Procházky starou Karvinnou a jiné texty…

Následující články byly publikovány v regionálních denících, v rozmezí let 2003-2007.
(Autoři: Mgr. Veronika Matroszová, Mgr. Marek Trojak)

Procházka první

Tak se nám vrátilo jaro! Po předlouhé zimě si slunce opět našlo cestu a začíná hřát. Kdo může, vyráží mu vstříc a nastavuje tvář. Je čas prvních jarních procházek, výletů a výprav za čímkoliv. I my bychom Vás chtěli v několika následujících článcích vyzvat na cestu a pokud budete chtít, můžete se s námi vydat na jednu zvláštní procházku. Je jedno jestli se vypravíte pěšky, na kole nebo dokonce i autem; tahle procházka bude neobyčejná něčím jiným. Cíl, za kterým se vypravíme, totiž vůbec nespatříte. Neuvidíte vlastně skoro nic. Že je to prapodivná nabídka? Nebojte se. Pokud máte dostatek fantazie a zajímá Vás místo a krajina, v které žijete, zcela jistě se nudit nebudete. Ba právě naopak! Budeme se toulat v krajině vzpomínek a minulosti a pokusíme se Vám oživit dávno zmizelé obrazy některých míst. Pokud je porovnáte se současností, o zajímavosti nebude nouze.

Hřiště PKS Polonia

Zveme Vás totiž k procházce starou Karvinou. Oním městem, s nímž má to současné společné jen jméno. Původní Karviná stávala totiž docela jinde a dnes už si na ni vzpomínají jen ty starší generace rodáků. Vrátíme se v čase o víc jak půlstoletí zpět, do předválečných let a zkusíme si projít místa, která kdysi tvořila centrum tohoto města. Města, které vlivem dolování uhlí v našem kraji nenávratně zmizelo pod haldami hlušiny nebo v nádržích uhelných kalů. Celé.

Začneme tedy tím nejjednodušším způsobem a vstoupíme do "města" v místech, která snad všichni dobře známe. Stojíme na silničním mostě přes železniční trať u Dolu ČSA, ve směru na Ostravu. Pomineme terénní změny, které za ta léta proměnily krajinu k nepoznání (co bývalo ve svahu, je dnes třeba v údolí…) a můžeme říct, že se před námi (pod námi) otevřel pohled na město Karvinná. Po levé ruce spatříme u trati nejprve budovu hlavního vlakového nádraží, které bylo zřízeno jako součást Košicko-bohumínské dráhy již v roce 1868. Svou zastávku měly v těchto místech rovněž tramvaje na trati Ostrava - Karvinná. Kousek za nádražím stojí v řadě tři bloky bytů pro železniční zaměstnance.

Sjíždíme pomalu z mostu po ulici, která v té době nesla označení Komenského, napravo se rozkládá komplex jámy Jan-Karel (v provozu od roku 1862 - dnešní důl ČSA) a z levé strany, z míst dnešních kališť a zjizvené země, můžeme zaslechnout veselé štěbetání dětí i hurónské skandování a výkřiky "góól"! V těchto místech se totiž nacházela dvě fotbalová hřiště klubů PKS Polonia Karwina (klub založen v roce 1919) a SK Karvinná.Vedle nich, na místní plovárně (1934) dováděli děti a bazén byl obklopen opalujícími se návštěvníky.

Plovárna

Zastavíme se až u první odbočky vlevo, kde začíná tehdejší Zámecká ulice, vedoucí k městské radnici, novému kostelu sv. Jindřicha a k zámku Solca. Tudy se vydáme někdy jindy, teď budeme pokračovat přímou cestou dále. Napravo, kousek za touto odbočkou, si však ještě všimneme pomníku sv. Jana Nepomuckého, který tu stával před sýpkou bývalého statku a dnes jej můžete spatřit v zahradě za fryštátským kostelem. Tuto sochu dal postavit Jan Larisch-Mönnich pravděpodobně v roce 1775, v téže době, kdy převzal karvinské panství po svém zemřelém bratru. Pomník patří k nejcennějším barokním památkám města a zmínku o jeho zakladateli můžete dodnes najít na jeho podstavci v podobě dvou hraběcích erbů.

Socha sv. Jana Nepomuckého na původním místě

Vydáme-li se dále, mineme po levé straně hasičskou zbrojnici a tržiště a ocitneme se u další odbočky. Za prodejnou textilu Merta, kde by bylo možné zakoupit třeba slušivé "sáčko", ústí tentokrát doprava, do ulice zvané Masařovka (Žižkova). Tady bychom si po pár metrech mohli odpočinout a předvést svůj nový oblek - je libo shlédnout nějaký pěkný "biásek"? Stojíme totiž před kinem Central (později "Oko"). Tělocvičná jednota Sokol Karvinná jej zbudovala v letech 1928-29 a byla jeho provozovatelem, stejně jako již zmíněné plovárny. Koupíme si vstupenku do lóže za 10,- Kč (mimochodem, mohli jsme ji zakoupit už v předprodeji, v obchodě pana Františka Merty…), žízeň zaženeme limonádou neb pivem z bufetu a můžeme se pokochat pěkným filmem, či koncertem, kterých se tu konalo také dost.

Kino Central (Kino Oko)

Kulturně občerstveni se vrátíme na Komenského třídu a zamíříme rovnou k výstavní budově Závodního hotelu, který se rozkládá vlevo podél silnice a sousedí s ulicí Kostelní. Plány na jeho výstavbu pochází už z roku 1894 a jeho investorem byl hrabě Jindřich Larisch-Mönnich. Na rohu hotelu, v prodejně oděvů firmy Ignác Raab si ještě honem dokoupíme novou "šlajfku", na kterou jsme "u Merty" zapomněli a pak už nezbývá, než si pospíšit zamluvit nocleh. Nějaký volný pokoj snad ještě mají…

(Mgr. Trojak, Marek: Původní Karviná - město, v němž pulzoval život. Karvinský deník, 16.4. 2005)

Závodní hotel

Procházka druhá

Před pár dny jsme svou procházku po staré Karviné zakončili v místech, kde stával Závodní hotel. Vydejme se dnes Komenského ulicí (nyní ČSA) dále směrem k Ostravě. Při pohledu na těch několik málo zbylých staveb se zdá až neuvěřitelné, že zde stávalo město (v roce 1930 - 22 317 obyvatel) plné ruchu a života. Po levé straně byla ulice lemovaná řadou obytných a obchodních domů, z nichž dnes stojí jen dva. Dům, který si v roce 1931 nechali postavit Růžena a Viktor Flachovi, s prodejnou obuvi Baťa (dnes prodej ochranných pracovních pomůcek) a budova papírnictví Antonín Krůta, později Jindřiška Krůtová, kde zároveň sídlila banka, pozemkový ústav a v prvním patře česká knihovna (dnes mini Market a drogerie Tomi). Prodejnu spotřebního družstva Budoucnost, obuv Moric Wohlmut, dům lidového léčitele Szwachuły, drogerii a ordinaci MUDr. Pazdiora, restauraci Flach, lékárnu U sv. Barbory ani stolařskou dílnu Leona Stenchlého již možnost navštívit nemáme.

Ulice Komenského

Z budov na protější straně zbyla jen jedna - dům určený pro úředníky Larisch-Mönnichových dolů. Původně jich zde stávalo pět. V roce 1923 je postavila známá českotěšínská firma Eugen Fulda. Kousek dál se nacházela 1. měšťanská škola postavená v roce 1922 a za ní budova průmyslové školy z roku 1923. V roce 1928 byla měšťanská škola svědkem významné události. Dne 28. října zde byl slavnostně odhalen pomník prezidenta T. G. Masaryka z dílny akademického sochaře Františka Fabiánka z Brna.

Připomeňme si i jeho další osudy. V padesátých letech byl odstraněn a v roce 1968 znovu nakrátko instalován v parku Boženy Němcové v Karviné-Fryštátě. V období normalizace byl uskladněn v Okresním vlastivědném muzeu v Českém Těšíně. Dne 7. března 1990 proběhlo u příležitosti 140. výročí narození T. G. Masaryka jeho slavnostní znovuodhalení. Své nové místo nalezl před budovou zámku v Karviné-Fryštátě, tentokrát snad již natrvalo. V roce 1929 získala měšťanská škola svolení užívat čestný název Masarykova. Později byla budova rozšířena o část určenou odborné škole pro ženská povolání, lidově nazývané „knedlíkárna“. V místech, kde stávala Masarykova měšťanská škola, se nyní nachází výkup a prodej odpadů.

Nejstarší kapličku v Karvinné z roku 1734 zasvěcenou sv. Janu Nepomuckému bychom dnes hledali marně. Stále ještě stojí památník 272 obětem 1. světové války z řad občanům Karvinné, který byl slavnostně odhalen 1. července 1928. Za ním se nacházel tzv. Azyl, útulek pro děti horníků. V roce 1887 ho svým nákladem zřídilo ředitelství Larisch-Mönnichových dolů. Ústav vedly a spravovaly čtyři řádové sestry kongregace de Notre Dame. V jeho blízkosti stával Deutsche Vereinsheim - německý spolkový dům zvaný Turnhalle, později Stalinův dům, který byl slavnostně otevřen 14.-15. listopadu 1931 (zbořen v roce 1968). V těchto místech se dnes nachází již také chátrající modlitebna Slezské církve evangelické a. v. Oběti 2. světové války připomíná u cesty stojící pomník akademického sochaře Františka Świdera z roku 1950.

Ze slavnostního odhalení sochy T. G. Masaryka (1928)

Postoupíme-li dál, otevře se nám po levé straně pohled na kostel sv. Petra z Alkantary tzv. „starý“ z roku 1736. Kostel sv. Petra z Alkantary (30. léta 20. století)Od zahájení těžby uhlí v roce 1854 k dnešku poklesl vlivem dolování o neuvěřitelných 32 metrů a celá budova se vychýlila o 6,8o. Kostelní věž musela být dvakrát snižována. Farní úřad a hospodářské budovy byly zbourány v letech 1955-1957. Stejnému osudu unikl kostel díky rozsáhlé rekonstrukci v letech 1994-1996 financované Doly Darkov a ČSA.

Kostel sv. Petra z Alkantary (30. léta 20. století)

Naproti kostela se nacházela polská a německá obecná škola tzv. „červená“ z roku 1894 (zbourána v roce 1960) a česká obecná škola tzv. „bílá“. Ta byla vysvěcena a otevřena 30. listopadu 1852 (zbourána v roce 1972). V průčelí školy byl umístěn nápis:" Čest a wděk pánu hraběti Henrykowi Laryssowi. Zdárné a ctnotliwé děti."

Kostel sv. Petra z Alkantary dnes

(Mgr. Matroszová, Veronika: Z Karvinné zbyl kostel a pár domů. Karvinský deník, 7.5. 2005)

Procházka třetí

V rámci dnešní procházky starou Karvinnou si prohlédneme skutečné centrum tehdejšího města. Z míst, kam jsme se zatoulali posledně (kostel sv. Petra z Alkantary), se po Komenského třídě (dnešní Ostravská ulice) musíme nejprve vrátit až k pomníku sv. Jana Nepomuckého. Zde z hlavní silnice odbočuje stará cesta směrem na Stonavu a tou se vydáme. Tato ulice nesla označení Zámecká a ačkoliv její půdorys zůstal téměř zachován, okolí se změnilo k nepoznání.

Hned na jejím počátku, po levé straně, se rozkládaly budovy statku hraběte Larisch‑Mönnicha, včetně jejich ředitelství a naproti bychom mohli spatřit dokonce zámek, první karvinské sídlo tohoto hraběcího rodu. Larischové jej vybudovali v 17. století na základech původní tvrze (doložena již v roce 1461), ale od roku 1873 jej využívali už jen jako sídlo ústřední správy svých podniků (Centrální ředitelství).
Jen o kousek dál nalevo, za bývalou odbočkou k hlavnímu nádraží stávala "Larisch‑Mönnichova lihočistna a octárna" (založena 1863) s roční produkcí až 45 000 hl lihu. V dvouposchoďové budově naproti pak sídlil pracovní úřad.

Larisch‑Mönnichova lihočistna a octárna

Za lihovarem a odbočkou do Sadové ulice, protínala cestu železniční trať (ta jediná tu dodnes zůstala). Zde měla svou zastávku lokálka Ostravsko-karvinské tramvajové dráhy (zastávka "Pivovar").
Vlevo, přímo za tratí, stávala reprezentativní rohová budova Městské spořitelny, s kavárnou "Ostárek" v přízemí a zubní ordinací Dr. Hynka Rübensteina v druhém poschodí (1924) a hned za ní měla své sídlo policie ČSR. Hlavní dominantu těchto míst však tvořily dvě protější stavby, a sice: budova městské radnice a kostel sv. Jindřicha (tzv. Nový kostel).

Městská spořitelna

Plány na výstavbu radnice pocházejí z roku 1908 a na četných dobových snímcích můžeme dodnes obdivovat skutečnou majestátnost této secesní budovy. Svého času poskytovala prostory i poštovnímu úřadu a městské spořitelně, byla svědkem i vzácné návštěvy prezidenta T.G. Masaryka v Karvinné v roce 1930. V době německé okupace byl její interiér značně pozměněn ve znamení nacistické ideologie. Demolice proběhla v roce 1962.

Městská spořitelna a kostel sv. Jindřicha

Kostel sv. Jindřicha byl vybudován v letech 1894-1897, v novorenesančním stylu dle projektu architekta Černého z Vídně. Předlohou mu byla bazilika sv. Kříže ve Florencii a některé dobové zprávy udávají, že do svých chrámových prostor byl schopen pojmout až 4000 osob! Prostranství před chrámem zdobil kamenný kříž a sloup se sochou Panny Marie. V těchto místech tehdejšího Masarykova náměstí, se odehrálo mnoho slavných i méně veselých událostí.

Městská radnice

Zmiňme alespoň svatbu Heleny Larisch-Mönnichové s hrabětem André Tarnowským (1935), či válečnou rekvizici zvonů v roce 1942. V blízkém okolí bychom již marně hledali např. výrobnu likéru "Likérie Simon Better", dílnu obuvníka Řehánka, či knihkupectví Staniczek. V šedesátých letech minulého století podlehly tyto provozovny demolici stejně jako kostel.

Kostel sv. Jindřicha

O značných změnách v profilu krajiny hovoří mimo jiné i název ulice, vedoucí za "Novým kostelem" souběžně s ulicí Zámeckou: jmenovala se Strmá. Z jejího středu se vstupovalo na sokolské cvičiště s tribunou.

Sokolské cvičiště

Největší plochu bývalého centra staré Karvinné zaujímal areál Larisch-Mönnichova pivovaru a sladovny. Nacházel se přímo naproti "sv. Jindřicha". Vystavěn byl již v roce 1846, v roce 1860 byl modernizován (byla zřízena biologicko-technická laboratoř pro kontrolu jakosti piva, vybudován vodovod, skladiště piva, apod.). Kromě pivovarnictví se zde prodával i slad a umělý led. Nejvyšší produkce činila v roce 1928: 107 343 hl piva.

Larisch-Mönnichův pivovar

Karvinské pivo bylo kdysi věhlasnou značkou a v pivovarské zahradě se u žejdlíku hořkého moku scházela vybraná společnost z širokého okolí. My už to štěstí ochutnat jej nemáme a tak nám nezbývá než pokračovat a vystoupat na Solecký kopec, kde nás čeká prohlídka překrásného zámku. Ale o tom až zase příště.

(Mgr. Trojak, Marek: Karvinné vévodil obří dóm sv. Jindřicha. Karvinský deník, 21.5. 2005)

Larisch-Mönnichův pivovar

Procházka čtvrtá

Nejen v dějinách Karviné, ale i celého Těšínska sehrál významnou roli šlechtický rod Larisch-Mönnichů. Jeho historie sahá až do 13. století a patří tedy k velmi starým slezským rodům. Jako nejstarší prapředek rodu bývá uváděn Arnold z Klisina připomínaný k roku 1279. Zakladatelem rodové větve Laryšů ze Lhoty je Mikuláš Laryš ze Lhoty. Přídomek "ze Lhoty" je odvozen od sídla, jež Laryšové vlastnili a dnes bychom jej pod názvem Ligota Bialska našli na území Polska. Na Těšínsku se Laryšové objevují v 16. století, kdy Jiří Laryš ze Lhoty získal, pravděpodobně sňatkem s Žofií Rudzkou z Rudz, statek Karviná.

Dne 4. srpna 1654 byla Laryšům na základě diplomu císaře Ferdinanda III. pro Jana Bedřicha Laryše ze Lhoty udělena hodnost svobodných pánů s predikátem "ze Lhoty a Karviné" a povoleno užívání erbu. Jan František Vilém Laryš svobodný pán ze Lhoty a Karviné pak byl císařským diplomem ze dne 24. dubna 1748 povýšen do českého hraběcího stavu. Roku 1791 se Jan Josef Larisch oženil s Annou Marií Teklou, poslední nositelkou rodového jména Mönnich. Spojení příjmení Mönnich a Larisch bylo povoleno diplomem císaře Leopolda II. ze dne 21. ledna 1791.

Jan hrabě Larisch-Mönnich (1821 – 1884) zastával vedle správy rodinných statků také řadu významných úřadů nejen na úrovni Slezska, ale i celé rakouské monarchie. V letech 1861 - 1865 byl zemským hejtmanem ve Slezsku. V roce 1861 byl jmenován členem panské sněmovny říšské rady, byl c. k. tajným radou a komořím.Jan hrabě Larisch-Mönnich (1821-1884) V letech 1865 – 1867 vykonával úřad ministra financí ve vládě ministerského předsedy Belcrediho. Od roku 1871 zastával hodnost císařského vrchního dvorního maršálka.

Jan hrabě Larisch-Mönnich (1821-1884)

Jan hrabě Larisch-Mönnich také nechal roku 1873 postavit nové reprezentativní rodové sídlo. Pro stavbu zvolil mírné návrší na území Solce (osada Karviné) nad místním dvorem. Zámek byl postaven v novorenesančním stylu. Střední trakt byl dvoupatrový, boční jednopatrová křídla byla dostavěna později. Zámek Solca byl svědkem mnoha významných návštěv. V roce 1877 pobýval na panství Larisch-Mönnichů korunní princ Rudolf, v roce 1906 se zde zastavil císař František Josef I. V letech 1910 a 1913 pobýval na zámku Solca následník trůnu František Ferdinand d´Este. Několikrát měli Larisch-Mönnichové možnost na svém panství přivítat také německého císaře Viléma II., v roce 1916 pak bulharského krále Ferdinanda.

V prosinci 1944 zámek vyhořel. V roce 1947 byla nejvíce poškozená část stržena a v letech 1947 – 1950 byla jeho zbývající část adaptována na zdravotní středisko. Vlivem poddolování se však stav budovy rychle zhoršoval, a tak byl zámek v roce 1953 zbourán. Okolí zámku obklopoval rozsáhlý park. V jeho areálu se nacházel dům pro služebnictvo, zámecká kaple a rodinná hrobka. V 80. letech 20. století byla hrobka rozebrána a na dlouhá léta uskladněna v areálu Technických služeb města Karviné. Dnes můžeme její části vidět v Parku Boženy Němcové v Karviné-Fryštátě.

Zámek Solca

Posledním majitelem majetku Larisch-Mönnichů v Československu byl syn hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha (1850 – 1918) a jeho manželky Jindřišky JUDr. Jan Larisch-Mönnich. Narodil se ve Fryštátě 6. října 1872. Vystudoval práva. V dubnu roku 1912 se na zámku Pszczyna oženil s Američankou Olivií Lukrécií Fitz-Patrickovou. Po smrti svého otce se Jan Larisch-Mönnich stal hlavou rodiny a majitelem rodinného majetku. Na jaře roku 1945 odešel se svou ženou před blížící se frontou do Palfau v Rakousku. Do Karviné se již nikdy nevrátil, zemřel v Palfau 10. listopadu 1962. Jeho manželka ho přežila o necelých 9 let. Z tohoto svazku se narodilo pět dětí – Jindřich, Helena, Eduard, Jan a Mary. Tři z nich Jan, Helena a Mary v 90. letech 20. století Karvinou navštívili.

(Mgr. Matroszová, Veronika: Rod Larischů a Karviná patří k sobě. Karvinský deník, 11.6. 2005)

Rodinná hrobka Larisch-Mönnichů postavená v roce 1883

Procházka pátá

Na našich toulkách starou Karvinnou jsme už navštívili snad všechna důležitá místa. Doposud jsme se však "vyhýbali" dvěma nejpodstatnějším typům objektů, a sice: hornickým koloniím a šachtám. Tedy místům nejdůležitějším, kde místní lidé bydleli a kde pracovali. Právě tyto dva fenomény určovaly ráz krajiny nejvíce a tvář města by bez nich vyhlížela úplně jinak. Dnes se tedy podíváme na místa určená k životu zdejších dělníků, do kolonií.

Dělnické (hornické) kolonie začaly těžařské společnosti v tomto kraji budovat již ve druhé polovině 19. století (k nejstarším patřily závodní domy v tzv. „Staré osadě“ ležící mezi jámou Gabriela a kostelem sv. Petra z Alkantary).

Bílá kolonie

Tímto způsobem byla řešena bytová krize narůstajícího počtu zaměstnanců jednotlivých šachet. Kolonie vznikaly na pozemcích důlních polí jednotlivých dolů, nejprve v těsné blízkosti šachet, později (když už byly závody vybaveny sociálním příslušenstvím) ve větších vzdálenostech. Jednalo se o ekonomicky nejvýhodnější řešení bydlení, jak pro zaměstnavatele, tak pro nájemníky. Horník získal touto formou střechu nad hlavou za poměrně nízký nájem, zároveň však byl tímto závazkem poután k šachtě.

Bílá kolonie

Jednotlivé kolonie a domy v nich se samozřejmě lišily s ohledem na společenské, sociální, ale i národnostní postavení nájemníků, pro které byly určeny. Vzhled kolonií byl dán také mírou investic těžařských společností a dobou výstavby, podle zvyšujících se nároků na bydlení. Proto zde bylo možno spatřit širokou škálu domů, od jednoduchých, přízemních, dřevěných staveb, až po výstavní, dvoupodlažní vily. Domy pro dvě, ale i pro osm rodin.

Kolonie Jindřichův dvůr

Obecně se dá říci, že takřka každá kolonie byla projektována v jednoduchém šachovnicovém, či lineárním půdorysu, ke každému domu patřila zahrádka (dělník: 200m2, úředník: až 750m2), hospodářská budova a často i možnost pronájmu políčka (v průměru 800m2). Nájem býval paušální a celkem laciný (1938: 8-15 Kč / kuchyň a pokoj), elektřina se platila podle počtu žárovek (3-7 Kč). Úředníkům a důlním inženýrům byly byty služebně zapůjčeny a tudíž nájem ani elektřinu neplatili vůbec. Stavělo se z pálených cihel (výroba vesměs ve vlastních cihelnách těžařských společností), z oceli, plechu a heraklitu ("Železná kolonie": 1928-1930) nebo jen "provizorní stavby" ze dřeva, projektované na poddolovaných územích s plánovanou životností na max. 15 let: velmi dobře známé "finščoky" (od r. 1950).

Kolonie Mexiko

Kolonií na Karvinsku bylo opravdu mnoho. A my si ve stručnosti připomeneme jen ty nejstarší, či nejznámější. K prvně jmenovaným patřily např.: kolonie „Sovinec“ (1869-1889) na soutoku Stonávky a Olzy, dále pak „Bílá kolonie“ (1869-1888) a "Červená kolonie" (též „Jindřichova“, 1890-1902), vystavěné Larisch-Mönnichovými závody u jámy Jindřich, v blízkosti Lazů, nebo kolonie "Rajkova“ (Reichova), postavena v letech 1884-1903 Báňskou a hutní společností pro horníky z jámy Hohenegger.

Kolonie Nový Jork

K největším patřila již zmiňovaná „Červená kolonie“ (26 domů s 85 byty) nebo kolonie „na Hranicích“ (též „Pohraniční“), k těm nejvýstavnějším bychom pak mohli zařadit hlavně kolonii „Nový York“ (neboli „Velkou lesní“). Tvořilo ji 87 domů určených pro zaměstnance dolu Hohenegger a Barbora, které projektoval architekt O. Schwer a které byly postaveny v letech 1914-1925.

Kolonie Nový Jork

Neméně zajímavou kolonií bylo „Mexiko“ (též „Fornerůvka“, 1914-1922), které ve svých 16 zděných, přízemních domech (architekt Ing. E. Fulda) nabízelo 72 bytů 4. kategorie. Kolonie „Jindřichův dvůr“, rozkládající se na pozemcích nad Státní průmyslovou školou v Karvinné, pak byla pro změnu ukázkou zcela jiného pojetí kolonií.

Reichova kolonie

Život v hornických osadách nebyl pro chudé rodiny s mnoha dětmi jistě žádnou idylkou, ale jistou výhodou byla jakási uzavřenost komunity a bezprostřední blízkost lidí s podobnými problémy i osudy. Stálo by za zamyšlení zda se nám dnes, v našich moderních "panelákových koloniích" žije lépe. Pohodlněji snad…

(Mgr. Trojak, Marek: Ráz Karvinné tvořily hornické kolonie. Karvinský deník, 15.6. 2005)

Kolonie Reichova

Procházka šestá

Počátky dolování v Karviné se datují k roku 1776, kdy Jan Josef Erdman Larisch nalezl na svém panství uhlí. Počáteční neúspěchy s odbytem vedly k přerušení těžby, ale od roku 1794 pokračuje těžba bez přerušení. Kutací povolení a udělení důlních měr na vrchu Ptáčník v Karviné stvrdil roku 1811 horní soud v Kutné Hoře. Na území Karviné bylo postupně vyhloubeno několik menších jam: František, Lev, Fridolin, Emilie, Válečná a jiné. Z jejich propůjček povstalo důlní pole dolu Jan-Karel. Hloubení jámy Jan bylo zahájeno roku 1860, jámy Karel před rokem 1862. V roce 1856 bylo zahájeno hloubení těžní jámy č. XVII, která byla v roce 1884 přejmenována na Františku. Z roku 1856 je také těžní jáma Gabzdylova (také č. VI), později nazvaná Jindřich. Těžní jáma Hlubina je z roku 1871. V roce 1843 nechal Jindřich hrabě Larisch-Mönnich postavit první koksovací pec. Zpočátku se pracovalo jen v jednotlivých primitivních pecích, brzy však byla výroba rozšířena. V roce 1860, kdy byl uveden do provozu důl Jan, došlo k rozšíření koksovny a k podstatnému zkvalitnění výroby. Roku 1895 byla v areálu dolu Jan-Karel zprovozněna elektrárna.

Důl Františka

Vedle Larisch-Mönnichových kamenouhelných dolů působila v Karviné také Báňská a hutní společnost se sídlem v Brně, které patřily doly Gabriela, Hohenegger a Barbora. Důl Gabriela založil v roce 1852 důlní podnikatel František Handwerk spolu s hrabětem Žerotínem. Důl v roce 1856 vyhořel a pro nedostatek peněz byl v roce 1862 odprodán Těšínské komoře. Z podnětu jejího ředitele Ludvíka Hoheneggera byl v roce 1883 založen důl Hohenegger. Od Těšínské komory odkoupila karvinské doly v roce 1906 Báňská a hutní společnost. V roce 1908 bylo zahájeno hloubení těžní jámy Austria, později přejmenované na Barboru. V roce 1899 byla u dolu Hohenegger vybudována koksovna. Dobývací prostor Báňské a hutní společnosti zaujímal ve 20. letech 20. století plochu 700 ha. Larisch-Mönnichovy kamenouhelné doly zahrnovaly 900 ha dobývacích polí.

Díky rozvoji hornictví, výstavbě nových dolů a napojení na železniční sítě vybudováním Košicko-bohumínské dráhy roku 1868 a jejímu připojení na trať Severní Ferdinandovy dráhy, se stalo z Karviné významné průmyslové centrum. Z nepatrné zemědělské obce vyrostlo během několika desítek let město s mnohonásobným počtem obyvatel. Zatímco roku 1870 měla Karviná jen 3 386 obyvatel a 246 domů, v roce 1930 to bylo již 22 317 obyvatel a 1 836 domů. Dne 28. října 1908 byla Karviná povýšena císařem Františkem Josefem I. na městys a vládním rozhodnutím z 6. října 1923 na město. Během několika málo let zcela změnila svou tvář. Hodně se stavělo, rozvíjely se živnosti, obchod, spolková i kulturní činnost.

Důl Barbora

Stejně tak ale „díky dolování“ došlo ještě v kratším čase k devastaci a postupnému zániku staré Karviné. Již před druhou světovou válkou vznikla myšlenka na její přemístění a znovuvybudování. K realizaci této ideje došlo v roce 1949. V listopadu 1948 byla vyhlášena veřejná soutěž na pojmenování nově vznikajícího města. Mezi návrhy se objevovaly názvy jako Uhelňany, Horníkov, Fučíkovany, Nové Město nad Olší a podobně. Vyhláškou Ministerstva vnitra ze dne 22. února 1949 o stanovení nových úředních názvů míst, bylo určeno, že pět doposud samostatných obcí Karvinná (tento úřední název se užíval od roku 1920), Fryštát, Darkov, Ráj a Staré Město dostane po sloučení název Karviná. Centrem nově vytvořeného města se stal historický Fryštát.

(Mgr. Matroszová, Veronika: Šachty patří ke Karviné už 230 let. Karvinský deník, 9.7. 2005)

Důl Gabriela po výbuchu v roce 1924

Městská spořitelna v Karvinné

Jedete-li dnes hlavní silnicí směrem na Ostravu a Havířov a zahnete-li za mostem u Dolu ČSA doleva, pojedete po staré silnici proplétající se neutěšenou krajinou, zjizvenou nádržemi kalů a zbarvenou šedí hlušiny. Jistě si tudy krátí cestu do Stonavy spousta obyvatel Karviné a možná ani netuší, že právě v těchto místech projíždí ulicí, která svého času nesla název Zámecká, a plným právem. Směřovala totiž až k Soleckému zámku a právě v místech za železničním přejezdem stávalo centrum té staré, původní a dnes už takřka zapomenuté Karvinné. Honosná budova secesní radnice, kterou by mohlo závidět i leckteré význačnější město, sídlo ředitelství důlní společnosti hraběte Larisch-Mönnicha, velkolepý, novorenesanční kostel sv. Jindřicha, ohromný komplex Karvinského pivovaru se sladovnou a výrobnou kusového ledu a v neposlední řadě - rohová budova Městské spořitelny. Stávala těsně vlevo za tratí, tam kde se dnes už leskne jen černá hladina.

Městská spořitelna v Karvinné

Městská spořitelna v Karvinné byla založena už 1.11. 1914 ( tento oficiální název byl ale užíván až od 21.12. 1922 ), než se však dočkala důstojného sídla, úřadovala v prostorách městské radnice. Pro nedostačující prostory bankovního ústavu se její výbor i ředitelství v květnu 1923 rozhodlo pro stavbu vlastní budovy. Za pozemek byla vybrána parcela č. 265/1 nad propůjčenými důlními mírami Dr. Jana Larisch-Mönnicha, přičemž zástupci horního ředitelství souhlasili s propůjčením pozemku městu, ovšem "…za předpokladu, že obec nebude od nich požadovati žádné náhrady za škody, které povstanou (!) na budově následkem dolování…". První plány pak byly hotovy v září 1923. Stavba byla zadána výběrem nejlevnější nabídky staviteli Ing. Hugo Königsbergerovi ( mimo jiné bývalému členu správního výboru spořitelny, před rokem 1920…) za cenu 502 789,54 Kč. První schůze v nové budově se pak konala 7. března 1924.

Pod číslem popisným 1442, v Zámecké ulici, tedy od té doby stála dvoupatrová, rohová budova s centrálním vchodem, která v přízemí skýtala důstojné prostory pro Městskou spořitelnu. V přízemí, vpravo od hlavního vchodu, byly místnosti vyhrazené bance: směnárna, účtárna, ředitelství a místnost pro trezor. Na levé straně byl sál, určený již v plánech k pronájmu pro restaurační činnost, výčep a herna ( spojení v dnešní době již takřka nemyslitelné…). V prvním poschodí se nacházely dva prostorné byty o čtyřech, resp. tří pokojích, včetně místnosti pro služku. Druhé poschodí pak vyplňovaly další dva byty, přičemž ten nad kavárnou byl v plánech vyčleněn pro účely lékařské ordinace. Podkroví tvořil jeden pokojík a prádelna.

Na základě výzvy v Lidových novinách a následným výběrem uchazečů, byla kavárna s bytem pronajata Josefu Ostárkovi, restauratéru z Dombrové, za roční nájem 15 000 Kč. Pronájem byl ovšem s podmínkou, že restauratér "…bude Spořitelnu hodně zaměstnávati…". Ředitel karvinského pivovaru pro změnu slíbil dodat "pivní stroj", výměnou za závazek, že jediným výčepním pivem bude právě jen pivo z místního pivovaru. Na návrh členů výboru bylo následně upřesněno: pouze pivo Ia jakosti!

Byty v I a II poschodí byly pronajaty řediteli a pokladníku spořitelny, ordinace připadla zubnímu lékaři Dr. Hynku Rübensteinovi, který uhradil poměrně vysoký nájem na pět let dopředu a bezpečně tak zvítězil nad dalšími zájemci.

Nové budovy si však Městská spořitelna neužila příliš dlouho. Již v září roku 1927 proběhla v regionálním tisku kampaň kritizující hospodaření banky. Ta se proti nařčení okamžitě ohradila s tvrzením, že je vše naprosto v pořádku. Ovšem už za pár dnů na to referuje vládní komisař Dr. Jaroslav Haering o poradách v Ministerstvu vnitra, ze kterých vyplynulo, že Městská spořitelna v Karvinné se nachází v kritickém stavu, kdy zápůjčky dosáhly téměř 100% výše vkladů. Dál už události nabírají rychlý spád a svými zvraty by mohly směle posloužit jako předloha dobového dramatu . Tehdejší ředitel je okamžitě odvolán na nucenou dovolenou, probíhá hloubková inspekce hospodaření, hledá se řešení vzniklé situace, kterým je nakonec návrh na sloučení Městské spořitelny v Karvinné s Moravsko-Ostravskou spořitelnou. Na základě výnosu MV RČS ze dne 7.10. 1927 se toto stává skutečností a od výše uvedeného data funguje spořitelna již jen jako filiálka. Je ustaven likvidační výbor bývalé spořitelny, revizí je zjištěna defraudace 110 000,- Kč a 650 000,- Kč poskytnutých zápůjček bez povolení vedení. K těmto skutkům se dobrovolně doznává bývalý ředitel ( jeho způsob machinací je ve zprávách popisován jako obzvláště rafinovaný ), kterému je dána okamžitá výpověď z funkce i z bytu a nakonec, pod hrozbou neuskutečněného trestního stíhání, převádí ve prospěch nového vedení spořitelny svou penzi a považte: i svou knihovnu a klavír! A to prosím tentýž ředitel pouhý rok před tímto odhalením zažádal o zařazení do "služebních požitků dle velkých spořitelen…." Za dobře vykonanou práci. Žádosti tehdy bylo - jak jinak - vyhověno.

Ani kavárně "Ostárek" se však nevedlo o mnoho lépe. Podnik měl slabé tržby, inventář byl převeden do majetku spořitelny namísto splátky úvěru, majitel opakovaně žádal o přistavění "švemy pro obyčejný lid", aby lépe profitoval, což mu bylo zamítnuto. V roce 1933 je pak kavárník nucen žádat o snížení nájmu pro jehož neplacení mu dokonce hrozí výpověď z objektu.

V průběhu dalších let se v bytech spořitelny vystřídalo několik nájemníků ( v roce 1934 zde kupříkladu bydlel Prof. Dr. Fridolín Šlachta ) a ordinují zde dva lékaři. Stav budovy se vlivem důlní těžby postupně zhoršuje.

Zhruba od třicátých let jsou materiály dokládající činnost spořitelny velice řídké a usuzovat můžeme jen z kusých zpráv a zmínek. Stopa se ztrácí. S jistotou snad můžeme konstatovat jen následující: Po polském záboru Těšínska byla filiálka zrušena, po osvobození v roce 1945 opět obnovena. V roce 1948 byla soudním smírem předána Okresní spořitelně a záložně v Karviné ( s hlavním sídlem ve Fryštátě ), kde plnila roli pouhé pobočky. Na začátku padesátých let byl její provoz dokonce omezen a na základě " Zákona o organisaci peněžnictví č.84/1952 Sb." se stala součástí Státní spořitelny. Na počátku šedesátých let, stejně jako sousední budovy tvořící jádro staré Karvinné, ji stihl neodvratný osud, který jí byl předurčen už při vzniku - demolice.

Takto neslavně tedy skončila éra bankovního domu města Karvinná. Doufejme, že naše dnešní banky dopadnou lépe…. I když, jedno je jisté: tak krásnou budovu už Karvinské peněžní ústavy nikdy neměly a koneckonců ani nemají. Zbyla jen ta černá hladina.

(Mgr. Trojak, Marek: Městská spořitelna v Karviné zmizela v propadlišti dějin. Právo, 29.5. 2004)

Vývoj školství na Karvinsku

Vývoj českého školství v oblasti staré Karvinné byl značně složitý. Vzhledem k nejednoznačným národnostním poměrům a prudkým dějinným zvratům (polský zábor Těšínska, německá okupace) i s ohledem na ojedinělý rozvoj průmyslu v kraji, podstoupily zdejší české školy nelehkou anabázi. Od roku 1852, kdy zde hrabě Jindřich Larisch-Mönnich nechal vlastním nákladem vybudovat první českou školu (naproti kostela sv. Petra z Alkantary), byly školní ústavy střídavě rušeny, obnovovány, stěhovány nebo se "jen" měnil jejich vyučovací jazyk.

Za výjimečně "zlatý věk" českého školství na Karvinsku lze považovat období 20-tých let minulého století, kdy po pařížské konferenci rozdělující Těšínsko na československou a polskou část (28. 7. 1920), vzniká několik českých škol v rychlém sledu za sebou. Hned 1. září 1920 byly otevřeny dvě první třídy (chlapecká a dívčí) I. měšťanské školy v Karvinné, s celkovým počtem 85 žáků. Obě třídy byly prozatímně umístěny v budově již zmiňované školy u "starého kostela" (I. obecná škola). Ředitelem byl jmenován p. Štěpán Tesař.

Vedení města a Správní komise, v čele s vládním komisařem Antonínem Krůtou, hledalo současně nejvhodnější pozemek pro novou budovu školy. Ten nakonec bezplatně poskytl opět potomek hraběcího rodu dr. Jan Larisch-Mönnich, a sice ve velmi příhodném místě u hlavní ulice (Komenského třída), naproti komplexu budov Viktora Flacha (pro zajímavost: právě zde, v pronajatých místnostech horního patra, sídlila v letech 1908-1912 první česká soukromá škola Ústřední matice školské).

Stavba nové školy byla zadána staviteli Miroslavu Martincovi a 29. června 1921 bylo započato s pracemi dle plánů ing. Gottvalda, rady zemské správní komise. V centru města tak vznikl nový školní areál, který tvořila dvě dvoupodlažní křídla budov s vyhlídkovou věží (v přízemí se našlo dokonce praktické místo pro Knihkupectví a papírnictví J. Krůtové). 7. ledna 1922 se do této výstavní školy mohli nastěhovat první žáci.

1. prosince 1921 převzalo školu do své správy ministerstvo školství a národní osvěty. Dne 28. října 1928 (to navštěvovalo školu již 230 žáků v 7 třídách) byl na školním nádvoří slavnostně odhalen pomník prezidenta T. G. Masaryka z dílny akademického sochaře Františka Fabiánka z Brna (dnes je instalován před fryštátským zámkem). Následně v roce 1929 byla škola se svolením prezidenta přejmenována na "I. měšťanskou školu Masarykovu".

V období německé okupace (1938 = 546 žáků, 15 tříd) byla škola tvrdě germanizována, pomník odstraněn a název změněn na "Eichendorff-Schule".

V prostorách I. měšťanské školy nalezly dočasný azyl také další nově vzniklé vzdělávací ústavy. Téměř po dva roky zde bylo umístěno vyučování Státní průmyslové školy (původně Vyšší průmyslová a mistrovská strojnická škola Matice osvěty lidové v Karvinné), založené k 1.10. 1921. Ta se své novostavby dočkala 18. října 1923, kdy byl její provoz přemístěn do těsného sousedství nové budovy na Husově ulici.

Pod křídly "Masarykovy školy" byl také provozován jednoroční kurz vaření a šití (od r. 1921), z kterého byla rozhodnutím ministerstva školství v roce 1923 (22 žákyň) ustanovena roční "rodinná" Odborná škola pro ženská povolání. Na jaře roku 1938 (99 žákyň) bylo Slezskou maticí osvěty lidové přikročeno k dostavbě areálu měšťanské školy, a tak se tento ústav pro mladé hospodyňky rovněž dočkal vlastní budovy, lidově zvané "knedlíkárna".

V oněch místech, kde kdysi stávaly tyto honosné stánky místní vzdělanosti, naleznete dnes již jen provozovnu výkupu a prodeje odpadů anebo zarostlou louku. Budete-li však hledat pozorně, můžete najít ještě část vstupního schodiště jedné z škol, vystoupat po jeho zbytcích a zkusit nahlédnout do minulosti.

(Mgr. Trojak Marek)

Z historie včelařství na Karvinsku

Staré úsloví praví: Kde není včela, není život. A mnozí lidé by v našem "černouhelném kraji" opravdu jen stěží předpokládali jakoukoliv včelařskou činnost. A přeci zde chov včel existuje! A navíc má i poměrně dávnou tradici. Pojďme se tedy podívat jakými cestami se ubíral vývoj včelařství v našem okrese a jak to s touto "královskou" chovatelskou disciplínou vypadá dnes.

Důležitým mezníkem v historii chovu včel v našich zemích byly tzv. včelařské patenty, vydané v letech 1775 a 1776 císařovnou Marií Terezií. Včelařství tak byla přiznána jeho vážnost a bylo sjednoceno včelařské právo v celé říši. V roce 1854 byl při Moravskoslezské hospodářské společnosti v Brně založen včelařský odbor (ke 150. výročí této události proběhla loni v Brně výstava). Přičiněním jeho předsedy MUDr. Františka Živanského (vojenského lékaře na odpočinku) se tento osamostatnil a 31.12. 1868 tak vznikl Spolek včelařů moravských. Slezští včelaři to však měli k brněnskému ústředí přeci jen daleko a tak jen o dva roky později vzniká v Bruntále Slezský včelařský spolek (později přemístěn do Opavy). Ten sdružoval chovatele včel bez ohledu na národnost, tedy Čechy, Poláky i Němce. V roce 1893 byl v Bohumíně založen Zemský ústřední spolek pro vévodství Slezské, ovšem pod německým vedením. A právě ze snahy o ryze českou organizaci vznikl v Hrabyni 27. 6. 1897 Včelařský spolek pro západní Slezsko, sdružující jen české včelaře. Iniciátorem jeho vzniku byl hrabyňský farář Jan Böhm, který se zároveň stal jeho prvním předsedou. Sloučením tohoto spolku a spolku "Květoslav" na Bílovecku pak 4. února 1904 vzniká samostatné české ústředí spolku pro Slezsko. V roce 1910 se uskutečnil první sjezd československých včelařů v Dobré u Frýdku.

Včelaři z Karvinné

Do roku 1914 evidovalo ústředí tři včelařské organizace z našeho regionu a sice: v Bohumíně (1908), v Petřvaldu (1910) a v Orlové (1914). Včelařilo se zde však už mnohem dříve. Kupříkladu první zmínky o úlech v Horní Suché pocházejí už z roku 1899, v Solci se věnoval chovu včel Jan Novák, který měl v roce 1850 12 včelstev.

Po 1. světové válce byl založen celostátní Svaz zemských ústředí včelařských spolků a na území Karvinska od té doby vzniklo na dvacet včelařských organizací. V dnešní době jich je pod hlavičkou Českého svazu včelařů (1990) evidováno 16.

Přímo v Karviné se 16. 12. 1928 konala v hostinci p. Baiera ustavující schůze Včelařského spolku pro Karvinnou a okolí. Za zakladatele spolku lze považovat Františka Karlíčka (ředitele Pozemkového ústavu v Karvinné), který se stal rovněž jeho předsedou. V počátcích čítala členská základna 18 členů se 109 včelstvy. Do roku 1934 však jejich počet vzrostl na 110 včelařů (spolek zahrnoval i včelaře ze Stonavy, Horní Suché, Albrechtic, Těrlicka a dalších obcí) obhospodařujících 670 včelstev! Připomeňme rovněž, že v červenci tohoto roku se v Karvinné dokonce konala Celostátní včelařská výstava (v prostorách Závodního hotelu a kina Central)! Příslušníci spolku se také nemalou měrou podíleli na zvelebování místní krajiny, osazováním volných ploch stromy vhodnými pro včelí pastvu. V 60-tých letech byli zdejší včelaři organizováni ve dvou základnách: ZO Karviná I. (1962 = 325 včelstev) a ZO Karviná II. Doly (1962 = 344 včelstev). V současné době pracuje v ZO ČSV Karviná (sdružuje i včelaře z Louk, Petrovic, Marklovic a Závady) 70 aktivních členů, kteří chovají na 557 včelstev.

"Včelařský spolek Dětmarovice-Koukolná-Těšínské Slezsko" vznikl v roce 1927 (22 členů) za rozhodujícího přispění Josefa Kubaly (vrchní hajný Larischova panství). Na konci třicátých let sdružoval 64 členů se 221 včelstvy. Současný stav vykazuje 34 včelařů a 360 včelstev.

V Bohumíně působilo v roce 1962 na 33 aktivních včelařů se 155 včelstvy. Dnes jich je 17 a starají se o 300 včelstev.

V Petřvaldě se včelaření věnuje 25 členů s 217 včelstvy (1963 = 45 členů a 184 včelstev). Existuje zde i včelařský kroužek pro mládež.

Z výše uvedených skutečností je patrné, že se včelařství v našem kraji rozhodně daří. Přes všechny překážky (stárnoucí členská základna, nedostatečný příliv mladých členů, nejistý profit) se nadále podílí na produkci tak nenahraditelných surovin jakými med, vosk a propolis bezesporu jsou. Péče o včely, jejich chov, je činnost nanejvýš bohulibá a vyžaduje od člověka velkou trpělivost a lásku. Obojí zdejším včelařům nechybí.

(Mgr. Trojak, Marek: Včelařství v regionu má stoletou tradici. Karvinský deník, 22.10. 2005)

Včelařský spolek z Dětmarovic (1931)

Pomník T. G. Masaryka v Karvinné

V roce 1928 se stala měšťanská škola v Karvinné (dnes Karviná-Doly) svědkem významné události. Dne 28. října zde byl slavnostně odhalen pomník prezidenta T. G. Masaryka z dílny akademického sochaře Františka Fabiánka z Brna.

Přípravy na postavení pomníku však začaly již mnohem dříve. Dne 30. března 1925 schválila správní komise města Karvinné postavení pomníku před měšťanskou školou. V následujícím roce byl sochař František Fabiánek požádán, aby zhotovil tři alternativy modelu pomníku a k nim zpracoval příslušné rozpočty.

Pomník tvořily socha sedícího prezidenta v nadživotní velikosti a dva reliéfy (první - tři horníci jako představitelé domácího odboje a symbol práce v kraji, druhý - tři legionáři, ruský, francouzský a italský jako představitelé zahraničního odboje), státní znak a nápis T. G. Masaryk, to vše z bronzu, podstavec z leštěné žuly. Cena samotného pomníku s podstavcem činila dle smlouvy 136 000,- Kč. Úprava okolí navýšila konečnou cenu o dalších zhruba 14 000,- KČ. Náklady byly hrazeny jednak z rozpočtu města, jednak byly s žádostí o finanční dar osloveny všechny podniky, spolky a korporace nejen z Karviné ale i okolí.

Za druhé světové války byl pomník zcela zničen, zachoval se jen žulový podstavec.

Dne 12. září 1947 se rada Místního národního výboru v Karvinné rozhodla zadat Františku Fabiánkovi obnovení pomníku dle původního schváleného a dochovaného plánu na původním místě. Rozpočet na znovuobnovení pomníku ze 4. září 1947 činil, mimo žulový podstavec, který se až na jeden kus dochoval, 390 000,- Kč. Odlití do bronzu provedla firma Jindra, n. p. v Brně. Dodací lhůta byla stanovena na 15. října 1948, 28. října 1948 bylo plánováno odhalení pomníku k 30. výročí republiky. K získání finančního příspěvku bylo vydáno 10 000 kusů pohlednic s obrazem pomníku TGM.

Mezi dokumenty uloženými v archivu v Karviné se dochoval také dopis Jindřicha Wielguse, v němž protestuje proti zadání znovuobnovení pomníku Františku Fabiánkovi, s tím že jeho Masarykova socha „je špatná“.

V padesátých letech byl pomník odstraněn a v roce 1968 znovu nakrátko instalován v parku Boženy Němcové v Karviné-Fryštátě. V období normalizace byl uskladněn v Okresním vlastivědném muzeu v Českém Těšíně (dnes Muzeum Těšínska, Český Těšín).

Dne 7. března 1990 proběhlo u příležitosti 140. výročí narození T. G. Masaryka jeho slavnostní znovuodhalení. Své nové místo nalezl před budovou zámku v Karviné-Fryštátě.

František Fabiánek (* 14.10.1884 Boskovice na Moravě – † 3.12.1967 Brno)

Vyučen kameníkem v Boskovicích, studoval na Hořické sochařskokamenické škole, 1905–1910 akademie v Praze (J. V. Myslbek), r. 1910 pobýval soukromě u A. Rodina v Paříži.
Převážně tvořil plastiky pro architekturu, podobizny a drobnou žánrovou plastiku. Sochy se vyznačují realistickou formou, pevnou sumární modelací, u drobné plastiky nalezneme lyrizující tóny.

Sochařské realizace:

  • pomník Pavla Křížkovského v sadech pod Špilberkem (1925),
  • sochy T. G. Masaryka v Karviné a v Šumperku,
  • výzdoba ministerstva obchodu v Praze,
  • pomník V. Kosmáka v Tvarožné,
  • výzdoba zemského sanatoria v Jevíčku, škol v Olomouci, Židlochovicích a Valašských Kloboukách.

Na Ústředním hřbitově v Brně vytvořil řadu náhrobních plaket J. Máši (1930), J. Auerswalda (1931), J. Kratochvíla (1940).

Zastoupení ve sbírkách: Muzeum města Brna

(Mgr. Matroszová, Veronika)

Zpracoval

Státní okresní archiv Karviná
Fryštátská 55
733 01 Karviná - Fryštát

Zpracoval

Státní okresní archiv Karviná
Fryštátská 55
733 01 Karviná - Fryštát

O projektu

© Projekt stará Karvinná
Tématický web věnovaný zaniklé Karvinné.
Publikováno poprvé v roce 2010.

O projektu

© Projekt stará Karvinná
Tématický web věnovaný zaniklé Karvinné.
Publikováno poprvé v roce 2010.

Kontakt

+420 596 312 780
podatelna@ka.archives.cz

Kontakt

+420 596 312 780
podatelna@ka.archives.cz

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace