Původní záměr autorův, omezující se pravděpodobně jen na sepsání dějin města Fryštátu, se rozrostl do značné šíře, takže dílo se stalo jakousi vlastivědou Fryštátu a jeho okolí. Z tohoto důvodu autor své dílo rozdělil ve dva samostatné díly. První díl pojednává o dějinách Fryštátu od nejstarších časů až po druhou polovinu let sedmdesátých minulého století, zahrnuje však i rozsáhlé informace z hlediska topografického, které poskytují pestrý obraz města z nejrůznějších stránek kupř. o přírodních a geografických poměrech, flóře a fauně v okolí města, o společenských institucích oné doby, zdravotnictví atd. Pro nynější občany města je zajisté zajímavé, že různá veřejná zařízení ve městě, ulice, kanalizace, osvětlení atd., která se jeví dnes naprostou samozřejmostí, byla před 100 lety pro autora jen neuskutečnitelným „zbožným přáním”. Přitom je třeba zdůraznit, že rozvoj města, jeho vzhled, veřejná kulturní a sociální zařízení, péči o památky atd. nelze přičítat jen všeobecnému rozvoji a pokroku, jehož bylo ve městě v průběhu let 1879 - 1979 dosaženo, nýbrž že se jedná o plody socialistické výstavby po roce 1948. Pamětníci starších časů za kapitalismu si zřejmě uvědomí, že do roku 1945 se obraz města tak, jak jej J. Bayer ve svém díle zachytil na konci sedmdesátých let minulého století, se v době panství kapitalismu valně nezměnil. Tím je pak více pro současnou generaci poučnější, čeho naše socialistická společnost během relativně krátké doby dosáhla.

      Ve druhém díle své publikace se Bayer zabývá historicko-topografickým přehledem obcí někdejšího okresu fryštátského tak, jak vznikl po roce 1851, kdy události památného „jara národů” v r. 1848 vedly ke zrušení poddanství a patrimoniálních úřadů na vesnici. Tehdejší politický okres fryštátský se ovšeem teritoriálně nekryje s územím předválečného okresu, neboť ke sloučení okresů fryštátského a bohumínského v jeden správní okres došlo za dob staré monarchie teprve koncem 19. st., přičemž před i po 1. sv. válce zůstaly zachovány soudní okresy Bohumín a Fryštát. Po roce 1920 část obcí bývalého fryštátského okresu, jak jej Bayer ve svém díle popisuje, zůstala na polském území. S dnešním teritoriálním vymezením okresu karvinského nelze ovšem stav koncem sedmdesátých let minulého století srovnávat.

      Přestože Bayerovo dílo v průběhu doby zastaralo, nelze neocenit některé jeho pozitivní stránky, zajímavé svým způsobem i pro současnost.

      Ačkoliv Julius Bayer nebyl historik povoláním, vedl ho patriotický zájem o historii rodného města a šíře jeho vzdělání k solidnímu zpracování rozsáhlé látky, při němž bylo třeba uplatnit znalosti nejenom z oboru historiografického, ale různých pomocných vědních disciplin (geografie, botanika, medicína, chemie, národopis atd.). Prameny pečlivě třídil podle stupně věrohodnosti, čímž se přes svůj diletantismus blížil odborné historiografické práci. Svou práci nazývá v textu Bayer na několika místech „dílkem” (Werkchen), i když nabyla značného rozsahu. Metodu zpracování popisuje autor v předmluvě ke svému dílu, v bohatém poznámkovém aparátu rozvádí některé podrobnosti a cituje základní prameny. Z heuristického hlediska má badatelský význam především jeho studium archivních dokumentů městského archivu fryštátského a archivu římsko-katolické fary, které zpracoval prakticky poprvé. Zde je nutno uvésti zejména listiny z 15.-16. století, jejichž výňatky v původním znění ve staré kancelářské slezské němčině pojal zčásti přímo do textu (Bolkovo právo dědické, listiny o výsadách města, cechů atd.). Prameny a informace shromažďoval autor zřejmě delší dobu, kromě toho ještě ze zámeckých archivů těšínské šlechty, s různými materiály se seznamoval v těšínské Scherschnikově knihovně a v zámeckých knihovnách Těšínského Slezska. Použitou bibliografii uvádí autor v II. dílu, druhem oddílu (str. 152 českého překladu, kapitola O obydlích, mravech, obyčejích a odívání venkovského lidu). Jedná se vesměs jen o díla německých autorů, i když je nutno poznamenat, že české ani polské literatury z oboru regionálních dějin Těšínského Slezska prakticky tehdy ještě nebylo. 4) Pokud se autor na některých místech dovolává ústního podání, činí tak opatrně, rovněž svá vlastní pozorování a dedukce uvádí obezřetně s příslušnou dávkou autokritismu.

      Celkové hledisko autorova přístupu ke zpracování vztýčené tématiky vychází- jak lze konstatovat z obsahu jeho díla - z jeho rakouského patriotismu, katolického náboženského přesvědčení, byť i značně tolerantního k jinověrcům, mimo jiné i k izraelitskému náboženství. Takový světonázorový přístup ke zpracování díla s jistými ambicemi na odbornost a vědeckost práce je ovšem zcela vzdálen opravdu vědeckým metodám práce, jistou omluvou tu budiž skutečnost, že se jedná o práci z doby, kdy Rakousko okupovalo Bosnu a Hercegovinu, kdy Bismark a Andrassy podepsali spolek rakousko-německý, kdy Češi bojovali s císařskou Vídní o státní právo koruny české atd., tedy o dobu nesmírně vzdálenou naší socialistické skutečnosti.

       Ke kladným rysům Bayerových „Pamětihodností” nesporně patři pozornost, jakou autor věnoval období , kdy Fryštát se v 16. století stal na jistou dobu sídelním městem knížectví Těšínského, kdy vzkvétal obchod a řemesla. Jako ostrý kontrast k této „době rozkvětu” města zařadil autor kapitolu o osudových ranách za časů třicetileté války, na jejímž konci se setkáváme s městem zcela ožebračeným, zpustošeným v důsledku řádění Dánů, Švédů i „spřátelených” císařských vojsk. Jako dokument oné strašné doby autor zveřejnil ve svém díle úplnou listinu válečných škod pod názvem „Švédská likvidace”, která i současníkům dokumentuje hrůzy třicetileté války, k níž popudem bylo povstání českých stavů proti Habsburkům. O rakouském patriotismu autora svědčí též pohrdavý tón, jakým líčí okupaci města za prusko-rakouské války (1866). Rány morové, požáry a jiná neštěstí jsou i pro současnou generaci obyvatel města připomínkou, jaká utrpení a pohromy museli prožívat naši předkové.

      O rozsáhlém vzdělání autorově svědčí topografická šíře, jaké se odvážil při zpracování vytýčeného tématu.Autor tu podnikl exkurse do nejrůznějších vědních oborů. Popisuje přírodní a geografické poměry města a celého okresu fryštátského, rodinné prostředí fryštátské lékárny a tajemnými prostorami a sklepů, kde se uchovávají nejrůznější léčivé byliny jej ovlivňuje při botanických vycházkách do okolí města, Olza a rybníky v Loukách jsou mu podnětem k pozorování ptactva aj. fauny, blízkost karvinských dolů mu umožňuje sfárání do zemských hlubin. Obsáhlou stať věnuje darkovským lázním. O léčebném účinku darkovské lázeňské soli píše dokonce svou disertační práci, na jejímž základě je promován doktorem. Značnou pozornost věnoval autor popisu památných budov, zejména církevních staveb a šlechtických zámků, z nichž se do našich časů zachovala už jen část. I když Bayer byl obyvatelem města, všímal si při vycházkách do okolních vesnic zvyků, obyčejů a lidového odívání, takže po odstupu sta let může si i současník učinit představu o životě vesnického lidu ve fryštátském okrese v té době, zcela nesrovnatelné s dneškem, kdy v důsledku rozsáhlé industrializace se obraz kraje i celkový životní styl změnily k nepoznání.

      Autor neobracel svůj pohled jen do dávné historie města a jeho okolí, ale věnoval značné místo i popisu tehdejších obecných poměrů a instrukcí společenských. Pečlivě popsal všechny živnosti a řemesla, úřady a jejich personální vybavení nejenom ve Fryštátě samém, ale i báňských ředitelství a šachet na Karvinsku a Orlovsku, obsazení hospodářských správ šlechtických velkostatků, což pro studium počátků průmyslové revoluce není v našem regionu bez významu. Dnešní otcové města v našich socialistických orgánech lidové moci se zajisté mohou pousmát tomu, co Bayer ve svém lokálním patriotismu považoval ještě jen za „zbožná přání”. Estetický vzhled okresního města, dlážděné ulice a chodníky, koupaliště, tělocvičny atd. to vše bylo koncem sedmdesátých let minulého století ještě v nedohlednu.

      Bezesporu kladným rysem Bayerových „Pamětihodností” je ušlechtilý citový vztah k jeho rodnému městu a okolí. V popisech zámeckých parků, pestrého ruchu na fryštátském náměstí o výročních trzích, lidových obyčejů a krojů, starobylých památných budov a uliček města se autor neuvaroval lyrického líčení, které ačkoliv funkčně nezapadá do celkového tématického rámce jeho práce, přece jenom svědčí o lásce k rodnému městu a přátelských vztazích ke spoluobčanům. Konečně svědčí o tom už samotná skutečnost, že se odvážil průkopnické práce na tomto úseku a že zřejmě za značných obětí přistoupil k vydání díla vlastním nákladem ve formě na svou dobu hodnotné, s 12 ilustracemi. Nelze se ani divit, že při vydání díla byl z valné části odkázán na finanční podporu hraběte Larische-Mönnicha a proto i poníženou dedikaci jeho mecenášovi lze tu omluvit.