpomínám na ni vždy ráda. Asistovala svému muži při jeho očních operacích a zajímala se o jeho kliniky v Mnichově a v Tegernsee.

       Příležitostně na několik dní přijížděl i císař do Feldafingu. Nebyl tu spokojen. František Josef nerad se oblékal do civilních šatů; císařovna zlobilajej vždycky, že vypadá v nich jako švec v neděli. Alžběta nejmenovala Františka Josefa jménem nikdy, nýbrž říkala jen "ty".

       "Ty, pojď sem," apostrofovala rakouského mocnáře, před nímž se chvěla strachem celá rodina a jehož mocné slovo vypuzovalo vzpurné arcivévody do vyhnanství.

       Ale ten "ty" ukázal své paní časem také své drápy. Císařovna mluvívala vždy velmi tiše a se sevřenými rty. To, a zvyk zakrývati ústa šátkem lze vysvětliti tím, že chtěla zakrýti své zkažené zuby. Kdo to nevěděl, rozuměl ji ztěžka a nikdo neodvážil se prositi, aby slovo opakovala. Z toho důvodu byl hovor císařovnin s cizinci veselá směs otázek a odpovědí.

       Poněvadž jsem si mnohé ze zvyků císařovniných osvojovala, čpulívala jsem po ní ústa a mluvila jsem skoro šeptmo, oslovil-li mne příležitostně císař. "Pro boha, Marie," zlobilo se "ty", "otevři přece ústa, mluvím-li s tebou. Nebuď tak afektovaná jako teta Sissi." Císařovna odvětila jen poznámkou, jež byla zcela nesrozumitelna.

       Dvě hodiny od Feldafingu na protějším břehu starnbergského jezera byl jeden ze zámků Ludvíkových, v němž ho císařovna, jemu velmi nakloněna, často navštěvovala. Jednou mne požádala, bych ji doprovodila a já, poněvadž jsem krále dlouho neviděla, použila jsem této příležitosti, abych obnovila naši známost.

       Císařovna vešla samotná do zámku. Čekala jsem v parku. Ludvík už tehdy měl různé rozmary a bylo třeba jej opatrně na nečekanou návštěvu připraviti. Musela jsem čekati více než půl hodiny, než přišel královský komorník, aby mne uvedl do zámku. Sestoupila jsem s koně a hleděla jsem smutně do zrcadel. Byla jsem zaprášena od hlavy až k patám, a hrdlo měla jsem dlouhou horkou jízdou jako spálené.

       Zavedli mne do tmavého pokoje v němž jsem zpozorovala obrysy své tety, sedící vedle Ludvíka, jenž si hověl v chaise-longue a měl hlavu zavinutou bandažemi. Královský trpitel byl mučen krutými bolestmi zubů, které se dostavovaly periodicky následkem nemírného pojídání cukru.

       Vedle něho byl stolek a na něm láhve všelikých velikostí. Když jsem se přiblížila, kývl mdle rukou, ale nepromluvil. Alžběta dotkla se mé ruky a šeptala: "Nesměj se!" a na hlas : "Král by rád slyšel, jak zpíváš. Jdi do hudebního salonu a zapěj něco z Lohengrina."

       Nebylo mi valně u srdce. Můj krk byl vyprahlý prachem a bála jsem se tudíž blamáže. "To bude krásný zpěv labutí," myslela jsem, sedajíc ke klavíru. Byla jsemvelice rozrušena a poněvadž jsem neměla not, hrála a zpívala jsem hodně falešně. Ale Ludvík, jsa zabaven tuze bolestmi, hledal jakékoliv vyražení.

       Teta nerozuměla hudbě pranic a tak to dobře dopadlo. Zbřídila jsem part Elsin, až král ze soucitu mne toho zbavil.

       Když jsem se vrátila do tmavé komnaty, rozloučila se teta Sissi s králem, který vstal a políbil jí ruce. Dusila jsem se utajovaným smíchem. Ludvík stál jako obraz bídy. Byl to snad největší muž v Bavorsku a poněvadž měly na uzlech veliké konce, vypadala jehohlava jako hlava bílé sovy. Podal mi milostivě ruku, bych ji políbila, z čehož se mi udělalo špatně, neboť páchnul laudanem, chloroformem, hřebíčkem, kafrem a jinými léčivy zubních bolestí.

       V půl cestě domů zastihla nás bouře. Zakrátko byly jsme promočeny až na nit. Utekly jsme se do dřevěného domku, obývaného starou ženou, jež byla, jak jsme později zvěděly, vdovou po rybáři. Neznala císařovny, která se jí ptala, je-li tu sama. "Samotinká," odpověděla, "ale čekám stále, že se syn vrátí."

       "A kde je váš syn?"

       "Leží už sedmý rok v jezeře."

       Pohlédly jsme s tetou na sebe, a mne zamrazilo toto příšerné slovo, jež zdálo se hroznějším za blesku a hřmění. "Vrátí se," opakovala žena. A co mluvila, bouřil déšť a vítr do oken. "Vrátí se..."

       "Kdy?" ptala se císařovna.

       "Až se bohu zlíbí," vzdychla stařena. Ale někdo jiný uchvátí jeho místo a ten není daleko odtud."

       Alžběta netázala se více. Vysvětlovala nám později, že výpověď stařenina byla proroctvím konce Ludvíkova. Císařovna nařídila mi, bych dala stařeně tolar. Zdálo se že nezná ceny peněz, a vstrčila jej do kapsy. Odjely jsme, neboť se bouře uklidnila. Nádherná duha rozklenula se barevně nad jezerem. "Potká nás štěstí, vždyť jsme zahlédly duhu," podotkla pověrečná teta.

       Druhého dne poslal císařovně překrásný koš s květinami. Mně přiložil hezoučkou kytku z jasmínů a lístek se slovy: "Malé zpěvačce."

       "Víš-li, co pravil o tobě Ludvík," ptala se císařovna. Myslí,že ho upomínáš, a skoro bolestně na tetu Žofii (vévodkyni z Alenconu). Ach, nemůže na ni zapomenouti!"

       Návštěvy ve Feldafingu konečně se skončily. Loučíc se, pravila mi teta Sissi, že se jí líbím velice, a že musím přijeti v září do Jedlové (Gödöllö - severovýchodně od Budapešti).