deskou, posuvnou v ocelovém rámu. Střílny působí čelně proti předpokládanému nepříteli. Vstup do objektu uzavírala jednokřídlá nebo dvoukřídlá plechová dvířka otočná v pantech nebo posuvná na kolejničkách Každý objekt má ve své zadní části gulu - hlubší vybrání v podlaze. Tyto guly zvětšily malý prostor v pevnůstce a mohly sloužit pro uložení munice nebo nádrže na vodu.

       Tloušťky stěn se pohybovaly od 20 do 70 cm, strop byl až 80 cm tlustý. Nejhodnotnější objekty tohoto vzoru byly vybudovány na jihu Moravy.

       Vnitřní výbava objektů byla velmi jednoduchá - prakticky se jednalo jen o dřevěné stolky pod střílnami, pro umístění standardních kulometů vz. 26 a vz. 24.

       Mimo klasické stavební řešení a terénní úpravy je možno pozorovat některé zvláštnosti. U LO vz. 36 na severní hranici je možno objevit kanálky, sloužící k odvodu vysrážené vody z objektu nebo obdélníkový otvor ve stropní desce pro zákopový periskop.

       Objekty vz. 36 v oblasti III. sboru (jižní Morava) se liší od objektů stejného vzoru z jiných oblastí v půdorysu, řezu, tloušťkách stěn a rozevření střílen, ale jsou též všechny vybaveny dvěma granátovými skluzy; gula v podlaze je odlišného tvaru a podstatně větší, v boční stěně nikdy nechybí větrací otvor.

       U VII. sboru (na Slovensku) byly lehké objekty vz. 36 stavěny ještě v roce 1937, a tak byly částečně zmodernizovány - k původnímu tvaru pevnůstky byla přidána předsíňka s mřížovými vrátky, pancéřovými dvířky a ochrannou střílnou.

       Různé jsou též úpravy vstupu. Vstup může být řešen bez jakékoliv úpravy (normálně), šachtičkou se stupačkami a poklopem, vybetonovaným zákopem, schodky nebo inundační šachtou. Je také znám případ vstupu řešeného štolou vyraženou ve skále, vedoucí k objektu na opačné straně kopce.

       Pevnůstky byly umístěny převážně na návrších kopců ve směru státní hranice a většinou v místech kde bylo snadné objekt zamaskovat (okraj lesa, keře, atd.). Měly za úkol postřelovat důležité body v terénu - silnice, křižovatky, železnici, budovy, mosty, údolí. To jim umožňovaly především daleké palby, jejichž vedení však podmiňovalo dobré umístění v terénu.

       Vzhledem k tloušťkám stěn se předpokládala u objektů vz. 36 odolnost proti projektilům ráže 75 mm a minometným střelám do ráže 81 mm. Nesměly být však zasaženy přímo střílny či otvor vstupu.

       Osádka dle počtu zbraní ve střílnách byla tvořena 2 až 6 muži. Výstavba byla zastavena na přelomu roku 1936 - 1937, kdy bylo dokončeno 864 objektů tohoto typu. Ze strany vojenských odborníků bylo totiž mnoho výhrad k bojové hodnotě těchto pevnůstek.

       Přesto, že k objektům vz. 36 byly značné výhrady (chybějící vzájemné krytí palbou, relativně snadné napadení nepřátelskou dělostřeleckou palbou pro umístění v blízkosti hranice, ohrožení osádky vzhledem k nenáročnému stavebnímu řešení ...) lze konstatovat, že měly tyto i řadu výhod, které nevýhody částečně kompenzovaly (vzhledem k malým rozměrům byly obtížně zasažitelné, umožňovaly dobrý výhled a vedení dalekých paleb, jejich pořizovací cena byla malá ...). Po zařazení části dokončených objektů vz. 36 do nově budovaných souvislých linií LO vz. 37 odpadl největší nedostatek: původně byly totiž objekty vz. 36 odkázány v boji samy na sebe, chybělo jim vzájemné krytí. Lze předpokládat, že objekty vz. 36 by splnily úkoly na ně kladené v roce 1938.

Lehké opevnění z roku 1937

       Zcela jinak pojatou koncepcí obrany byl systém tvořený lehkým opevněním vz. 37, jež bylo schváleno ke stavbě 5. ledna 1937. Jednotlivé objekty byly na rozdíl cd LO vz. 36 stavěny podél celé hranice, ne jen na nejdůležitějších místech.

       LO vz. 37 tvořilo souvislé opevněné pásmo, které sestávalo z několika sledů jednotlivých pevnůstek, nazývaných řopíky (odvozeno od zkratky ŘOP). Na méně důležitých místech byla vytvořena opevněná čára "jen" z jednoho sledu kulometných stanovišť - každý sled přitom vytvářel sám o sobě souvislou palebnou přehradu.

       První sled (sled hlavního odporu) měl zastavit nepřítele, který musel být vystaven nejúčinnější palbě všech zbraní. Sled tvořila linie objektu s bočními palbami tak, že palebná přehrada dosahovala 500 až 600 metrů před linii kulometných stanovišť při střelbě na účinný dostřel kulometů, tj. 800 až 1.200 metrů.

       Objekty druhého sledu (sledu posilového) tvořily také souvislou palebnou přehradu s prvořadým úkolem podporovat a doplňovat palby prvního sledu. Využívalo se více paleb kosých, případně i čelných, aby byla vytvořena i dostatečná hloubka postřelovaného prostoru. Vzdálenost od prvního sledu 500 až 700 metrů se v členitém a nepřehledném terénu zmenšovala.

       Další sledy (sledy zadržovací) se budovaly podle okolností v důležitých úsecích nebo jen v určitých částech linie. Palba jejich objektů musela navazovat na palby sledu předcházejícího.

       Linie, tvořená několika sledy, vybudovaná podél hranice, se nazývá hlavním nebo prvním obranným postavením. Na důležitých směrech (např. jižní a severní Morava) byla z důvodu kvalitnějšího zajištění proti průnikům nepřítele stavěna ještě další linie LO vz. 37, tzv. druhé obranné postavení. (u Pohořelic)

       Do opevněného pásma měly být později ještě včleněny protitankové objekty k uzavření prostorů vhodných pro útok tanků a původně se počítalo i se stanovišti pro pěchotní minomety. V zásadě však měly být tyto objekty umístěny tak, aby byly chráněny alespoň prvním sledem opevněného pásma.

       Bylo zásadním požadavkem, aby každý objekt působil svou palbou před a částečné i za oba své sousední objekty, takže každé kulometné stanoviště téhož sledu bylo - kromě ochrany palbou sledu posilového či zadržovacího - většinou chráněno palbami několika sousedů. Vlastní ochrana pevnůstky byla zajištěna hlavně palbami sousedních objektů.

       Síla stěn a stropů běžných objektů (normální odolnosti) byla vypočtena a odzkoušena proti nejméně jednomu zásahu granátu ráže 10 cm. V místech zvláště exponovaných se budovaly objekty silnějšího typu (tzv. zesílené), v místech méně důležitých, i když vyjímečně, naopak objekty lehčího typu (tzv. zeslabené). Tloušťky stěn obvykle 50 - 120 cm, stropů 50 - 100 cm.

       U čelních zdí je patrné oboustranné prodloužení. Tato "ochranná křídla", o délce až 1,4 m, byla budována z toho důvodu, aby ze strany nepřítele nebylo možné ohrozit palbou střílny pevnůstky. Čelní stěna byla navíc chráněna kamennou rovnaninou 1 m silnou (u zesílených objektů 1,5 m silnou), která měla být překryta a vysvahována hliněným záhozem, jež měl být stejně jako strop oset trávou. Zához sloužil k maskování a ke zvýšení odolnosti - snižoval účinek střel (granát měl explodovat v záhozu a objekt samotný měl zůstat neporušen).

       Vchod do pevnůstky je situován vždy v zadní - týlové stěně. Je zalomený, dle typu objektu vlevo nebo vpravo, a obsahuje dvojí uzávěr. První uzávěr tvoří mřížové dveře z ocelových prutů o průměru 20 mm, které jsou chráněny vchodovou střílnou, umístěnou ve vnitřní zdi proti vstupu. Druhý uzávěr tvoří pancéřové plné dveře o tloušťce 10 mm. Podlaha předsíňky mezi oběma uzávěry je ve stejné úrovni jako podlaha celého objektu, práh plných dveří je vysoký 35 cm. Dveře jsou opatřeny uzavíratelnou střílnou pro pistoli. Zevnitř se zajišťovaly dvojicí petlic, zvenčí bylo možno dveře otevřít či uzavřít klikou a zámkem, uzamykatelným na klíč. Oboje dveře se otevírají dovnitř.

       Vnitřní část objektu (u nejčastějšího typu A) tvoří dvě střelecká stanoviště (místnosti) pro kulomety. Ty byly instalovány v lafetách, které byly otočné zavěšeny ve střílnách v bočních stěnách. V chodbičce, spojující obě střelecké místnůstky, je prostor pro ventilátor na nucenou výměnu vzduchu. Ve stropě u obou zbraní jsou zabetonovány roury, do nichž se vkládal periskop v závěsu na pozorování blízkého i vzdálenějšího okolí objektu. U vnitřních stěn i stropu se ponechávalo vnitřní bednění, které bylo ohoblováno a sloužilo osádce především jako zvuková a tepelná izolace. V týlové stěně byl umístěn granátový skluz a dva vývodné otvory.

       Granátový skluz sloužil pro bezprostřední ochranu týlu objektu a tvoří ho šikmá, pod úhlem 35° ve stěně zabetonovaná roura. Vyšší konec, umístěný v některé střelecké místnosti (většinou levé), byl opatřen lehce ovladatelným víkem. Víko bylo dimenzováno tak, aby vydrželo výbuch granátu uvnitř skluzové roury. V případě, že byla pevnůstka ohrožována nepřítelem v okolí týlové zdi, osádka mohla vyhodit skluzem ruční granát. Jeho exploze by útočníka spolehlivě likvidovala. Aby byl bezpečně zajištěn výbuch nárazového granátu, bylo nutno pod vnějším ústím granátového skluzu, které se nacházelo 60 cm na zemí, upravit povrch - buď vybetonovat dopadovou plochu, nebo tento prostor vydláždit kameny. Granáty časované, které se začaly pro opevnění vyrábět, by tuto úpravu nevyžadovaly.

       Vývodné otvory se nacházejí pod stropem na týlové stěně, poblíž boční stěny se střílnou Nad každou střílnou byl upevněn sběrač zplodin, kde se plyny vzniklé při střelbě shromažďovaly a vnitřním přetlakem vzduchu, vytvořeným ručním ventilátorem, vytlačovaly vývodnými otvory ven z objektu. Sběrač je přitom s kolenem vývodného otvoru spojen plechovou rourou. Známa jsou tři různá provedení vyvodných otvorů, avšak jejich funkce je vždy stejná (provedení vývodných otvorů byla měněna na základě zkoušek postřelováním, aby se zabránilo průniku projektilů do objektu).

       Na vnitřní stěně naproti vchodu jsou kromě střílny na ochranu vstupu umístěny ještě ventilátor s nasávacím otvorem a mohou být přítomny ještě prostupy (provedené kovovou trubkou, procházející stěnou) pro vedení telefonního spojení mezi objekty. U některých kulometných stanovišť se na vnitřní stěně nad či pod vchodovou střílnou vyskytují otvory, kterými do objektu měly přicházet kabely či vodiče polního vedení. Otvor pod stropem, ústící těsně nad vchodem do objektu, sloužil pro vzdušné vedení; otvor nad podlahou ústící pod vstupním otvorem, přiváděl podzemní kabelové vedení. U některých objektů jeden z uvedených otvorů chybí, některé pevnůstky žádný otvor tohoto určení nemají. Vstupní chodbička je odvodněna.

       Vchodová střílna měla za úkol bránit prostor mřížových dveří a prostor těsně za objektem palbou pistole, pušky nebo kulometné pistole (samopalu). Princip této střílny je jednoduchý: v základní ocelolitinové desce s otvorem, která je zabetonovaná ve vnitřní zdi, se pohyboval příklop, kterým bylo možno střílnový otvor otevřít či uzavřít, či vytvořit jen úzkou štěrbinu na pozorování. Ač se vyskytují tři typy těchto vchodových střílen, je jejich funkce shodná.

       Ventilátor sloužil k nasávání vzduchu zvenčí otvorem z předsíňky, mohl být jak pravo-, tak i levotočivý. Přetlakový vzduch unikal z objektu především vývodnými otvory spolu se zplodinami, vznikajícími při střelbě z kulometů. Ventilační souprava měla být doplněna i protichemickými filtry. Nabídka pro jejich dodání od firmy Chema přišla však až 5. září 1938 a tak v období Mnichova pevnůstky vz. 37 těmito filtry vybaveny nebyly. Pro osádku to tedy znamenalo, že pokud by byly použity otravné bojové látky, musela by s nasazenou plynovou maskou bojovat jako za běžných polních podmínek. Do září 1938 bylo namontováno do pevnůstek vz. 37 celkem 7.291 ventilátorů.

       V podlaze, většinou v rohu mezi čelní a pravou boční stěnou se nachází gula - asi 15 cm hluboké vybrání v podlaze, sloužící k sbírání sražené vlhkosti. V některých objektech ještě k těmto gulám směřují na podlaze vedené žlábky, které usnadňují přívod sražené vody do jímky z vnitřních prostor.

       V únoru 1938 bylo rozhodnuto o zřízení drážek na chlazení kulometných hlavní. Šlo o obdélníková vybrání v podlaze s cementovou pálenou omítkou s nepropustnou přísadou. Tyto drážky po naplnění vodou a uzavření dřevěným víkem sloužily k chlazení hlavní kulometů vz. 26 a 37. Umísťovány měly být pod plechovými stolky, jež měly sloužit k upevnění kulometů a snadné a rychlé výměně hlavní. Počet chladicích jímek odpovídal počtu zbraní ve střílnách.

       Kulometnou střílnu tvoří ocelolitinový rám, zabetonovaný v boční stěně. Rám nebyl pevně spojen s armaturou - ta byla vyhnuta nebo vystříhána. V rámu je upevněna lafeta, umožňující instalování jakékoliv z uvažovaných zbraní (kulometná pistole (samopal), lehký kulomet, těžký kulomet, protitanková puška), která umožňuje potřebný, náměrový i odměrový pohyb. Lafeta přitom umožňuje jednoduché upevnění všech uvedených zbraní pomocí speciálních úchytů. Rám střílny váží 180 kg, osa střílny (a tím i osa hlavně zbraně) byla ve výšce 65 cm nad terénem a uvnitř 130 cm nad podlahou.

       Před uchycením zbraně na lafetu ve střílně se sejmul podstavec kulometu a byl uložen v pevnůstce; zbraně tak zůstaly použitelné i mimo objekt. Otočný bod kulometu ve střílné je v 1/3 od vnitřního líce zdi (tj. 20 cm). Instalací zbraně do speciální lafety se dosáhlo především větší přesnosti střelby než na polním podstavci, zvětšila se ochrana zbraně i její obsluhy a otvor střílny se navenek zmenšil. K uzavření střílnových otvorů sloužily dva typy uzávěrů. První - velký se používal na plné uzavření střílny tehdy, pokud nebyla v lafetě instalovaná zbraň. Druhý - malý bylo možno použít k zmenšení otvoru střílny v případě, že bylo použito mapy pro zajištěnou střelbu a nebylo tedy nutné mít velký otvor pro střelbu přímou, zaměřovanou přes hledí zbraně.

       Střílny mají jednotný náměr +20/-25 a odměr 60°. V případě, že bylo zapotřebí zajistit pro palebný plán větší depresi, bylo možné tuto střílnu zabetonovat nakloněnou (pro větší elevace vykloněnou). Později byly pro tyto případy vyráběny střílny s větším náměrem - +25/-35°. Oba zmíněné typy střílen se vyráběly pro tloušťky stěn 60 a 80 cm (pro normální a zesílenou odolnost). Pro pevnůstky vz. 37 byly vyráběny i tzv. zeslabené střílny, pro tloušťku stěn 50 cm. Protože těchto zeslabených střílen bylo vyrobeno více než potom postaveno objektů typu C a pevnůstek zeslabených, byly použity i u objektů ostatních typů a to jak odolnosti normální, tak i u řopíků zesílených. Před střílnami si osádka měla zřídit menší příkop za účelem odvodnění a pohlcení zeminy vyvržené střelami, dopadajícími v blízkosti střílen - mělo se tak zmenšit nebezpečí jejich zasypání.

       Proti vodě a zemní vlhkosti byly stropy a základové desky objektů vz. 37 izolovány lepenkou s asfaltovými nátěry. V místech s vysokou hladinou podzemní vody byly do potřebné výšky stejně izolovány i spodní části vnějších zdí.

       Samotný objekt musel být zvenčí maskován. Před čelní stěnou byl zához, který po odrnování a osetí travou bezprostředně zastíral objekt ze strany od nepřítele. Stejně byl maskován i strop. Volné zdivo mělo být maskováno drátěnými sítěmi, které se měly upevnit na oka z armovacího drátu, vyčnívající z hrany stropu a zakotvit do terénu a záhozu. Do drátěné sítě se vpletly kousky vhodného a ne rychle schnoucího porostu, aby byla maska přizpůsobena charakteru okolí pevnůstky, ale vždy pouze tak, aby ze střílen bylo spolehlivě vidět i skrze sítě.

       Každý objekt měl být původně vždy oplocen a pravidelně střežen hlídkami. V případě pohotovosti pak byl obsazen osádkou (vyjma objektů takticky nejdůležitějších, které měly mít svoji stálou osádku i v době míru).

Typologie lehkých objektů vz. 37:

       Podle tvaru, úkolu a počtu střílen se rozlišují typy LO vz. 37: A B, C, D, E, F, G a H. Objekty, typu A až E byly objekty kulometné, objekty typu F, G a H byly objekty pro organické protitankové kanóny (vz. 34, 37).

       TYP A

       Objekt je oboustranný, má dvě střelecké místnůstky a tedy i dvě střílny. Podle toho, jaký úhel svíraly osy střílen (a tím i hlavní kulometů ve střední poloze), rozlišovaly se pevnůstky typu A na A-120, 140, 160, 180, 200 a 220. Díky bočním střílnám vedl tento řopík boční palby ve směru průběhu opevněného pásma. Hrubá stavba objektu tohoto typu stála přibližně 55.000 Kč, přičemž náklady se mohly měnit především v závislosti na umístění v terénu (hřebeny hor, horské lesy bažiny apod.). Naopak objekt kompletní s celým vnitřním zařízením, ale bez zbraní a střeliva, stál asi 72.000 Kč.

       TYP B

       Objekt je vybaven jednou boční střílnou pro palbu po linii a jednou čelní střílnou pro palbu čelní nebo kosou. Byl stavěn i v zrcadlově obrácené variantě: mohl tedy střílet čelně a bočně jak vpravo, tak vlevo. Typickým místem výskytu tohoto typu řopíku jsou uzávěry údolí a zlomy v průběhu opevněného pásma objektů vz. 37. Podle úhlu sevření os střílen se typ B dělí na B1-80, 90 a 100 (s boční střílnou vpravo) a B2-80, 90 a 100 (s boční střílnou vlevo). Cena hrubé stavby kulometných stanovišť typu B se pohybovala také přibližně kolem 55.000 Kč.

       TYP C

       Jednostřílnový objekt nejnižší odolnosti. Čelní střílna vede buď čelní, nebo kosou palbu. Použit byl hlavně k vyloučení hluchých prostorů v členitějším terénu, k doplnění souvislosti a zesílení paleb. Ačkoliv je odolnost tohoto typu menší než u typů ostatních, tvořil pro nepřítele nepatrný a jen náhodně zasažitelný cíl. Stavěl se buď jednotlivě nebo ve dvojicích (kulometných družstvech), vzdálených od sebe alespoň 50 metrů. Při výstavbě mělo být dbáno na to aby boční stěny, vystavené nepřátelské palbě, byly patřičně zesíleny (na 50 cm). Řopíky typu C mohly být stavěny ve dvou variantách - s vchodem zprava (C1) nebo zleva (C2). Díky tomu řešení se objekt mohl stavět vždy tak, aby vchod byl odvrácen od nepřátelské palby. Strop objektu byl tvořen pozinkovaným vlnitým plechem s vrstvou štěrku a hlíny, nebo daleko častěji betonovou stropní deskou o síle 20 až 50 cm. Vyskytují se i objekty tohoto typu doplněné o předsíňku s vchodem buď do týlu nebo na boční stěně Objekty typu C až na malé výjimky postrádaly složitější vnitřní zařízení. Kalkulační cena za hrubou stavbu řopíku typu C byla asi 13.000 Kč.

       TYP D

       Jedná se o jednostřílnový objekt pro kosou nebo boční palbu. Přibližně by se dal přirovnat k pravé (D1) či levé (D2) polovině objektu typu A. Ideální bylo použití těchto řopíků na svazích a to především prudších než 15 stupňů. Časté je i použití dvojice pevnůstek typu D na vrcholcích kopců místo typu A, aby bylo dosaženo dokonalého postřelování obou svahů kopce. Cena hrubé stavby kulometných stanovišť typu D se pohybovala kolem 30.000 Kč Objekt kompletní s celým vnitřním zařízením, ale bez zbraní a střeliva, stál asi 34.000 Kč.

       TYP E

       Jednostřílnový objekt pro čelní nebo kosou palbu. Je odolnější než typ C, ale jeho použití bylo prakticky stejné. Díky vyšší odolnosti mohl být postaven i ve větší blízkosti hlavní obranné linie, nezřídka i pro čelní postřelování silnic, vedoucích od hranice do vnitrozemí. Opět se mohl vyskytovat ve dvou variantách - s vchodovou chodbičkou vlevo (E) nebo vpravo (E1). Cena se příliš neliší od cen uvedených u typu D.

Objekty lehkého opevnění pro KPÚV

       Určitou slabinou objektů lehkého opevnění byla nedostatečná protitanková obrana. Se vzrůstajícím tempem zbrojení v Německu a zvyšující se produkcí tanků a dalších typů obrněných vozidel vzrůstalo také nebezpečí z použití této techniky v případě útoku proti Československu.

       Slabě pancéřované a slabě vyzbrojené lehké tanky typu Pz I, Pz II se nejevily ani pro čs. lehké opevnění jako příliš nebezpečné, neboť pro ně překážkový systém a průbojné střelivo z kulometů pevnůstek představoval vážné ohrožení. Nebezpečné, i když daleko méně početné, však byly tanky typu Pz IV a později také Pz III.

       Odborníci z ŘOP si tuto situaci plně uvědomovali a proto se problémem protitankové obrany od určité doby intenzivně zabývali. Ochranu stávajících typů lehkých objektů (vz 36 a 37) před pancéřovými vozidly mělo zajistit jejich vyzbrojení protitankovými puškami různé ráže. Ve vývoji byl také 15 mm hrubý kulomet. Do září 1938 se však tyto zbraně k jednotkám, obsazujícím lehké opevnění, nedostaly.

       Protitanková obrana v úsecích, kde se nepočítalo s těžkými objekty nebo se měly stavět později měla být řešena polním dělostřelectvem a především kanóny proti útočné vozbě (KPÚV) ráže 37 mm - vz. 34 a vz. 37 (KPUV obou vzorů patřily do výzbroje pěchoty). Jejich umístění v otevřeném terénu sice umožňovalo střelbu všemi směry a bylo výhodné díky možnosti rychlého přemísťování zbraní podle situace, ale vlastní zbraň i obsluha byly velmi zranitelné. V linii opevnění tak došlo k paradoxní situaci, kdy kulomety měly vyšší stupeň ochrany než účinnější protitankové kanóny.

       Projekce prvních typů lehkých objektů pro KPÚV v květnu 1937 se střetla s řadou problémů. Především polní lafetace kanónů PÚV byla příčinou toho, že bylo nutno stavět objekty poměrně velké, tedy drahé, dobře viditelné a zranitelné. Při doporučovaném odměru kanónu 50° - 60° byl jeho okruh účinnosti velmi snížen. Ze střílny objektů byla také značné omezena možnost pozorování. Proto bylo rozhodnuto, že protitankové objekty v liniích opevnění se budou budovat jen vyjímečně a to v případech, jako jsou uzávěry soutěsek, komunikací v lesích, různých úvozů, nerovností terénu apod. V takovýchto případech je útok možný jen z určitého směru, čímž se zmírňuje nevýhoda relativně malého odměru zbraně ve střílně objektu, nepřítel však může předvídat pozici KPÚV a je na střet připraven. Železobetonová pevnůstka, chránící zbraň i obsluhu, vytvoří za této situace účinnou a obtížně zdolatelnou překážku.

       Většina stanovišť protitankových zbraní však měla být umístěna volně v terénu tak, aby se nacházela cca 400 m za protitankovými překážkami, které by byly čelně postřelovány, přičemž by prvořadým úkolem byla ochrana terénu v blízkosti objektu LO. To se považovalo za plně dostatečné, neboť nepřátelské tanky mohly ohrozit střílny objektů LO vz. 37 až teprve tehdy, když by přijely k překážkám a začaly je překonávat. Právě v tom okamžiku je měla zasáhnout nejúčinnější palba.

       V květnu 1937 byly vyprojektovány 2 typy objektů, značené jako LO vz. 37 F a G a o něco později vznikl typ H.

       LO vz. 37 G - opět se jedná o jednopodlažní pevnůstku určenou tentokrát k palbě čelní. Vzdáleně může připomínat objekt LO vz. 37 typ E. Přímo v terénu byl zrealizován jediný exemplář tohoto typu. Nachází se mezi pěchotními sruby OP-S-11 "U cihelny" a OP-S-12 "Na rytířském" u obce Velké Hoštice. Jeho úkolem bylo postřelovat úvoz, do kterého vzhledem k tvaru terénu nezasahují účinně palby protitankových kanónů z obou zmiňovaných srubů. Postaveny exemplář je vybudován v zesíleném provedení stěny ohrožené ostřelováním jsou 120 cm silné. Normálně požadovaná odolnost LO vz 37 typ F, G (i H) byla stanovena proti rážím do 100 mm. Stěny měly být silné 50 - 8O cm, strop 60 cm. Kamenná rovnanina okolo ohrožených stěn byla navržena o síle 100 cm.

       Kanón vz. 34 nebo vz. 37 měl být vždy umístěn na střeleckém stole (pod stolem se počítalo s úložným prostorem), obsluha by tedy stála níže než zbraň. To ve svém důsledku umožnilo značně snížit siluetu objektu. Díky těmto opatřením nebyl objekt nápadnější než běžné lehké objekty vz. 37, také kubatura objektu, použitá při stavbě pevnůstky G normálního provedení měla být přibližně stejná. Odměr střílny byl doporučen v rozsahu 50°, což je maximální hodnota, které může být dosaženo bez přemístění kol zbraně. Také velikost střílny v případě odměru 50° z hlediska bezpečně ochrany zbraně vyhovovala. Pozorování se mělo provádět pouze střílnou, použití periskopu nebylo uvažováno. Vhodné a levné pancéřování střílný bylo obtížně řešitelné, nehledě na to, že by pak také bylo nutno objekt vybavit zařízením pro pozorování a míření. Tato zařízení společně se střílnou by byla značně drahá a předpokládalo se , že by jejich cena mohla překročit cenu celého objektu. Projektanti proto rozhodli, že střílna bude tvarována pouze v betonu.

       LO vz. 37 H - jednalo se o pevnůstku, sloužící jako železobetonový úkryt pro kanón vz. 34 nebo 37, munici a tříčlennou obsluhu. Objekt mě rozměr 7,8 x 5.2 m, výšku i se základem pouze 2,2 m. Vnitřní prostory měly světlost pouze 130 cm. Objekt měl být zapuštěn pod úroveň terénu, opatřen výjezdovou rampou se sklonem 1:3 pro kanón a vchodem pro obsluhu. V době míru by byl zcela zahrnut zeminou, až teprve při stavu ohrožení by byl odkryt (rampa, vchod), připraven a obsazen. Palebná pláň pro kanón u objektu se měla upravit až v době zvýšeného napětí. Přímo z objektu kanón střílet nemohl. Také objekt LO vz 37 typ H byl vybudován jediném exempláři a to na bratislavském předmostí Petržalka, kde se zachoval dodnes. Umístěn byl do týlu mezi objekty B-S-5b "Vídeň II" (ten dnes již neexistuje) a B-S-6 "Vrba", navíc jej chránil i lehký objekt vz. 37 A-180 Z, který byl vložen 300 m před něj. Kanón z úkrytu (v systému opevnění Petržalky značen jako objekt B-S-II) měl ostřelovat silnici z Vídně a železniční trať Vídeň - Bratislava.

       V případě potřeby oboustranné palby měly být budovány poblíž sebe výhradně dva objekty opačně orientované, neboť náklady by byly v podstatě stejné jako u pevnůstky oboustranné, avšak jejich zranitelnost podstatně menší. Kromě svého hlavního postavení měl mít každý KPÚV připraveno nejméně jedno další postavení záložní - polního typu. Všechny objekty vz. 37 typu F, G a H měly být postaveny a odzkoušeny ve zkušebním ženijním dvoře v Milovicích. Prozatím se však nepodařilo najít žádné materiály, které by odzkoušení těchto staveb potvrzovaly.

       Uvedené typy objektů vz. 37 F, G a H z mnoha důvodů nevyhovovaly. Nedostačující byl např. způsob pozorování bojiště (pouze střílnou), ochrana proti bojovým látkám (žádná), řešení obrany vchodu (jen mříž) atd. Proto bylo od jejich výstavby upuštěno velmi brzo a odborníci z ŘOP přikročili k projekci dokonalejšího typu železobetonového stanoviště pro KPÚV. Jeho řešení a výbava měly odpovídat nejméně standardu LO vz. 37 (objekty typu F, G a H, ačkoliv řazeny pod vz. 37, svým řešením připomínají spíše konstrukci pevnůstek vz. 36). Projekce nového typu objektu pro KPÚV, který dostal označení "objekt K", byla dokončena v srpnu 1938. Žádnou z těchto moderně řešených pevnůstek se již nepodařilo do září roku 1938 stavebně realizovat.

       Pro velení a pozorování v pásmech LO se pro různé stupně velitelství měly budovat pracovní úkryty a pozorovatelny.

Pracovní úkryty

       Byly projektovány jako přízemní skryté a pokud možno v zemi zapuštěné objekty, odolné proti zásahům granátů ráže do 15 cm. V týlové stěně měla být střílna na obranu vchodu, vchod s mřížovými a silnostěnnými ocelovými dveřmi, granátový skluz a příkopový periskop o zorném poli 58 stupňů. Byl-li sloučen pracovní úkryt s pozorovatelnou, byl do stropu osazen periskop vz. 37. Pro objekty tohoto typu, které měly mít instalován periskop pro pozorování, byl vyvinut modernější typ v roce 1938.

       Pro velitele čet nebyly zvláštní úkryty plánovány, měli být totiž umístěni ve vhodných zesílených objektech vz. 37 opevněného pásma.

       Pro velitele rot měly být již stavěny pracovní úkryty (stanoviště velitele - SV) pro 7 mužů. Měly obsahovat místnost pro velitele roty, kancelář velitele, předsíň s telefonní ústřednou, radiostanicí a ručním ventilátorem.

       Pro velitele praporu ve svazu byly projektovány pracovní úkryty (stanoviště velitele) pro 13 osob. Měly obsahovat místnost pro velitele praporu. kancelář velitele, výklenek pro telefonní ústřednu, místnost pro radiostanici a předsíň s ručním ventilátorem.

       Pro velitele samostatného praporu byly plánovány pracovní úkryty pro 18 osob s místností pro velitele praporu, kanceláří velitelství, místností pro 3 důstojníky, místností pro radiostanici a telefonní ústřednu a předsíní s ventilátorem.

       Pro velitele pluků se podobně jako pro velitele čet úkryty neplánovaly, ale měly pro ně být vybrány vhodné stavby za opevněným pásmem.

       Uvedené úkryty měly mít ve výbavě lůžka, stolky, sedačky, nádoby na vodu, ohřívače stravy, petrolejové lampy apod. Vždy byly provedeny kabelové vstupy, otvor pro výfuk a vývody pro anténu (u SV roty pro jednu, u SV praporu pro dvě antény).

Pozorovatelny

       V prostoru každého stanoviště velitele se počítalo se zřízením několika pozorovatelen - jednak malých pozorovacích okopů a jednak železobetonových pozorovatelen.

       Pozorovací okopy měly být proti střepinám a povětrnostním vlivům chráněny jen nakrytím hlínou, strop tvořil ocelový plech nebo kulatina. Vzhledem k dobrým možnostem zamaskování a rychlému vybudování měly tvořit hlavní typ pozorovatelen pro LO.

       Železobetonové pozorovatelny se měly stavět pro přímé nebo periskopické pozorování, ve stejné odolnosti jako velitelské úkryty. Umístěny měly být tak, aby byly co nejlépe zastřeny, obsahovat měly vnitřní prostor pro jednoho až dva pozorovatele u pozorovací štěrbiny nebo periskopu, stolek se záznamy a telefonním přístrojem.

       Z uvedených plánovaných pracovních úkrytů a pozorovatelen nebyl žádný objekt postaven kromě 4 stanovišť velitele roty na bratislavském předmostí Petržalka. Dva z těchto úkrytů vzhledem k umístění ve volném terénu měly ve stropě osazen periskop. Postavené úkryty se od výše uvedeného popisu mírně liší (nemají střílnu na ochranu vchodu, lomeny vchod a mřížové dveře).

       Poslední speciální stavbou související s LO vz. 37 byly tzv. chaty pro osádky objektů vz. 37. Byly stavěny v několika typech (dřevěné sruby, zděné chaty, železobetonové chaty) a pro různé počty mužstva (např. 15, 30, 60, 90, 120 a 140 mužů).

       Aby byla zajištěna určitá univerzálnost použití jednotlivých typů objektů. mohly být jednotlivé konstrukce pevnůstek navíc modifikovány - hlavně kvůli požadavkům, vyplývajícím z terénu. Objekty prakticky všech typů mohly být v zesílené, normální či zeslabené odolnosti. Vyskytují se však i pevnůstky vymykající se shora uvedené kategorizaci, tzv. částečně zesílené nebo částečně zeslabené. V terénu svažitém se vyskytují objekty přizpůsobené sklonu terénu, jsou to tzv. výškově lomené objekty. Výškový rozdíl mezi oběma střeleckými stanovišti byl řešen schody - pro svahy od 15 do 25°. Pro mírnější svahy - od 5 do 14° se užívalo objektů šikmých (uvedené údaje platí pro typ A; pro typ B jsou údaje mírně odlišné). Kombinováním uvedených verzí s typy LO vz. 37 vzniklo více než 100 variant pevnůstek, které plně stačily pokrýt potřeby i toho nejkomplikovanějšího terénu při zachování přísných kritérií pro hustotu a neprostupnost palebných přehrad lehkého opevnění.

       Charakter terénu byl také určujícím faktorem, jaká hustota LO vz. 37 byla v tom kterém místě použita. Vyskytují se prostory, kde je hustota 10 i více pevnůstek na 1 km opevněného pásma. Uvedené údaje dosvědčují úplnou univerzálnost těchto objektů.

       Častým řešením v záplavových prostorech jsou také inundační (protizáplavové) šachty u vstupních otvorů do objektů. Při záplavách dosahujících výšky 50 cm se zvedaly objekty tak, že měly výšku střílny cca 80 cm nad terénem. U vchodu se zřídila obezdívka, kterou bylo snadné překročit. Pokud záplavová voda stoupala nad 50 cm, byly vchody obezděny vyšší šachtou do potřebné výšky s čelným uzávěrem - do drážek se umístily dubové fošny a mezi ně se napěchoval jíl. Za sucha se tento uzávěr odstranil a usnadnil tak vstup do pevnůstky. V tomto případě bylo nutno zajistit i střílny proti vnikání vody a to vodotěsnými uzávěry (silnější plechová deska s vodotěsnou vložkou se přitáhla šroubem ke střílnovému otvoru).

       Bylo-li nutno objekty budovat v nevhodném terénu, byly k jejich vchodům přistavěny svislé šachty nebo krátké "tunely", ve svazích byly budovány zárubní zdi na ochranu objektu před sesutím zeminy.

       V linii lehkého opevnění se také nacházejí zvláštnosti, vymykající se pravidlům z konstrukčních dat. Jedná se o výjimky, které povolovalo výhradné ŘOP.

       * Lehký objekt vz. 37 typ C-180. Není zatím přesně známo, jestli se jednalo o objekt bojový nebo pozorovací. Byl postaven v počtu 5 ks v úseku 5-Vranov III. sboru.

       * U obce Bratronice byl objekt typu A vestavěn do náspu komunikace a musel být proto značně prodloužen a přizpůsoben silničnímu tělesu. Střelecké místnosti se tak nacházejí po obou stranách náspu.

       * U Postoloprt byly do železničního náspu vestavěny dva objekty typu D, přizpůsobené zídkami a stříškou hlubšímu vsazení do náspu. U stejné obce byly postaveny dva objekty typu A pod silniční most a oblouk viaduktu.

       * Do dutiny v pilíři dvoupatrového silničního a železničního mostu v Ústí nad Labem mělo být vestavěno dvoustřílnové kulometné stanoviště postřelující břeh Labe.

       * V Orlických horách nedaleko tvrze Bouda byl postaven objekt typu A, který měl za úkol postřelovat těžkým kulometem mělké dlouhé sedlo mezi kótami Vysoký kámen a Bouda. Pod pravou střílnou má vybudován betonový příkop, do kterého ústí roura odpadu vystřílených nábojnic. Jinde se toto řešení nevyskytuje.

       * V Hlohovci u Lednice je do opěrné zdi Hraničního zámku vbudován objekt typu A.

       * Zeslabený objekt typu A pod Vranovským zámkem byl vybudován ve velmi prudké stráni a proto byl jeho vchod umístěn pod levou boční střílnu při maximálním využití zvláštnosti při jeho založení.

       * V obci Sazená u Velvar byly zabudovány dvoustřílnová pevnůstka typu B do vážnice a jednostřílnový objekt do patra mlýna.

       * Do sklepa nábřežní budovy v Děčíně měla být zabudována pevnůstka typu E k postřelování komunikace na protějším břehu.

       * U vlakové zastávky v Dobrém Poli u Mikulova byl do železničního náspu vbudován objekt typu A. Aby byla zajištěna výška osy střílny 65 cm nad kolejištěm, musel být objekt značné zvýšen. Toho bylo využito ke stavbě spodního patra se samostatným vchodem.

       * V obci Suchohrad byly v protizáplavové hrázi postaveny tři dvoupatrové objekty typu A. Spodní patra jsou však přístupná pouze průlezem v podlaze z horního patra. I zde je využito zvláštnosti při založení.

       * Pod obloukem železničního mostu na břehu Moravy na trati Devínská Nová Ves - Marchegg (v Rakousku) byl postaven dvoupatrový objekt se čtyřmi střílnami. Vzhledem k tomu, že se jednalo o často zaplavované území, bylo častěji využíváno patro horní. Za sucha bylo naopak výhodnější používat dolního patra. Vzhledem k těmto okolnostem jsou obě honí střílny speciální (pro větší depresi), obě spodní střílny jsou normální. Objekt stojí těsně u pilíře mostu a pod klenbou a proto nemá ochranná křídla.

       * Samozřejmě existuje mnoho zajímavě řešených typů LO vz. 37, ale není možné zmínit se zde o všech.

       Podmínky pro stavbu lehkého opevnění vz. 37 byly velice náročné. Nejen, že termíny na postavení objektů taktak stačily firmy v praxi dodržet, ale náročná byla i technologie stavby. Na správný průběh výstavby a hlavně samotné betonáže dohlížel vojenský stavební dozor. Beton měl vykazovat po 28 dnech krychelnou pevnost 450 kg/cm2 (45 MPa). Při nižším výsledku (průběžně kontrolovaném odebíráním zkušebních betonových kostek během betonáže) byla snížena cena betonové směsi o 1/2% ceny za m3 betonu (180, - Kč/m3) za každý kilogram rozdílu. Zkoušky betonu prováděly zkušební ústavy v Praze a Brně.

       Zásadní vliv na odolnost staveb měla kvalita betonu. Od roku 1937 určovala vojenská správa při zadávání prací i přesný poměr mísení písku, drobného i hrubého štěrku a vody na 1 m3 hotového betonu při spotřebě 400 kg cementu. Zvláštní portlandský "A" cement, jakož i armaturu všech průřezů dodávala výhradné vojenská správa.

Výzbroj objektů vz. 37

       Řopíky byly převážně vyzbrojeny lehkými kulomety vz. 26, pro daleké palby pak těžkými kulomety vz. 37 a zřídka ještě i staršími kulomety vz. 24. Ve směrech s dosahem palby do 300 metrů měly být instalovány kulometné pistole vz. 38, v místech vhodných pro útok obrněné techniky měly být ve střílnách namontovány protitankové pušky. Dvě posledně uvedené zbraně vsak nebyly k dispozici v září 1938, protože se teprve rozbíhala jejich sériová výroba.

       Zbraně byly ve střílně vždy upevněny pomocí lafety - nejdříve byla dodávána lafeta brněnské Zbrojovky (vz. 37), ale později se objevila levnější lafeta vz. 38 zbrojovky ve Strakonicích. Objekty, které nebyly včas vystrojeny lafetami, byly alespoň provizorně vybaveny tzv. záchyty (závěsy) pro lehké nebo těžké kulomety, které byly velice jednoduché a účelně posloužily v nouzovém případě místo lafetace. S lafetami byla dodávána specialita čs. opevnění, tzv. mapa pro zajištěnou střelbu. Tvořila ji plechová panoramatická deska a ukazatel namíření zbraně. Zbraň byla zaměřena (příp. zastřílena) a důležité body byly zanášeny na plechovou tabulku. Ukazatel na tabulce přitom vždy ukazoval na místo identické s místem, kam ve skutečnosti mířila lafetovaná zbraň. Díky tomuto zařízení mohla být vedena účinná palba ze střílny i za špatné viditelnosti - v noci, za mlhy či při zadýmování. K lafetě ještě patřila lavice, umístěná pod střílnou, uzpůsobená pro sběr vystřílených nábojnic a jejich odpad do bedny Pod lavicí. Na policích lavice bylo nářadí, náhradní díly pro lafetu a dva uzávěry do střílny.

Optika a dorozumívání v lehkém opevnění vz. 37

       Náročnější pozorování v objektech vz. 37 zajišťoval zrcátkový periskop vz. 37, otočný o 360°. Ve vysunuté poloze nad stropem jej udržoval speciální závěs s označením DZ-25. Umožňoval pozorování v zorném poli 5 až 6°. Válec periskopu byl veden v litinové rouře, zabetonované ve stropě. V klidu byl periskop zasunut v objektu a shora chráněn masívním kloboučkem, zasunutí periskopu chránilo nejen před ostřelováním, ale i před vnikáním vody. V zasunuté poloze bylo také možno periskop zajistit tak, že nemohl být zvenčí ani násilím vytažen. Stalo se pravidlem, že každé střelecké stanoviště (každá zbraň) bylo vybaveno jedním takovým periskopem.

       Spojení mezi objekty lehkého opevnění nebylo v září 1938 ještě zcela vyřešeno. Hlavní měrou by se však na spojení podílely polní telefony. Tam kde telefony dodány nebyly, musely si osádky vystačit se signalizováním. Jednoduchá signalizace pomocí kapesní svítilny přes zrcátka periskopu byla dobrá při správném natočení periskopu byla viditelnost takto podaných zprav až na 600 metrů. Spojení šlo velmi dobře provádět i pomocí různobarevných praporků, které se vystrčily z předsíňky mřížovými dveřmi. Souprava praporků se nazývala "lehká signální souprava" (obsahovala dvě dvoudílné tyče, bílý, červený, žlutý, červenobílý a žlutočervený praporek s železným zatěžovacím prutem, plechové pouzdro na praporky, tři svítilny vz. 35 s bílými skly a výměnnými červenými a zelenými skly, plechovku na svítící směs dřevěnou krabici na výměnná skla, dva sešity, lepenkové desky na spisy, dvě inkoustové tužky a hadry na cídění. Také bylo možno použít dvě svítilny (vz. 35) s možností změnit barvu světla vsunutím barevného sklíčka. Od signalizace semaforem a signální pistolí se po zkouškách upustilo. V každém řopíku však zbylo místo i pro uvažovanou radiostanici.

Výstroj LO vz. 37

       Ve výbavě pevnůstek vz. 37 kromě osobní výzbroje osádky (pistole a pušky vz. 24) byly též ruční granáty pro použití v granátovém skluzu a především bedničky s municí pro hlavní zbraně - kulomety (pro jeden kulomet se počítalo zprvu s 5.000 náboji, později byla dávka zvýšena na 10 až 12.000). Do objektu se pak musely vejít podle místní potřeby ještě další pomůcky, jako ženijní nářadí (porážecí sekera, pila, lopata, krumpáč, šroubovací klíč, kosa s brouskem), vědro s poklopem, nádoba na vodu, zdravotnický a odmořovací materiál, zásoby potravin, vařič, gumové boty a rukavice k asanaci, úplné torby vz. 27, případně rohože na spaní či petrolejová kamínka a náhradní kulomet.

Osádky

       Ve dvoustřílnových objektech tvořily osádku: velitel a zástupce velitele (obsluha periskopů, řízení palby), dva střelci (obsluha kulometů), dva pomocníci střelců (plnění kulometných pásů a zásobníků, obsluha granátového skluzu a vchodové střílny) a spojka (obsluha ventilátoru, zásobováni, spojení), tj. 7 mužů. Nouzovou osádku tvořili jen čtyři muži.

       Jednostřílnové objekty měly osádku 2 - 4 muže.

Několik postřehů z vývoje LO vz. 37

       Důkladně promyšlený systém lehkého opevnění byl výsledkem mnoha návrhů, zkoušek, projektů i eliminací nedokonalých řešení. Nedá se říci, že by tento systém vypracovalo ROP už během příprav na počátku roku 1937, vývoj probíhal po celou dobu výstavby tohoto bezesporu nejlepšího lehkého opevnění té doby na světě.

       23.2.1937: Až dosud uvažovaná alternativa řopíků se skloněným stropem (sklon stropu směrem dozadu dolů) byla zrušena a nadále byly stavěny pouze objekty se stropem rovným.

       Pro potřebu větší deprese či elevace než umožňovala stávající střílna, bylo možné tuto při betonáži naklonit či vyklonit, aby tak bylo dosaženo lepších střeleckých podmínek.

       24.3.1937: K dosud uvažovaným typům A B,a C přibyl i typ D, který se stavěl na prudkých svazích místo typu A. Jeho palby jsou sice jednostranné, ale v tomto případě zcela dostačující.

       9.4 1937: Zaveden poslední pěchotní typ E, kterého bylo užíváno pro čelní nebo kosé palby v místech vystavených dobrému nepřátelskému pozorování, kde nešlo použít typu C.

       20.5.1937: Vzhledem k nerovnosti terénu v lese či výšce sněhu v zimě (hlavně v horách) se měly u některých objektů zvýšit výšky střílen nad terénem z 65 na 80 cm (tak že by se zvýšil celý objekt). Protože toto opatření by vyžadovalo vyšší náklady a účinek by byl Pochybný uvažovalo se v takovýchto úsecích o výstavbě srubů těžkého opevnění arabského typu.

       8.7.1937: Uvažovaný jeden periskop na jeden objekt k dokonalému splnění všech úkolů nestačil. Proto bylo nutno ke zlepšení pozorování a řízení palby objektů LO instalovat obsluze každé zbraně samostatný periskop. Přitom u objektů již vybudovaných dřívější úprava zůstávala zachována.

       26.7.1937: Bylo zastaveno osazování skloněných střílen za účelem větší deprese či elevace střelby. Místo tohoto řešení byla vyráběna speciální střílna, která by tyto požadavky splnila bez naklonění (nebo vyklonění) v boční zdi. Původně navrhované sklopné stolky měly být nahrazeny plechovými pevnými stolky s drážkami, které by byly dodávány současně s lafetami. Zrušeny byly rovněž i uvažované lavice pod střílnami a byly nahrazeny lavicemi, přizpůsobenými pro odpadávání a jímání vystřílených nábojnic.

       31.7.1937: Nacházel-li se objekt v inundačním (v určitých ročních obdobích zaplavovaném) prostoru, měla být před vchodem zřízena železobetonová obezdívka - jednoduchá (malá) nebo velká "inundační šachta". Dále nepovažovalo ŘOP za nutné v inundačním terénu zpevňovat základovou půdu pilotami. (Přesto byly nalezeny objekty s pilotami na břehu řeky Dyje nebo u Stříbra na břehu řeky Mže.)

       3.1.1938: Chladicí zařízení pro TK vz. 24 (chladící nádržka s hadicí) mělo sloužit i pro chlazení hlavní jiných typů kulometů a to tak, že by se jejich hlavně ponořovaly střídavě oběma konci do nádržky.

       5.2.1938 Dřívější rozhodnutí o chlazení hlavní kulometů bylo zrušeno, neboť v objektech se v podlaze začaly provádět drážky na vodu pro chlazení hlavní jiných typů kulometu než TK vz. 24.

       U objektů, které po betonáži nebyly vybaveny lafetami, měly být provizorně osazeny závěsy (záchyty) pro lehký nebo těžký kulomet.

       11.5.1938: Protože uvažovaná roura pro zrcátkový periskop nevyhovuje všem požadavkům pro periskop se čtyřnásobným zvětšením, určený pro pozorovatelny a pracovní úkryty (pokud budou sloužit i jako pozorovatelny), měla být vyřešena roura zvláštní. Než by byly tyto nové roury vyrobeny, měly se ve stropech uvedených objektů vynechat otvory pro jejich dodatečné osazení.

       6.8.1938: Byly schváleny úpravy periskopů vz. 37, které umožňovaly kvalitnější pozorování (zvýšení zorného pole, zvětšování pomocí dvojitého horního zrcátka).

       Do září roku 1938 (tedy během 15 měsíců) bylo vybudováno asi 9.148 objektů vz. 37. Linie LO byly stavěny podél celé hranice i na několika vnitrozemských postaveních. V místech, kde bylo budováno opevnění těžké, byly lehké objekty situovány převážně za něj, jen vyjímečně vlivem konfigurace terénu, předcházelo lehké opevnění těžkému.

                                                                                                Ing.  Martin   Ráboň