Protože Vévodství těšínské je v mnoha ohledech propleteno s historií našeho města, podáváme zde v krátkosti jeho geografický a historický přehled.

       Vévodství se rozprostírá na 49° s.š., 36° v. d. podle Ferra, je rozděleno po územně správním rozčlenění r. 1851 na osm okresů: Bílsko, Fryštát, Jablunkov, Bohumín, Struměň, Těšín, Frýdek a Skočov, zabírá plochu 39 1/2 čtv. míle a má 190 000 obyvatel, 1) hraničí na severu s Pruským Slezskem, na západě s Moravou, na jihu s Beskydami, které patří ke Karpatám, s Uhrami, na východě s vysokými horami s Haličí. Zvláště pohoří na jihu se táhnou na obzoru v obdivuhdných horských masivech. Z hlavního hřbetu pohoří, které je proťato Jablunkovským průsmykem, vybíhají tři větve, které přecházejí v předhůří, ztrácejí se dále v pahorcích a jsou odděleny od údolí Ostravice, Olzy a Visly. Mezi dvěma prvními řekami se nachází horská skupina Lysé Hory a Javorového, které zahrnují ještě vysoké hory o nadmořské výšce 3000 stop. Nejvyšším vrcholem je Gigula na Lysé Hoře vysoké 4380 stop. Mezi Olzou a Vislou se zvedají hory Velký Stožek 3109 stop a Čantorie 3130 stop; zcela východnně mezi Slezskem a Haličí se nachází horský hřbet Rovnice o výšce 2781 stop a obě Baraní Hory 2) (Maranios).

       Olza, na jejímž pravém břehu leží Fryštát, pramení na jihovýchodní hranici v Beskydech, má více pramenů, zejména na horách - na Baraní Hoře, Gančarce aj., které se všechny dále na jihu spojují do jediného koryta; pak její tok směřuje k západu k Jablnkovu, kde se do ní vlévá říčka Lomná, přitékající z hor, teče pak směrem na severozápad, proudí kolem Těšína, přibírá říčku Bobrůvku a nedaleko Fryštátu Stonávku, která pramení na frýdecké hranici u hor Kopeček a Kyčera aj., dále Petrůvka (která pramení u Zamarsku), obrací se pak západně v silných zákrutech k Odře, do níž se vlévá nedaleko Bohumína u Kopytova. Sklon celé země směřuje k severu, pročež tam směřuje i tok řek.

       Z průmyslového hlediska přinášejí Vévodství Těšínskému čistý život a pružný hospodářský styk zemědělství, obchod a řemeslo, provoz železáren, uhelných dolů, továrena produkce různých polotovarů. Půda osetá obilím není vcelku postačující pro poměrně početné obyvatelstvo této průmyslové země, avšak v náhradu za to skrývá země v hlubinách poklady uhelných ložisek, které se táhnou v mohutných slojích mezi Olzou a Ostravicí, dále železnou rudu, která se nachází ve velkém množství podél Karpat a ovlivňuje vydatnost těžby uhlí.

       Pokud jde o dějiny této země, bylo Slezsko na počátku 5. století obydleno několika národy, jak se předpokládá, německého původu tj. Burii, Goty, Lygy, Kvády aj. Po stěhování národů mělo Slezsko smíšené obyvatelstvo, když se tu usadily vedle usedlých Němců i Slovanské kmeny. Prvním Slovanským národem, který se tu usadil, byli prý Chorvaté. Tito byli však v 7. století zatlačeni jinými kmeny, které založily velkou říši, zahrnující Polsko, Moravu, Čechy a Slezsko, v 10. století zničenou Němci a Maďary, načež na jejích troskách vznikly Čechy a Polsko. Slezsko bylo tehdy rozděleno na Slezsko Horní, Prostřední a Dolní. K Hornímu Slezsku bylo přivtěleno i Těšínsko a Opavsko. V té době nebyla tato země ještě nazývána Slezskem, teprve okolo roku 1000 je zmínka, že země byla takto označována. Název Slezsko je podle jedněch odvozován od Silingů, kteří sídlili v prvních stoletích křesťanského letopočtu okolo hory Silenzi (Slenz) na Vratislavsku 3) , podle jiných pak od Slezy, říčky vlévající se do Lužnice.

       V 11. století byli Slované panujícím národem ve Slezsku a Slezsko pak ještě dlouho bylo podřízeno vládcům Polska; až do začátku druhé poloviny 12. století mělo s Polskem společný zemský znak.

       Co se týče mravů a náboženství těchto národů, v původním stavu neznali ještě společná sídliště, neměli měst, nýbrž žili v rozptýleně zakládaných obydlích a vedli kočovný život. Teprve po stěhování národů vznikla u nich města. Obyvatelé znali jen nejnutnější řemesla, neznali obchod a peníze, odívali se zvířecími kůžemi nebo hrubým lněným plátnem. K lovu používali oštěpy a ve válce nosili praky, luky štít. Jaké bědy prodělali asi tito národové, než uplatnili právo násilí?

       Až do zavedení křesťanského náboženství bylo zde domovem pohanství. Téměř každé město vzývalo jiného boha. 4) Původně rozlišovali dobrého a zlého boha. Dobrého boha si vytvářeli z kamene nebo dřeva, jak sedí na triumfálním voze, obklopen válečnými zbraněmi, tehdy používanými. Zlého boha si vytvářeli rovněž z kamene a ze dřeva a to v podobě postavy vzbuzující bázeň, s rohy a černě pomalované. Tohoto boha nazývali Tibilinum, z čehož vzniklo později „Teufel”, „Diabel”; ostatně nachází se slovo „Diabolos”, z čehož pochází zřejmě slovo „Diabel” a „Teufel” již v Novém zákoně. 5) Když někdo přivolal nepřízeň tohoto boha, bylo jej možno usmířit obětními zvířaty. Mnoho obyčejů našeho lidu pochází ještě z oné doby. Tak lze původ dožínek a posvícení položit ještě do doby pohanské. Slavnostní dožínkový věnec byl kladen již dávno na obětní oltář. Se starými jarními slavnostmi souvisí i zvyk, dnes ještě existující, že mladí lidé se o Velikonocích šlehají spletenými vrbovými pruty a polévají vodou (šmirgust). Také Svatojánské slavnosti pocházejí z pohanských dob; původně se zapalovaly velké ohně na horách na počest boha slunce. 6) Bohoslužby vykonávaly tyto pohanské národy většinou v lesích a dubových a bukových hájích pod otevřeným nebem, teprve později stavěly chrámy k oslavě svého kultu. 7) Okolo roku 960 nalezlo křesťanství svůj vstup do Slezska, což se však mohlo dít jen pomalým krokem, poněvadž bylo obtížné brát lidu zakořeněné zvyky a udusit je. Jen pomalu se dařilo pronikat učení Kristovu a teprve přijetím polského knížete Měška do lůna církve se církev stala vládnoucí, když příkladu Měškova následovaly nejpřednější rodiny a postupně pak i rodiny z nižších stavů. V roce 1197 vznikl celibát kléru, který pracoval neúnavně na rozšiřování a posilování křesťanství a současně byly uvedeny v život procesí se svátostí nejsvětějšího, což do té doby bylo věcí neznámou, jakož i uctívání svatých a církevní obřady. Zde budiž vzpomenuto naší zemské patronky svaté Hedviky, která pro svůj bohu oddaný a bezúhonný život byla dne 26. března 1267 svatořečena papežem Klementem IV. a vyvolena jako patronka korunní země Slezsko. Papež Inncenc XI. ustanovil vzpomínkovou slavnost na den 17. října, kterýžto den se ve Slezsku slaví jako svátek. 8)

       V politickém ohledu skýtá naše země až do roku 1289 ještě velmi žalostný obraz. Jejími obyvateli byli šlechtici, duchovní a nevolníci ve městech a vesnicích. Všechny statky byly alodiální a v té době nebylo ještě známo lenní právo, nýbrž platilo polské dědické právo, podle něhož bylo lze majetek buď podle libosti prodávat, nebo zanechávat dětem bez rozdílu pohlaví. Vévodové byli nejvyššími soudci nad životem a smrtí. K správě soudnictví ustanovoval vévoda ve městech a vesnicích soudce, kteří byli zváni fojty. Jejich úřad spočíval v šetřeních tzv. trpných a občanských žalob. Nezřídka vykonávali nejvyšší soudcovský úřad. Sedláci byli nevolníky, kteří nebyli pány svého života, neboť vrchnost mohla jim odníti půdu i byt a dobytek dle svého uvážení. Tento útlak potlačoval u venkovského obyvatelstva všechnu duševní činnost, všechnu lásku k práci a všechny snahy zušlechtit srdce a rozum. Sedlák se vlekl ubohým životem, aniž věděl, jak a proč vlastně žije.

       Když vévodové požádali o českou ochranu, stálo se známějším německé lenní právo a bylo konečně později i zavedeno. Až po roku 1167 bylo Slezsko vč. Těšína pod vrchním panstvím Polska. Když Polsko odstoupilo Slezsko a po jeho rozdělení, počínají se i zvláštní dějiny Vévodství těšínského. V uvedeném roce (1164) obdrželi tři synové Vladislava II. tj. Boleslav, Konrád a Měčislav Slezsko do vlastnictví a rozdělili si je tak, že posledně jmenovaný (Měčislav) vedle jiných kastelánství, z nichž vznikla vévodství, převzal i Těšín.

       Ihned za panování prvních těšínských vévodů došlo v této zemi k prvnímu německému osidlování. Podle příkladu Čech a Moravy byly činěny pokusy učinit tuto zemi pomocí německých osadníků lépe obdělávanou a když se znenáhla zlepšil stav domácího slovanského obyvatelstva s pomocí přivolaných Němců, když se pozvedla řemesla a blahobyt země, ustupovalo polské právo stále více do pozadí a bylo posléze zcela zatlačeno. Nové osady byly zakládány podle německého způsobu a osídlovány německými kolonisty.

       Již zmíněný vévoda Mečislav, sídlil jako první vévoda Horního Slezska z rodů Piastů v Těšíně. Těšínští vévodové vládli jako nezávislí 163 let, neboť vévoda Kazimír I. se dal v r. 1327 pod ochranu českého krále Jana (Lucemburského). Když zemřel v r. 1358, nastoupil na trůn jeho vnuk Boleslav I., který zanechal 4 syny, podělivší se v r. 1442 o říši. Nejstarší Václav obdržel Těšínsko. 9) Po jeho smrti a po smrti jeho syna Přemysla připadlo v roce 1477 všechno synovi jeho bratra (Boleslava II.) Kazimírovi II., který skončil svou životní dráhu v r. 1528. Po něm panoval jeho vnuk Václav Adam, za něhož se rychle ujala reformace. Jeho syn Adam Václav, který se krátce před svou smrtí stal katolíkem, 10) se stal jeho nástupcem, přičemž nutno poznamenat, že opět otevřel lidu školy, uzavřené za vlády jeho otce během zavádění reformace a kromě toho zřídil ještě i nové ve městech i na venkově. Jeho synem Bedřichem Vilémem, který zemřel v r. 1625, zanikl dům vévodů těšínských z rodu Piastovců, vévodství těšínské připadlo pak na základě starých smluv a nových dohod jako uvolněné léno koruně české pod vládou Ferdinanda II.

       V roce 1722 daroval císař Karel VI. Vévodství těšínské vévodovi Leopoldu Lotrinskému, jehož syn František Štěpán, později císař římský, následoval jej ve vlastnictví.

       Dříve než půjdeme v dějinách dále, poznamenejme, že Vévodství Těšínské se v minulosti stalo v německých, polských, českých, švédských, uherských válkách a ve válce sedmileté často jevištěm událostí velmi chmurných, na které navazují události nové doby. Zemi postihla jmenovitě v 16. a 17. století velké neštěstí. V roce 1570 zuřil zde mor a toto se opakovalo zvláště silně v r. 1623, přičemž zahynulo mnoho tisíc lidí. Dne 24. února 1620 se náhle ze sousedního Polska objevilo v našem vévodství 300 kozáků a začali zde, ačkoliv byli spojenci císařovými, plenit, vraždit a pobíjet vše, co se jim postavilo na odpor. 11) Když se však zabývali pleněním příliš dlouho, přispěchalo několik slezských a moravských vojenských oddílů, které Poláky odvážně napadly a vyhnaly ze země. V roce 1622 vpadl na Těšínsko nenáviděný markrabě Jan Jiří z Krnova a způsobil zemi mnoho škod. Tři roky poté pronikli do Slezska Dánové pod velením Johanna Ernsta v. Weimaar a hraběte Mansfelda, usadili se ve vévodstvích těšínském, opavském, krnovském a opolském, kde způsobili velké škody. V roce 1642 přepadli vévodství těšínské Švédové, oblehli zde všechna města, vyplenili mnoho osad, byli však v dubnu 1647, když obsadili pod velením svého velitele Sobigarda na dlouhou dobu město Těšín, donuceni císařskými pod velením generála Dewagiho k předání města.

       Až do časů císařovny Marie Terezie bylo Slezsko spojeno s Čechami. Jakmile se císařovna v roce 1740 ujala vlády, ohlásil král Bedřich II. nároky na Slezsko. V roce 1740 zahájil Bedřich 1. slezskou válku a brzy bylo celé Slezsko s výjimkou kraje opavského a těšínského v jeho držení.

       Mír, uzavřený dne 13. května 1779 v Těšíně mezi Rakouskem a Pruskem k ukončení války o dědictví bavorské, učinil toto město známým z hlediska historického.

       Po smrti císaře Františka I. přešlo vévodstvé těšínské na jeho nejstaršího syna Josefa II. Marie Terezie převzala je však se souhlasem všech žijících čekatelů koupí na sebse a převedla je 31. května 1766 na svou dceru arcivévodkyni Marii Kristinu a jejího manžela prince Alberta Saského. V r. 1798 zemřela arcivévodkyně Kristina a v r. 1822 vévoda Albert Saský - Těšínský. Vévodství Těššínské přešlo pak podle lenní listiny na arcivévodu Kara a po skonu hrdiny od Slavkova nastoupil v držbu Vévodství těšínského jeho nejstarší syn, nynější arcivévoda těšínský, známý z nejmladší doby jako vítěz od Custozzy, jeho císařská Výsost, nejjasnější pán arcivévoda Albrecht v souladu s nástupnicmým řádem.

       Od pohnutých let 1848 a 1849 došlo v politickém ohledu ve Vévodství těšínském k mnoha změnám, z nichž o nejdůležitějších se zde krátce zmiňujeme:

       Největší vymožeností oněch let je úplné propuštění rolnického stavu z poddanství, jak stanoveno císařským patentem ze dne 7. září 1848. K nastoupení na trůn našeho císaře Františka Josefa I. Habsburského došlo dne 2. prosince 1848. Usnesení ze dne 4. března 1849 uznává úplné propuštění půdy z poddanského svazku za levné odškodné a vydaná říšská ústava zrušila každou formu nevolnictví nebo poslušenský svazek na vždy. Dne 30. prosince 1848 byla vydána zemská ústava pro vévodství Hornoslezské a Dolnoslezské, avšak císařským patentem ze dne 31. prosince 1851 byla ústavní listina ze dne 4. března 1849 prohlášena za neplatnou a v důsledku toho vstoupily v život nové zemské ústavy. Soudnictví doznalo úplnou přestavbu. Celé Slezsko bylo podřízeno obvodu vrchního zemského soudu v Brně a pro Těšínskko zřízen soudní dvůr první instance, krajský soud v Těšíně. Vévodství Těšínské bylo říšskou ústavou zařazeno do počtu korunních zemí císařského státu, bylo odděleno od Moravy a obdrželo vlastního místodržícího v Opavě. Ministerským nařízením ze dne 19. ledna 1853 bylo místodržitelství změněno v zemskou vládu pod předsednictvím a vedením zemského presidenta. Přípisem ze dne 29. března 1861 bylo nařízeno zřízení samostatného zemského úřadu pro Vévodství Těšínské s úředním sídlem v Opavě a bezprostředním podřízením ministerstvům. Těšínský kraj se členil zpočátku na tři okresní hejtmanství v Těšíně, Bílsku a Frýdku, potom na osm okresních úřadů. Pro život našich obcí je důležitý obecní zákon ze dne 17. března 1849, jelikož tímto zákonem byla stanovena samospráva obcí. Týž zákon stanoví do čela obcí, sestávajících z jejich členů (občanů) a cizinců, obecní výbor, určuje počet členů výboru, náhradníků a jejich volbu, vymezuje jejich okruh působnosti a předává správu obecních záležitostí členům obecní rady, vzešlým z obecního výboru a starostovi. Tento obecní zákon byl však poněkud modifikován zákonem, vypracovaným Zemským slezským sněmem v jeho druhém zasedání a obdržel císařský souhlas.

       Zemský řád pro vévodství hornoslezské a dolnoslezské uděluje zastupování zemských záležitostí zemskému sněmu, který se má scházet zpravidla jednou ročně v Opavě a má se skládat z 31 členů a to z ärcibiskupa vratislavského, dvanácti poslanců, zastupujících velkostatky, dvanácti poslanců, zastupujících města označená volebním řádem a obchodní a živnostenskou komoru, pak z devíti poslanců, zastupujících ostatní obce ve Slezsku. Pro volbu poslanců z třídy velkostatků tvoří celé Slezsko jeden volební obvod s volebním místem Opava. Voliči se dělí na dva volební sbory, z nichž jeden mají tvořit vévodové z Těšína, Opavy, Krnova, Bílska, velmistři a němečtí mistři (klášterních řádů) a druhý sbor všichni zbývající velkostatkáři, oprávnění k volbě; první sbor má volit dva, druhý sbor sedm poslanců.

       Z těšínských měst vysílají Těšín a Bílsko po jednom poslanci, Frýdek, Fryštát a Bohumín dohromady jednoho poslance, rovněž tak Jablunkov, Skočov a Struměň. Pro volbu poslanců venkovských obcí tvoří politické okresy Těšín, Fryštát a Jablunkov jeden volební okres, který vysílá dva poslance, Frýdek a Bohumín, jakož i Bílsko, Struměň a Skočov jeden volební okres, z nichž každý volí jednoho poslance. K vedení zemského sněmu po dobu volebního období trvajícího šest let jmenuje císař zemského hejtmana a jeho zástupce. Návrhy zákonů v zemských záležitostech přicházejí jako vládní předlohy zemskému sněmu, jemuž však přísluší i zahájení řízení o návrhu zákona. Souhlas zemského sněmu, jakož i souhlas císařský je nutný ke každému zákonu. Do působnosti zemského sněmu spadají všechna nařízení, týkající se zemské kultury, dobročinných ústavů, dotovaných ze zemských prostředků, návrhu rozpočtu a závěrečného účtu, jakož i zemských příjmů, zdanění pro zemské účely a použití zemského úvěru a to, jak řádných, tak i mimořádných zemských výloh. Zemskému sněmu přísluší i podrobnější nařízení, vydávaná v mezích všeobecných zákonů ve věcech obecních, církevních a školních, poskytování zápřeže, zaopatření a ubytování vojsku, konečně nařízení o věcech, týkajících se blaha nebo potřeb země, které byly přiřčeny zemskému zastoupení zvláštními dispozicemi.

       V bratrské válce s Pruskem 1866 Rakousko vystoupilo z Německa. Naše Slezsko bylo tehdy zcela obsazeno pruskými vojsky.

       Z období války našeho monarchy je nejvýraznějším faktem, že dal své říši ústavu a rozdělilse o vládní moc s lidem. Od února 1861 je v důsledku toho Rakousko konstituční monarchií a od této doby se datuje oddělení vévodství Slezského od Moravy. Základy ústavy říše tvoří: pragmatická sankce, diplom ze dne 26. října 1860, v němž císař dal svým národům slib zavésti konstituční formu vlády - patent ze dne 21. února 1861, který obsahuje zásady pro říšské a zemské zastupitelské orgány a zákony o základech státu z prosince 1867.

       Obecní zřízení se opírá o říšské zákony z 5. března 1861 a o stávající obecní řád.

       Ústava zajišťuje každému jednotlivci osobní svobodu a volné zacházení se svým majetkem, svobodnou volbu usídlení v zemi, úplnou svobodu vědomí a svobodu náboženskou, rovný přístup ke státní službě bez rozdílu stavu, původu nebo náboženství. Pokud jde o zvláštní povinnosti, je nutno se zmínit o povinnosti placení daní a obrany vlasti. Tato posléze jmenovaná povinnost se stala zavedením všeobecné branné povinnosti čestnou věcí každého občana schopného zbraně.

       Právem a povinností každého občana, povinného platit daně, je přistupovat k volební urně, jsou-li povoláváni mužové důvěry do obecního zastupitelství a zemského směnu.

       Ústava rakouska zajišťuje každému státnímu příslušníku, ať je kterékoliv víry či národnosti, užívání oněch práv jichž potřebuje ke svému tělesnému a duševnímu užitku a prospěchu.

       Važme si proto všichni ústavy a spolupůsobme k jejímu zdokonalování pomocí zákonných cest podle svých možností, plněmež věrně povinnosti, které nám ukládá a užívejme práv, která nám ústava vymezuje a která slouží k blahu vlasti.