Nálezem uhlí v Karviné roku l776 začala nová epocha průmyslového rozvoje Těšínska. Rozvoji těžby uhlí a jeho zpracování pomohla také výstavba železáren v blízkosti nálezu uhlí a jejich přechod od používání dřevěného uhlí na spotřebu koksu. První železárny,které se odpoutaly od zalesněných horských krajin s dostatkem dřevěného uhlí, byly navrženy profesorem vídeňské techniky a arcibiskupským horním radou F. X. Rieplem. Umístění nového závodu bylo voleno pečlivě a po uvážení byla zvolena vesnice Vítkovice v blízkosti Moravské Ostravy a Slezskoostravského uhlí, nedaleko řeky Ostravice a dobře udržovaných cest, které byly pro průmyslové podnikání nezbytné. F. X. Riepel znal dobře technologii tavení a zpracování surového železa, která v době založení "Rudolfovy huti" ve Vítkovicích byla na nejvyšším stupni v Anglii. Uvažoval rovněž o výstavbě železnice z Vídně do Krakova přes Ostravu.Tyto důvody vedly prof. Riepla k tomu, aby navrhl Olomouckému arcibiskupovi, bratru rakouského císaře, arcivévodovi Rudolfovi postavení nového závodu, který by rozšířil podnikání dosavadních železáren ve Frýdlantě n.O. Pověřovací listina arcibiskupské kanceláře pro prof. F. X. Riepla a frýdlantského hutního ředitele F. Kleinpetera byla vystavena 9. prosince l828, čímž byl dán základ pro založení Vítkovických železáren. V roce l829 byla zahájena výstavba a l6. září l830 byla uvedena do provozu pudlovací pec "Rudolfovy huti". Na tehdejší poměry rozsáhlou stavbou byly však vyčerpány finanční možnosti majitele a když se po smrti arcibiskupa Rudolfa obrátil Riepel na nového majitele - olomouckého arcibiskupa hraběte Chotka se žádostí o rekonstrukci vítkovické Rudolfovy hutí, která spočívala v postavení vysokých pecí na tavení rudy koksem a výstavbu koksárenských baterií, nemohlo být jeho žádosti vyhověno.

     Riepel však od svého návrhu nemínil ustoupit a tak v roce l835 svolil olomoucký arcibiskup hrabě Chotek k pronájmu Rudolfovy huti vídeňskému těžířstvu "Wiener Gewerkschaft". V této společnosti byli zastoupeni finančně velmi silní jednotlivci, v čele s baronem Rothschildem. Další členové společnosti byli karvinský hrabě Jindřich Larisch, baron Geymüller Šimon Biedermann a Jindřich Sichrovský. Tato společnost postavila ihned dvě vysoké pece a dvě koksárenské baterie.

     Zde ve Vítkovicích se poprvé vytavila železná ruda koksem. Tyto investice však způsobily v roce l84l úpadek bankovního domu barona Geymüllera a z boje o další osud závodu vyšel vítězně baron Rothschild, který po zrušení "Wiener Gewerkschaft" v roce l843 odkoupil Rudolfovu huť od olomouckého arcibiskupství.

     V tomto roce opouští nadějné podnikání ve Vítkovicích i hrabě Jindřich Larisch, majitel karvinského panství.Nezdarem ve Vítkovicích se nedal Larisch odradit a již v roce l843 postavil první koksovací pec v Karviné.

     Z počátku se zde pracovalo jen v jednotlivých primitivních pecích pokusně,ale brzy hrabě Larisch rozpoznal cenu koksu a nalezl mnohá místa odbytu v blízkém i vzdálenějším okolí, kde se koks rozvážel koňskými potahy.Dle ústního podání nacházely se tyto jednotlivé pece, zvané dle svého tvaru "úlové" v prostoru tehdejší "Válečné jámy", kde bylo také postaveno první uhelné prádlo. Tento prostor se v lidové mluvě jmenoval "na Kryku". Pojmenování vzniklo z německého názvu Válečná jáma - Kriegschacht.

     O provozu úlových pecí v Karviné se nedochovaly žádné písemné doklady, kromě zápisu ve vceňovacím operátu, kde v souvislosti s těžbou uhlí k roku l843 je napsáno: "Těžbu uhlí a provoz koksovací pece zajišťuje asi lOO dělníků a 3 parní stroje".

     Protože se koksovna po celou dobu své činnosti nalézala a dosud nalézá v těsné blízkosti Dolu Čs.armády (dříve Jan, později prezident Beneš) a tvoří s ním komplex závodů - důl, koksovna a elektrárna, objevuje se často otázka, odkud brala koksovna pro svůj provoz uhlí již v roce l843, když Důl Jan byl založen až roku l860. Zde je však jednoduchá odpověď. Uhlí bylo nalezeno v Karviné již roku l776 na vrchu Čechovice. Pravidelná těžba však byla zahájena později a v době vzniku koksovny bylo již v okolí dnešních závodů Čs. armády několik desítek šachtic, které produkovaly dostatek uhlí pro výrobu koksu. V nejbližším okolí koksovny se nachází šachtice Emilie, Válečná, Stará mašina, Leo, Fridolín, František a další, které tvoří důlní pole dnešního Dolu Československé armády. Po uvedení dolu Jan - Karel do provozu nastala podstatná změna v koksovně. Nejenže změnila své místo z prostoru u Válečné jámy do prostoru dnešního dřeviště, které je nedaleko správní budovy Dolu ČSA, ale současně nastala i změna kvalitativní. V roce l862 bylo postaveno 35 plamenných pecí neznámého typu,které pracovaly až do roku l885,kdy byly zrušeny poslední 4 pece. Z této doby se zachovala nejstarší fotografie závodu.

     Tato skupina vyráběla od roku l862 56 390 metrických centů koksu a znamenala značný pokrok v koksárenské technice. I když se jednalo o plamenné pece, kde se celá výroba plynu spalovala bez získávání vedlejších produktů,oheň a dým se stal "ozdobou" Karviné a závodu se lidově říkalo "kuřuvka". V knize Pamětihodnosti města Fryštátu od Dr. Julia Bayera, vydané ve Vídni roku l879 se popisuje ve stati Karviná: K východnímu revíru patří 4 šachty, které stojí pod osvědčeným vedením pana hormistra A. Frenzla, a to : jáma Jan, jáma Karel, větrní jáma Karel a jáma Emilie, jakož i koksovna, k níž patří uhelné prádlo a 60 koksových pecí. Ohnivé jazyky šlehající z koksových pecí šíří zejména za temné noci takovou zář, že je viditelná na vzdálenost několika hodin cesty a nezřídka dala podnět k omylu, že se jedná o požár." Nezdravá a těžká práce ve l2-ti hodinových směnách, včetně dvouhodinové přestávky se stala údělem nové profese "koksař". Protože závod měl nepřetržitý provoz,pracovali i koksaři od Silvestra do Silvestra, to je bez odpočinku o nedělích a svátcích.

     Další vývoj závodu pokračoval hledáním nových typů pecí s lepšími ekonomickými parametry, o což se pokoušeli různí stavitelé místní i zahraniční.

     V Karviné to byli Frenzel, Stieber, Fulda, Lürmann a nejúspěšnější Gobiet, který přišel na Ostravsko z Belgie. V roce l885 bylo již u jámy Jan v Karviné l85 pecí a sice:

     K pecím Lürmann se podařilo najít doklad, který dokumentuje technický stav tehdejších pecí. Lürmann o tom píše sám ve svém životopise vydaném v Osnabrücku v nakladatelství J. G. Kislinga roku l9l9: "S centrálním ředitelstvím hraběcích Larisch-Mönnichových závodů v Karviné na Moravě jsem domluvil 2. března l883 stavbu 4 mých pecí, jejichž provoz byl však již 3l.ledna l884 pro nemožnost udržet pravidelný provoz zastaven".

     Své neúspěchy popisuje v časopise "Stahl und Eisen" v červenci l884 ve svém diskusním příspěvku, který přednesl na schůzi hutních inženýrů.Hlavní referát měl Dr. C. Otto o svém novém systému koksovacích pecí se získáváním vedlejších produktů. Lürmann pak hovořil o příčinách malé úspěšnosti svých pecí v koksovně Gustava Schulze v Riemke u Bochumi.Jednalo se o pece stejného typu, jako byly čtyři pece v koksovně Jan v Karviné.

     Počet pecí svědčí o značném rozvoji koksovny a o dobrém uplatnění koksu pro řemeslnické práce s ohněm i pro použití v rozvíjejícím se průmyslu. Nejlepší pece této doby postavil Gobiet. Jeho nový typ měl trvanlivost asi l0 let. Osádku tvořilo 8 dělníků, kteří obsloužili denně 8 pecí s plněním i vyprazdňováním.Po 24 letech zkušeností Gobiet svůj první typ značně vylepšil a stavěl jej po celém ostravsko - karvinském revíru.Tento nový typ se odlišoval od starého dvěma bočními kanály a dvojitými stěnami. Dosáhl tak na svou dobu vynikajících topných vlastností. V koksovně se začínala prosazovat i minimální mechanizace. Baterie byly vybaveny ručními vrátky pro zvedání dveří. Byly zde také výtlačné stroje, a to jak s ručními vrátky,tak i s parním pohonem. Ty nahrazovaly těžkou práci koksařů a kutání koksu z pecí pomocí háku. Hašení koksu se provádělo ručně a odvoz z rampy byl na koksářských kolečkách,kterým se říkalo"káry".Platy koksařů dosahovaly v roce l886 za směnu 45 - 50 krejcarů rakouské měny. U povrchových dělníků měli vyšší výdělky jen řemeslníci s platem 60 - 70 krejcarů.

     Mimo již uvedené stavitele se pokoušeli o rozvoj závodu i místní technici, z nichž vynikl koksmistr Lares, jehož skupina společně s Seiblovými pecemi doplnila již uvedené koksárenské baterie. Tak se roku l897 dostala koksovna na první místo v Ostravsko-karvinském revíru v počtu provozovaných pecí, což je uvedeno v následující tabulce:

     V roce l898 bylo v koksovně Jan 344 pecí, které stály ve dvou řadách v místě dnešního dřeviště Dolu ČSA a podél cesty Karviná - Doubrava, takže tvořily ucelený závod.

    Tato koksovna zpracovávala 30 % vytěženého uhlí ze čtyřech dolů. Z uvedených 344 pecí bylo v této době 247 v provozu,46 bylo po opravě znovu uvedeno do provozu, zbytek byl zrušen.Provozované pece dávaly ročně l 260 000 metrických centů kusového koksu a zaměstnávaly 293 dělníků a pro pomocné práce byly zaměstnány čtyři ženy.

     Od l.března l884 byla v koksovně zřízena chemická laboratoř, kterou vedl chemik Jan Sauerschnig. Svědčí to o péči, která byla věnována jakosti vyrobeného koksu. Zápisy v knize analýz nám ukazují, že se prováděly zkoušky uhlí na koksovací vlastnosti, jak z vlastních, tak i ze vzdálených dolů - například z " Königshütte in Preuss Schlesien ". (Królewska huta - Chorzów, dnes v Polské republice). Také uhlí ze západního revíru, Borsigových závodů z Horního Slezska a podobně. U petřvaldského uhlí je poznámka, že se jedná o uhlí nekoksovatelné, vhodné jen pro otop, a že obsahuje 3l,5 % prchavých látek.

     V srpnu l884 bylo uvedeno do provozu 20 nových pecí typu "Nový Gobiet". Z nich byla vytlačena první šarže koksu dne 5. 8. l884. Již 20. 8. l884 bylo pro vsázku použito uhlí z nového prádla.

     Z knihy analýz se podařilo zjistit také některé odběratele koksu. Mezi největší patřilo hutní ředitelství v Likiéru, okres Rimavská Sobota. V obci Hnúšťa - Likier byly vybudovány železárny patřící Rimamuránské akc.společnosti. Dodávky koksu se uskutečňovaly po několik let a byl u nich sledován i obsah síry - l,632 % a fosforu O,00952 %. V roce l886 bylo uvedenému ředitelství dodáno 26 769 t koksu v přibližně rovnoměrných měsíčních dodávkách, které se pohybovaly od l 500 t/měs. do 2 800 t/měs. U dodávek byly sledovány i váhové rozdíly při vážení na koksovně a v místě spotřeby. Tyto rozdíly se pohybovaly od 0,5 % do 2,8 %. Také v dalších ročnících laboratorních knih (l888 - l894) je dodávkám do Likiéru věnována značná pozornost. Analýzy se prováděly nejen přímo na koksovně, ale je zde také opis kontrolní analýzy z Císařsko-královského geologicko-říšského ústavu - Vídeň, Rosomoffsky - Strasse č. 23, kde provedl kontrolní analýzu Dr. Stur. U analýzy ze dne 28.l0.l884 je uvedeno, že se jedná o kaly z Válečné jámy - "Kriegschacht", ze starého prádla. Poznámky staré a nové prádlo se objevují v zápisu častěji a v lednu l885 byla v provozu obě prádla jak ukazuje tabulka popelnatosti uhlí:

     V roce l896 je uveden zápis: Humboldtovo prádlo a Schichtermannovo prádlo. Zajímavé jsou také dodávky koksu pro Vítkovice. I zde jsou uvedeny větší dodávky, nejsou však uváděny tak přehledně jako dodávky pro hutní ředitelství Likier (v tehdejších Uhrách). Při dodávkách však byly důsledně sledovány všechny parametry, jak u dodavatele, tak i u odběratele. Pro ilustraci postačí následující tabulka:

Chemik Schindler Chemik Sauerschnig

     Rovněž u dodávek pro Vítkovice jsou poznámky o zaslání kontrolních analýz do Vídně.V knize analýz je také uveden záznam rozboru hnědého uhlí z náleziště u Opavy a rozbory z Gilty v Belgii.

    V létech l887 a l888 byly zde dle záznamu z laboratorních knih následující skupiny koksovacích pecí:

Seybel (také Seibel, Seidel)
Fulda
Frenzel
Lares
Stieber
Gobiet starý typ
Gobiet nový typ

     I když výroba koksu od vzniku koksovny neustále stoupala, staly se tyto typy pecí na přelomu století brzdou rozvoje závodu.

     Od roku l843 do roku l899 se rozrůstal závod následovně:

     Různé typy pecí, náročné na obsluhu a velký podíl ruční práce, bez využívání vyrobeného plynu, přiměly Larische k úvahám o postavení úplně nového závodu, kde by probíhala výstavba současně s provozem starých baterií. Jako hlavní důvod tak radikální přestavby však bylo opět ekonomické hledisko. V revíru se objevil nový typ pecí Otto - Hoffmann, který předstihl všechny doposud známé typy. Hoffmann doplnil Ottovy pece o regenerátory, čímž se snížila spotřeba plynu pro vlastní otop pecí na jednu polovinu vyrobeného plynu. Druhá polovina mohla být použita pro jiné účely. Dále pak byly z vyrobeného plynu získávány "vedlejší produkty", tj. dehet, síran amonný a benzol. U nového typu pecí se také podstatně snížila koksovací doba, což umožňovalo snížení počtu pecí při dosažení stejné výroby. Také provoz na části nové Košicko-bohumínské dráhy umožnil již roku l868 zřízení závodní vlečky z dolu a koksovny Jan na nádraží v Karviné, i když provoz na celé trati KBD byl zahájen až l8.března l872.

     Možnosti levné a spolehlivé dopravy na vzdálená místa rakouského mocnářství bylo nutno využít pro rozšíření trhu.

     K výstavbě nového závodu bylo určeno místo v dnešním prostoru koksovny. Stavba však nebyla zadána firmě Otto-Hoffmann, ale jak píše Dr. Šlachta - "vzorem se stala pec Laresova". Výstavba byla zahájena roku l898 a do roku l90l byly postaveny čtyři baterie po 30 pecích, v prostoru dnešních baterií č. 4, 6 a 7. Tyto pece měly šířku lm, délku 9,5m a výšku 0,94m. Vzhledem k velké šířce se tyto pece neosvědčily pro příliš dlouhou koksovací dobu a z těchto důvodů byly proto přestavěny firmou Otto-Hoffmann.