Setkávala jsem se druhdy s Rudolfem v císařském hradě, ale mluvili jsme spolu jen na půl slova. Měl jiné cesty než já a tak zřídka jsme se našli. Mnoho cestoval, brzo vyniklo u něho kouzlo osobnosti, chytrost, bohužel i zvrhlost, známka mnohých mužských členů z rodů Habsburského.

       Tehdá začala císařovna psáti svůj životopis. Kniha byla tištěna ve sklepech dvorní tiskárny, později byla sazba zničena. Dva exempláře této autobiografie jsou zachovány v jistých rukou. Nelze jich v dohledné době však vytisknouti.

       Za nedlouho po porodu dcery Marie navštívila mne císařovna neočekávaně v Praterstrasse v 9 hodin večer. Vcházejíc setkala se s kojnou děcka, s tělnatou Češkou v krátké sukni a nočním kabátku. Ubohá žena měla rýmu, a, aby nenakazila dítěte, ucpala si nos vatou. Šla se světlem do svého pokoje. Císařovna myslila, že je to duch, a škádlila mne později, že dávám děti kojiti duchy.

       Příčinou jejího příchodu byla zpráva, že se Rudolf vybere na pouť za nevěstou.

       Litovaly jsme už teď princeznu, kterou Rudolf svou nabídkou poctí. Alžběta věděla o chybách svého syna a řekly jsme si, že jenom žena neobyčejným taktem obdařená bude moci zachovati si jeho lásku neb alespoň náklonnost.

       Nejprve zajel do Drážďan, poněvadž saská princezna Matylda byla pokládána za nejlepší pouto pro poletavého prince. Matyldě to toho dne velmi slušelo. Ale estetický zrak Rudolfův postřehl na ní známky tloustnutí jež od těch dob značně se zvětšilo. Rudolf cítil, že by s takovou ženou nemohl žíti. Zajel do Španělska, kde shledal, že infantka je sice velmi něžné děvčátko, ale obličejem málo hezká. Viděl, že její nesličnost by byla horším věnem než váha Matyldina.

       Brzo byl syt těchto inspekčních výprav. Zdědil po matce smysl pro krásu, a chtěl se oženiti jen s dívkou, jež se mu zalíbí. Jeho krasochut byla zvláště vyvinuta častými dobrodružstvími s krásnými a duchaplnými dámami. Není divu, že se nespokojil s nehezkými, neduchaplnými dívkami, které mu byly nabízeny za nevěstu.

       Posléze dojel do Bruselu. Unaven hledáním, odhodlal se vybrati si nejmenší zlo ze všech jiných - a vybral si Štěpánku belgickou. Král Leopold svolil oběma rukama a princ s filosofickým klidem odevzdal se svému osudu.

       Když došly první obrázky vyvolené nevěsty do Vídně, užasly jsme všecky nad jejím zjevem beze všeho půvabu. Zasvěcenci, kteří znali Rudolfovu minulost, vrtěli povážlivě hlavou a mínili, že to není pravá žena pro Rudolfa.

       Mnoho dam, které prince milovaly, bylo však svrchovaně šťastno. Neboť nebylo obav, že by s takovou nevěstou byl princ někdy vzorným manželem.

       Odepru si, abych opakovala skandální historky, jež byly tehda vypravovány. Bylo známo, že princ jel do Bruselu s dámou a že je překvapila znenadání návštěva královny a jeho nevěsty. Mluvilo se, že ze sňatku nic nebude. Ale poněvadž se nic více nestalo, slavila se svatba 10. května 1881 v císařském hradě. Byla to veliká slavnost. Byla jsem tehdy jmenována "palácovou dámou" a šla jsem před ostatními dámami. Měla jsem podivuhodný žlutý úbor, vyšívaný stříbrem a modrý, taktéž stříbrem vyšitý "manteau de cour" s třímetrovou vlečkou, kterou mi neslo páže. Dámy se leskly v pravém slova smyslu klenoty.

       Belgická princezna byla ustrojena tak nevýhodně, jak jen možno. Její ramena byla červená, její nepodajné žluté vlasy neúhledně učesány. Byla tuze vysoká a její postava byla žalostná. Neměla ani brv ani řas a jejím půvabem byla jedině porculánová pleť.

       Mohu si dobře představiti, co soudila teta Sissy o Štěpánce; postačil jediný pohled. Rudolf zdál se mužem, jenž obětoval slavnou minulost za pochybnou budoucnost.

       Po obřadech odebrali jsme se do přijímacího salonu, kde Rudolf a jeho choť krátce pohovořili s přítomnými dámami. Když došli ke mně, podíval se Rudolf na mne.V pohledu tom poznala jsem úsměšek a jeho pohrdání svým osudem. Představil mne Š těpánce: "To je má sestřenice Marie."

       Korunní princezna objala mne a pravila, jak je ráda, že mne poznala. A šli dále. Vím, jak jsme Rudolfa litovala, myslíc na svůj sňatek bez lásky.

       Spatřila jsem Rudolfa a Štěpánku teprve následujícího roku v září. Byla jsme v Schönbrunnu návštěvou u svých rodičů. Po večeři procházela jsem se s císařovnou v parku. Císařovna leccos vypravovala i o Rudolfově manželství, jež již tehdy bylo pokládáno za chybu. Večer byl tichounký a viděly jsme dobře do osvětlených oken. V tom přiběhl sluha a ohlašoval příjezd vznešených manželů. Za chvíli sestupovala po schodech postava. Byla to Štěpánka. Alžběta byla upiatá. "Neočekávala jsem Rudolfa a to ošklivé nemehlo dnes večer," řekla, jdouc po trávníčku ku Štěpánce, jejíž vzezření od svatby se stalo podivuhodně vábnějším.

       Se mnou jednala Štěpánka vždy přátelsky. Když jsem ji žádala o audienci, vyzvala mne, abych ji kdykoli navštívila bet formalit. Je to smutné, že se dala ovládati sestrou svou Louisou Koburskou, která podněcovala její žárlivost a klevetila o korunním princi. Život jeho po boku Štěpančině byl mu nesnesitelný. Štěpánka ztropila každou chvíli divoké scény žárlivosti, takže císařovna musela často rovnati tyto roztržky. Císařovna naučila se jako nevěsta mlčeti a žádala totéž na své snaše.

       Rudolf zamiloval si, ba zbožňoval Alžbětu, dcerušku, která se mu narodila v třetím roce manželství. Ale i toto dítě zavdalo podnět k Štěpánčině zlosti. Takto zapadal život mého bratrance hlouběji a hlouběji do bahna a s hrůzou jsme myslily, co z toho pojde.

       Společnost vídeňská bavila se tehdy rozpustile a nidko se nestaral co dělá druhý. Chodila jsem ráda do maškarních plesů a vzpomínám, jak jsem se setkala s baronkou Vetserovou (matkou Mary) a velkovévodou Vilémem na maškarním plese ve dvorní opeře. Baronka zářila v oranžovém dominu a starý pán vedle ní jí vyprávěl, že jeden z Esterházů, s nímž byla v důvěrném poměru, pomýšlí oženiti se s Eugenií Croyovou.

       Sotva to zaslechla, padla baronka do mdlob. Poněvadž židle neměla lenochu, spadla a bylo jen viděti její punčochy a střevíce.

       Vše se smálo a arcivévoda, pln lítosti co způsobil svým žvaněním, snažil se s podivuhodnou energií pomoci ubohé dámě.

       Oranžové domino barončino připomnělo mně příhodu, která se sběhla, když teta Sissi byla v průvodu arcivévody Ludvíka Viktora v maškarním bále. Alžběta a Ludvík měli stejné domino a nikdo jich nepoznal. Považovali je za sestry. Mladý, krásný dvorní rada vzbudil císařovninu pozornost. Byl rovněž maskován. Císařovna nakažena všeobecnou veselostí toho večera, přiblížila se k němu a hovořila s ním. Maska pokládala neznámou dámu za nějakou baletku. Zalíbila se mu, a pozval ji na večeři do fešného restaurantu. "Dobrá," svolovala císařovna okouzlena dobrodružstvím, "půjdu. Ale musíte mi slíbiti na svou čest, že nebudu nucena odložiti masku."

       "I třebas!" potkal zamilovaný pán. Císařovna nařídila své "sestře", aby na ni na učitém místě čekala, a opustila s galánem sál.

       Dvorní rada dostál v slově. Nepokusil se požádati o odložení masky, ač byl po uši zamilován, když se musili rozloučiti. Císařovna slíbila mu příštího dne dostaveníčko. Ale nepřišla. Z romantického rozmaru posílala každého roku však svému rytíři na pomátku zamilovaný lístek s podpisem "Žluté domino". Zvědavý příjemce nezvěděl nikdy jména odesilatelčina. Tyto listy byly mu posílány poštou ze všech koutů světa. Poslední dal na poštu můj strýc v Rio de Janeiro.

       Alžběta vypravovala mi o tomto dobrodružství ve způsobě bajky, již nazvala "magická fialka alpská". V ní krásná spící mladá dívka je upomenuta vůní alpskýchkvětin na sladkou chvíli svého života. Císařovna vysvětlovala mi i tajný smysl "alpské fialky". Ale pokládala celou příhodu za malichernost.

       Alžběta milovala lásku. Byla jí znakem životního ohně. Pocit zbožňování byl jí tribunem za její krásu. Ale její nadšení netrvalo dlouho. Byla tuze umělcem, než aby utkvěla. A milenec, který otřásl její vírou v ideál byl ihned propuštěn.

       Jejím životním mottem mohlo by být: "Tout Lasse, tout casse, tout passe". Veškerý život její byl veliké zklamání, byla z těch žen, jež pro lásku osudně trpí. Měla trůniti mezi bohy, býti na pahorcích Parnassu, nebo jako Leda a Semele vyvolena Diem. Surovost života odpuzovala císařovnu tak, jako ji vábila jeho krása. Myslím proto, že byla šťastnější, když se její podivínství vzmáhalo, když obcovala se světem Hinů, aneb bavila se Hinem, který jí, jak říkala, nadchnul k básnění. Samotářství, kterému se později oddala, záleželo ve strachu, že stárne a že bude pokládána za méně krásnou. Jen ti, kdo jako Alžběta pokládají krásu za rukojemství v lásce, mohou pochopiti její útrapy. Všední člověk vidív ní pouze ješitnou, povrchní ženu a myslí, že stárnoucí žena má hledati štěstí ve svých dětech a vnucích. Ten, kdo tak soudí, není uměleckou žízní jako císařovna obdařen - neb obtížen.

       Ve vídeňské společnosti nebyla Alžběta ani dost málo oblíbena. Vzdalovala se jí. A šla za saisonu jen 2 - 3krát na oficielní ples. Pamatuji se, jak jednou o božím těle prošla třemi dvory hradními divokrásná pohádková princezna v šedém hedvábném šatě a ve fialovém sametovém plášti.

       Kněžna Pavlína Metternichová odedávna udávala takt ve vídeňské společnosti. Jest obratná, velice chytrá a dovede býti velmi sprostou. Měla jsem ji vždy ráda, a vystoupila jsem s ochotníky v mnohých představeních, jež uspořádala. Její večírky byly skvostné. Jest rozenou hostitelkou a typický příklad "grand-dame", jež, bohužel, nyní vymírá.

       Jednou navštívila ples u arcivévody Ludvíka Viktora. Hostitel ji vytýkal, že jde tak pozdě, císařští manželéže jsou již dávno přítomni.

       "Na tom nesejde, kdy příjdu," odpověděla povržlivě, "příjdu vždy včas, abych slyšela a viděla císařovnu na tolik, kolik chci."

       Alžběta zpozorovala tento rozhovor a ptala se, co říkala kněžna. Ludvík Viktor zdráhal se to říci, leč císařovna stála na svém. "Ach, ... ubohá kněžna!" smála se. "Kdyby věděla, jak mne baví! Nemohu se podívati do jejího obličeje, abych si nevzpoměla na některá zlomyslná zvířátka v kleci schooooooooooooooooooooooooooooonbrunnských opiček."

       Zdá se mi, že tetu vábilo státi se císařovnou. Byla v ní krev mého děda, který přál koním, ženám, vínu. A její mládí prahlo po životě, plném nádhery. Otec mivapravoval, že svou krásou za vjezdu do Vídně popletla hlavy všem mužům, a že později její chování vysvětluje si jednáním císařovy matky, která snachu za prvních let mučila. Zakazovala jí vrozené návyky. Tím byla u nívzbuzena vrozená výstřednost, která se zvláště rozbouřila, když zvěděla o poměru svého chotě s polskou šlechtičnou. Láska její k Františku Josefovi dostala ránu, jež se nikdy nezacelila.

       Tchýně brala jí děti za zámínkou, že nelze jich svěřiti starosti Snašině. Tím asi ochabla láska k Rudolfovi a Gisele v zárodku, lásku tu přenesla později na Valerii. Ubohá paní! Nedivte se, byla-li cynická a roztrpčená! Nedivme se, zatvrdla-li časem, vidouc, že její ideály byly pouhými mýdlovými bublinami.

       Za života císařovy matky žila Alžběta doslovně samotna. Když tyranská stará žena umřela, bylo v jejím srdci mnoho polámáno. Uhry vždy ji vábily a nebyla tamnímu lidu pyšnou a nedostupnou císařovnou rakouskou.

       Když ji roku 1885 posedla cestovatelská horečka, její dobré srdce činilo si výčitky, že bude císař opuštěn a sám.

       "Což neznáš nějaké důvěryhodné dámy," ptala se mne, "která by mu poskytla společnost bez úmyslu ovládnouti ho?"

       Jmenovala jsem dosti dam, které by rády těšily "slaměnného vdovce". Ale tetě se nelíbily a nebylo již o tom mluveno. A náhle z čista jasna mi oznámila, že našla. Byla to herečka Schrattová, která byla ve své samotě interesantnější než na jevišti dvorního divadla. Byla a je to dosud hezká, prostá paní. Alžběta zakládala si na ní. Navštěvovala ji často a přinášela jí mnohé dárky. Jmenuji jen soudek na máslo, jímž se Kateřina chlubívala. Měli to Alžbětě za zlé, ale bylo to dobře. Bylať Schrattová po její smrti Frantošku Josefovi oddanou služebnicí.

       Paní Schrattová bydlela v rozkošné ville v Hietzingu. Nyní je to pravé museum. Jsou v něm mnohé dárky císařovy. Má také domek v Išlu, a vždy, když císař je v Išlu, nastěhuje se tam. Císař dochází k ní odpoledne na čaj. Vypravuje se žertovná příhoda, která se sběhla za císařovy návštěvy u ní. Pobyl tam hodně dlouho do noci. Aby nerušil obyvatel domu, plížil se tiše chodbou, vedoucí ke dvířkám zahradním. Najednou se otevřou dveře a v noční košili stojí tu nová kuchařka Schrattové. Šramot na chodbě ji vzbudil a když zahlédla mužskou postavu, chtěla podle všeho křičeti o pomoc.

       František Josef přiskočil a šeptal jí: "Mlčte, hloupá ženská, což mne neznáte? Jsem císař."

       Kuchařka zkameněla. Nenadála se nikdy ve snách, že se takto potká s císařem. Ale pochybujíc, posvítila si mu do očí a poznala ho. Ihned kleklo to císaři věrné dítě a jalo se, co mělo hlasu, zpívati císařskou hymnu. Císař se rychle vzdálil. Nevím, byla-li kdy císařská hymna zpívána za veselejších okolností.

       Na císaře a jeho rodinu dopadla rána za ranou. Stíny šílenství jsou rozestřeny nad Habsburgy. Každá rodina z nich má blázna, epileptika neb člena nečestného. Dlužno litovati, že děti ze zdravého manželství Františka Ferdinanda s Žofií Chotkovou jsou vyloučeny z nástupnictví trůnu, neboť chlapec, jenž pravděpodobně po císaři rakouském nastoupí, je zatížen matkou svou choromyslností rodu Bourbonsko-parmského.

       Není roku, v kterém by arcivévodové neprovedli nějakého bláznovství. Lépe jest s arcivévodkyněmi; neboť těm rodiče dovolují, aby si vzaly za muže toho, koho milují. Možná, že zastrašeni osudem princezny Luisy Toskánské, provdané za krále Friedricha Augusta. Toto manželství bylo prožíváno v ustavičných dobrodružstvích

       Arcivévoda Ludvík Viktor je nejmladší bratr Císařův. Byl to vedelý, klepavý muž. Vypravovalo se o něm, že je podroben neřestem, trpěným toliko za dob Sokratových.

       Císař posléze mínil, že podnebí solnohradské prospějě jeho bratrovi. A tak zmizel arcivévoda z vídeňské společnosti a Vídeň již ho nespatřila.

       Arcivévoda Karel Ludvík, druhý bratr císařův, zplodil v manželství s princeznou Annunziatou bourbonsko-sicilskou tři syny, z nichž nejstarší, arcivévoda František Ferdinand, je následníkem trůnu.

       František Ferdinand je všeobecně znám svým morganistickým sňatkem s hraběnkou Žofií Chotkovou, někdejší dvorní dámou arcivévodkyně Isabely. Milostný poměr jejich byl dlouho utajován, až konečně byl prozrazen. Hraběnka ztratila v Pešti medaillon s podobiznou Františka Ferdinanda, a bylo po tajnosti. Arcivévodkyně Žofie propustila ihned Žofii Chotkovou, ale milenec neotálel také a oženil se s ní.

       Císař brzo poznal, že tento sňatek je šťastný. Povýšil vábnou paní na hraběnku Hohenbergovou a za nedlouho na kněžnu.

       Arcivévoda Karel Ludvík, tlustý starý pán se surovými touhami, oženil se po třetí s portugalskou infantkou Marií terezií. Byla to rozkošná paní o 15 let mladší než on. Jejím hlavním životním úkolem bylo: jezditi na koni, honiti a trápiti se. Když arcivévoda zemřel, domnívali jsme se, že vdova vdá se za svého komorního pana hraběte Carrianiho. Bylo proto mnoho směšného povyku.

       Otto oženil se s princeznou Marií Josefou, sestrou saského krále, jednou z nejšlechetnějších dam vůbec. Zanedbával ji však Jednou, na štěstí v chambre separée, večeřel s několika dámami u Sachra. Najednou objevil se, opilý jako pařez, na restauračním schodišti. Měl jen rukavice, čepici a šavli na nahém těle. V restaurantu seděl hrabě s dcerou. Představte si jejich leknutí. Oba , pronásledováni Ottou, uprchli. Otto prý se chtěl "podívati po kamarádech dole". Arcivévoda byl chycen a vstrčili ho zase do uniformy. Bylo o tom mnoho řečí a dlouho báli se otcové zajíti do hostinců, aby nebyli napadeni opilými pomatenci.

       Velkou zábavou Ottovou bylo mučiti vola dnem i nocí žízní a potom mu dáti tak nesmírně napíti se, až bolestí pošel. Jindy přinutil svého sluhu, aby se opil kořalkou do němoty. Naléval mu i potom do hrdla alkohol, že ubohý chlapec to zaplatil životem.

       Ottova smrt byla hrozná Nemesis za bohopustý život. Skonal léta trvající hnusnou nemocí a konec konců uhnil mu nos;jeho hezký obličej byl jako hlava umrlce a tak hl dovezli na zámek, aby tam umřel. Jeho Choť, která s ním do těch dob nežila, vrátila se teď k němu a zůstala s ním až do smrti. Možná, že obětavá dobrota Marie Josefy ulehčila poslední hodiny nešťastného, bolestmi trýzněného spustlíka. Není divu, že císař ji miluje a lid ji považuje za světici.

       Poslední cesta Habsburgů vede do ponuré hrobky pod kapucínským chrámem ve Vídni. Tam leží mrtví v kamenných sarkofágách a rezavé koruny na zavřených rakvích povědí nám o jejich hodnostech. Chodci kráčí mimo po chodníku, jenž je v rovině se stropem hrobky. Mrtví Habsburgové tam dřímou, ale všecko to zlo co páchali, žije dále v jejich potomcích.

       Alžběta spí uprostřed, vedle Rudolf a vedle je místo pro císaře uchystáno. Je to místo duchů. Mladí i staří, krásní, dobří i zlí jsou tu a nad nimi valí čas své vlny a zanáší jména jejich v tůni zapomenutí.

       O vánocích, v den císařovniných narozenin, 10. září v den jejího úmrtí a v osudný den 30. ledna, kdy dokonal Rudolf krvavý svůj los, přichází František Josef, aby se tu pomodlil. Spatří-li státi před sebou císařovnu jako ranní mlhu? A zavane-li vzduch hrobkou, přinese císaři pozdrav Rudolfův a mladé ženy, která s ním zemřela za onoho zimního večera, kdy si hledali své vlastní cesty k svobodě - a našli ji?