Společenstva či cechy mají jak známo ten účel, aby střežily záležitosti a práva týkající se obecných řemesel, aby předcházely nepřístojnostem, dohlížely na dobrou práci a podporovaly své členy. Čas od času konají schůze, aby se radily o prospěchu společnosti, mají své vlastní stanovy, jakož i pokladnu, zvanou bratrská pokladna, utvořenou z příspěvků členů a určenou k zapraveni všeobecných výdajů, týkajících se cechů, a těší se též zpravidla určitým privilegiím. Zdejší cechy se staly již dávno vlastníky mnohých výsad a výhod, které obdržely stejně tak, jako své stanovy, zčásti od těšínských vévodů, zčásti od tehdejších majitelů města Fryštátu, zčásti od fryštátského magistrátu a později se těšily z potvrzení svých starých pořádků nebo byly obdařeny novými stanovami.

       Nejnovější doba přinesla však velké změny do života do cechovního zřízení, privilegia pozbyla takříkajíc svou platnost, klesla za současných poměrů v důsledku svobody řemesla na bezcenné trouchnivějící pergamenové archy, které posuzuje zvědavě a pozorně nanejvýš badatel zabývající se pamětihodnostmi (s bázní a hrůzou). Právo mílové. nejdůležitější výsada našeho města, na základě něhož zdejší cechy měly privilegium s výjimkou města zakázati provozování svých řemesel každému, kdo nebyl členem cechu, v okruhu jedné mile, se nyní přežilo a leží nyní bezmocně jako vzácná památka v originále v městském archívu, nebo v četných krásných opisech zčásti v městské konfirmační knize, zčásti v cechovních pokladnicích různých společenstev.

       Cechovní zřízení dosáhlo, jak se zdá, koncem 17. století nejvyššího stupně svého rozkvětu a z listin cechovních vychází najevo, že vážnost cechů se udržovala počestností stavu řemeslnického. Podle tehdejších zásad museli mistři i tovaryši zachovávat řádný a nábožný způsob života. K udržování kázně a pořádku při schůzích cechů, byly v cechovních řádech obsaženy zvláštní paragrafy určené k přísnému zachovávání a prohřešky proti nim byly nezřídka trestány vyloučením z cechu, což je zajisté důkazem, že cechy byly povolány, aby působily nejenom na zdokonalení řemesla, ale v jistém smyslu i na pozvednutí morálky svých členů.

       Jak již uvedeno, jsou cechy našeho města majiteli mnoha výsad a svobod, ve své době užitečných a potřebných. Plátenický cech, který mezi ostatními živnostenskými korporacemi ve Fryštátě byl nejsilnější, obdržel své cechovní artikuly od vévody Bedřicha Kazimíra a uvádí se v nich: "My Kazimír, z Boží milostí vévoda slezský v Těšíně, Velkém Hlohově a obojím Slezsku Horním i Dolním, uznáváme a tímto naším listem oznamujeme všem, kdož jej čtou nebo čísti slyší, že se k nám dostavili počestní mistři cechovní a celý cech plátenického řemesla našeho města Fryštátu a pokorně nás žádali, abychom jejich řemeslo potvrdili, jakož jsme již dříve témuž cechu učinili v našem městě Těšíně. Přijali jsme jejich poníženou prosbu a opatřili je svobodami a milostmi, jak dále uvedeno. Předně, přijde-li někdo jejich řemesla odkudkoliv do Fryštátu a chce se tam usadit a nalézti tam přístřeší, musí z města, odkud přichází, přinésti listiny a platnost jejich prokázati, že obsahují pravdu o jeho osobě a na základě toho má pak na radnici právo měšťanské obdržeti, že s městem bude dnem i nocí všechno dobré i zlé snášeti. A pak právo cechovní obdržeti a městu dvě libry vosku zaplatit, jakož i všem mistrům v herberku (hospodě) za čtrnáct grošů piva dáti. 35)

       Též nemá nikdo své řemeslo provozovati nebo pracovati, kdo se předtím plné tři roky neučil a v této době v učení řádně neobstál a to toliko muži, ženy nikoliv. Taktéž jest každému mistru jeho řemesla dovoleno všechno, co vlastníma rukama dělá, nebo na čem pracuje, ať už jsou to barchety, cíchy nebo plátno střihat na lokty. A který mistr svého řemesla nového učně chce přijmouti, musí cechu libru vosku zaplatit. Z plátna bíleného nemůže nikdo více než 10 loktů mandlovat, kdo z plátna bíleného více než 10 loktů mandluje, je povinen nám a potomkům našim jako peněžitý trest do pokladny naší 1 tolar složiti. Každému mistru svého řemesla je pak dovoleno, má-li k tomu prostředky, vystavět a zřídit si mandl, 36) k svému většímu užitku pak mandlovat, co vlastníma rukama zpracoval, a plátno prodávat. Dále nesmí jeden mistr druhému tovaryše odloudit a přijmouti jej do služby bez svolení cechu. Rovněž nemá nikdo cizí přízi kupovat, ledaže to má zapotřebí, potom však má ji cechu předat ke zpracování. Taktéž nemají takové lidi, kteří jsou lehkomyslní a v jiném cechu nejsou trpěni, ve svém cechu trpěti. Dále nemá nikdo užší plátna vyrábět, než fryštátská míra stanoví.

       Kdyby kdo byl přistižen, že nejedná podle těchto zásad, zaplatí peněžitý trest dvou tolarů nám a dvě libry vosku cechu. Také nemá žádný jiný mistr svého řemesla být přijat cechu, kdo alespoň jeden rok nebyl mistrem. Rovněž se nemá lidem křivdit a má se jim za jejich práci platit příslušná mzda, aby od nich nedocházely žádné žaloby. Též jsou všichni mistři nynější i budoucí povinni nám i našim potomkům plat zaplatit a to o svatém Jiří osm říšských tolarů a o svatém Michalu rovněž osm říšských tolarů a každý rok zhotovit 50 loktů plátna z naši příze.

       Na důkaz toho dali jsme k tomuto listu naši knížecí pečeť přivěsiti. Dáno v Těšíně ve čtvrtek před svatou Marií Magdalénou roku tisícpětset a čtyřicet po narození Páně.

       Přítomní byli při tom urozený pán Jan Füllestein z Navkova (v. Nawkow) pan Jan Czelo z Czechowic, 37) náš kancelista Otto Czyrzik, pak Martin Cloch z Bestviny a Volfgang Vorbecker, nás kancelářský písař, jemuž bylo přikázáno tento list sepsati."

       Zdejším cíchařům a plátenickým tovaryšům byl fryštátským magistrátem vystaven zvláštní cechovní řád, z něhož část uvádíme s ponecháním způsobu psaní v originále.

       "Který tovaryš se Bohu rouhá, ten nemá o svém trestu vědět. Item který tovaryš se nepatřičně chová vůči otci nebo matce a jejich dětem, nemá svůj trest znát. Item, který tovaryš ruku vztáhne na druhého tovaryše, ten má do cechovní pokladny odevzdat tovaryšské právo. Item, když Bůh Všemohoucí na tovaryše sešle nemoc, má jej mistr celý týden u sebe chovati, kdyby mu však do té doby lépe nebylo, mají mu starotovaryši přístřeší v herberku opatřiti a stravu z tovaryšské pokladny poskytovati tak dlouho, až bude moci opět chodit; pak se mají starotovaryši zaručit zaň, až do tovaryšské pokladny opět splatí, co mu z ní bylo vypůjčeno. Item, když tovaryš chce vandrovat a opět se vrátí dříve, než uplynou čtyři týdny, má do tovaryšské pokladny právo tovaryšské složiti. Item, chce-li tovaryš vandrovat, má uvolnit postel (Stock). Item, když který tovaryš s druhým začne hádku, mají starotovaryši za oba dva ručiti a přivésti na jedno místo, aby se pak již dovedli chovat poslušně. Item; každý tovaryš, který má práci u některého mistra, má každé čtyři týdny ukládat čtyři haléře etc. etc. Na důkaz toho, dáváme k této listině, my, purkmistr a radní města Fryštátu Mierten Trzytiesky, Greger Keller a Johannes Firmayster s naším dobrým svědomím a radou přísežných a k tomu všichni cechmistři přivěsiti naši městskou pečeť. Sepsáno a dáno ve Fryštátě v sobotu před postní nedělí narození našeho Spasitele Ježíše roku tisícpětset a devětačvyřicet. Tato listina sepsána jest rukou Jiřího Agricoly z Fryštátu, toho času městského písaře tamtéž."

       Cech pekařský se těšil více privilegiím, z nichž se stačí zmíniti o těch, která udělil ve 14 artikulích svobodný pán Jan Cigán (Hans Czygan) ze Slupska, sezením na Fryštátě. Nejdůležitější články jsou:

       "Zaprvé, že nemá žádný mistr do cechu být přijat, kdo není augšburského vyznání, v němž se v kostelích a školách tohoto města vyučuje a káže; rovněž se nesmí během kázání sám ani jeho čeleď schovávat do chlebných krámů, nýbrž při bohoslužbách zpívat a modlit se, slyšeti slovo boží náležitě až do konce mše pod trestem 6 grošů.

       Zadruhé: že nemá býti jako až dosud více než deset chlebových krámů a ty mají mít moje povolení k prodeji. Item, má každý, kdo se zde chce státi mistrem, napřed celý rok pracovat ve mlýně nebo v pekárně; též pomáhat k uspíšení masopustní práce, jak to bývá při řemesle.

       Za páté. Kdo se zde chce učit řemeslu, má se učit dva roky, mistru učebnému má složiti dva zlaté a mistru do cechu čtyři zlaté kromě dvou liber vosku. Syn mistrův však jen polovinu. Též se má učit jen jeden rok, aby byl prohlášen za vyučena stejně jako učeň cizí a po vyučení má cizí vyučenec vandrovat dva roky, syn mistrův jeden rok.

       Za desáté: pecnáři (placbekové) nebo svobodní pekaři z vesnic nemají kromě svobodných týdenních trhů v úterý péci a prodávat vůbec žádný pšeničný chléb, nýbrž se před a po týdenním trhu pečení chleba mají zcela zdržeti pod pokutou jedné marky (kopy , hřivny) grošů, která má připadnout do mé pokladny a chléb má být odevzdán špitálu.

       Za třinácté: Protože se stává, že z cechovních mistrů některý odcestuje ven a zůstane venku přes noc, aniž co oznámil druhému mistrovi a nezařídí, aby jej jiný mistr zastupoval, má být takový mistr potrestán v cechu jedním místním tolarem.

       Za čtrnácté: Když se propíjí cechovní pivo, mají dva nejmladší cechovní mistři pivo ostatním mistrům nabízet a jsou povinni pivo dolévat a jestliže někdo toto svévolně rozleje nebo jinak spotřebuje, má být dle uvážení mistrů potrestán; taktéž mají být potrestáni hašteřivci, rouhači proti Bohu a lehkomyslnost všeho druhu má být dle uvážení starších s veškerou vážností potrestána. Tyto výsady a milosti jsem jako přirozený dědičný pán sám za sebe, za své dědice a potomky na základě tohoto mého otevřeného listu milostivě z moci své tímto jim a jejich potomkům propůjčil, konfirmoval a potvrdil, jakož i všechny uvedené body a artikuly s tím, aby byly neporušeně dodržovány. Nařizuji proto, nynějšímu svému hejtmanu a všem budoucím hejtmanům i purkmistrům a radním mého města Fryštátu, nynějším i budoucím vzpomenuté cechy o této mé udělené milosti uvědomiti a tyto výsady střežiti a jich užívati.

       Na důkaz pravosti jsem k listině připojil svoji pečeť a podepsal, ji vlastní rukou, což dáno jest na Fryštátě po narození Krista Spasitele roku tisícpětsetsedmdesátdva 24. dne měsíce dubna. Při tom byli přítomní urození čestní hosté mají milí věrní Hans Kappel von Labach, Hans Schponar von Bliesdorff a ctihodný Kasspar Kappel, bytem ve Fryštátě.

       P e r n i k á ř i  patřili k cechu pekařskému. V r. 1689 povoluje Judita Margareta hraběnka Gašinová rozvážnému mistru pernikářskému Friedrichovi za vklad 100 říšských tolarů a roční plat 2 tolarů, že se smí živiti svým řemeslem ve Fryštátě. Dostává se mu též práva, že na výročních trzích není cizím pernikářům dovoleno vystavovat a prodávat perník, dále poskytla při přijímání mladých pernikářů výhodu, že od nynějška (1689) se učí pernikářskému řemeslu za peníze 2 roky, zdarma 4 roky.

       Ostatní privilegia zámečníků, stolařů, krejčích, kožešníků, ševců etc. neobsahují nic podstatného.

       Řezníci byli při nákupu a prodeji masa obdařeni četnými výsadami. V roce 1788 došlo ze strany lordského hraběcího taaffovského panství Fryštát v úřední kanceláři zdejšího zámku v přítomnosti představených města Ignáce Urbanasa Ondřeje Pilara a cechu řeznického (tehdy sestávajícího z 12 mistrů) k dohodě a na trvalé časy usneseno.

       Deputace, složená ze čtyř mistrů řeznických Františka Puschandy, Jiřího Šalši, Františka Pilara a Karla Rošika, se dostavila a prohlásila jménem celého cechu; že v budoucnu bude odvádět v patřičné době 20 kostek škvařeného loje fryštátskému panství jen pod tou podmínkou, že panství převezme větší opravy řeznických krámů. Uváděli, že od posledního požáru města (1781) řeznické krámy nemohou být používány a pro nedostatek peněz nemohou být postaveny; že by byli nuceni maso prodávat v podloubí, za což by museli měšťanům, před jejichž domy by maso prodávali, platit velký poplatek.

       Ze strany panství bylo přislíbeno nejenom splnění jejich přání, ale bylo rozhodnuto pro lepší rozvoj cechu řeznického zrušit řeznický krám v Bonkově, zač měli řezníci panství Ráj odvádět ročně jen jednu kostku loje, s čímž byli srozuměni.

       K dovršení této úmluvy podaly si obě strany ruku, podepsaly listinu tuto úmluvu obsahující a připojily své pečeti. Za hraběte Taaffea podepsal se jeho inspektor Johann Weskamp jako zmocněnec. 38)

       Řeznický cech platil odedávna soudnímu sluhovi ročně až do nejmladší doby 8 zlatých, zač byl tento povinován ve smyslu práva mílového střežit všechny porážky masa na černo. Zdejší faře odváděli řeznici ročně kostku loje.

       Pokud jde o různé zvyky každého jednotlivého cechu, omezujeme se pouze za zmínku, že vesměs projevoval každý cech přísně náboženské smyšlení. Ve farním kostele míval každý cech svůj vlastní prapor, na kterém byly přiměřené symboly k podívané a potěše.

       Právě tak míval každý cech dva dřevěné svícny, na jejichž čtyřech stranách byly namalovány nebo vyřezány hlavní nástroje cechu. Tyto prapory a svícny, z nichž poslední byly pro značné poškození již v poslední době odstraněny, některé však jsou dosud postaveny na lavicích farního kostela, bývaly při veřejných příležitostech neseny nejmladšími příslušníky cechů. zemřel-li některý člen cechu, byli ostatní mistři povinni zúčastnit se pohřbu a nejmladší členové cechu byli povinni nésti rakev ke hrobu. Tyto náboženské obyčeje, jakož i jiné zvyky ze starých časů se většinou dochovaly dodnes.

       Pokud jde o řády, výsady a výhody, poznamenejme jen ještě, že se většinou již přežily. Ať už kdysi v jistém ohledu byly prospěšné, překážely rozkvětu řemesla, Když se ukázaly nepřejícnými každé soutěži a nabytí práva mistrovského ztěžovaly neužitečným způsobem vysokými peněžními poplatky a šikanami. Kromě toho se dá uvésti mnoho důležitého proti cechovnímu zřízení a proti nucenému členství v ceších.

       V tomto smyslu působí velmi. blahodárně dnešní svoboda živností. Dává podnět k živé konkurenci a každý řemeslník se horlivě namáhá, aby ve svém řemesle dosáhl nevyššího vzdělání, neboť jedině s tou podmínkou je schopen sloužit veřejnosti. Avšak i to má mnoho nedostatků, neboť jestliže svoboda řemesla na jedné straně odstraňuje mnohé nevýhody cechovního zřízeni, pak na druhé straně vyvolává velký nával zčásti neschopných jednotlivců k většině řemesel, z čehož vznikají následky, byť i v menší míře, jak pro provozovatele řemesel, tak i pro veřejnost.

       Tím budiž všeobecně naznačeno, že je ještě úkolem nalézti z obou protilehlých směrů to nejlepší, tj. správnou střední cestu.